Dnes jsem potkal myš. Úplně malinkou myš. Pobíhala ve sněhových závějích. Asi něco hledala. Já jsem nehledal nic, protože už jsem měl nakoupeno. Ne, nebyl jsem ještě ovíněný, nesl jsem nákup z butovické Galerie. To je takové obchodní centrum, v němž pobíhají lidi jako myši, aby si nakoupili něco k snědku, včetně knih, oblečení, cigaret, elektrických hraček a podobných zbytečností.
Lucifer
Vycházel jsem z Galerie, v jedné ruce nákupní plastovou tašku s patřičným obsahem, ve druhé ruce malou pečivovou pizzu, kterou jsem okusoval. Mířil jsem po zasněženém chodníku k rušné křižovatce řízené barevnými světly. Za zády jsem ucítil dusot. Asi slon nebo co. Otočil jsem se, abych zjistil, která bije. Byla to žena. Taky s nákupem. Zdálo se mi, že spěchá. A tak jsem jí dal přednost.
Kupodivu už pak nespěchala. Dvoumetrový odstup jsme si nicméně udržovali. Ukusuji minipizzu, a najednou koukám jako puk. Žena bez pizzy zastavila a čuměla jako puk na okraj chodníku. Zbystřil jsem svůj chabý zrak a zaznamenal, že poblíž nohou butovické laně se něco malinkého tmavě šedého hemží. Laň situaci vcelku rychle vyhodnotila a sloním chodem s ženskou nonšalancí zamířila zase vpřed.
Nejsem žena, a tak mi to začalo vrtat hlavou. Dojedl jsem pizzovou buchtu jedním vrzem, vyčistil si čočky na breljích, a začal brejlit na zem, cože se to tam hemží.
Vypadalo to jako myš. Hodně malinká myš. Takže asi mládě. Anebo hraboš polní? A co dělá v těchto tuhých mrazech na chodníku do Galerie? Připadalo mi to zvláštní, takže jsem zaujal pozorovatelské stanoviště.
Ten tvoreček měl asi pět až sedm centimetrů. Pohyboval se velmi rychle sem a tam. Vyběhl z chodníku do stráně a kontroloval všechny sněhové důlky. A kopečky. Asi něco hledal. Asi marně.
Asi po třech minutách jsem se rozhodl opustit své pozorovatelské stanoviště. Abych dopravil nákup do svého brlohu. Ten tvoreček asi ještě neměl nakoupeno.
Teprve doma mě napadlo, že jsem ho měl z těch sněhových hromádek sebrat, strčit do nákupní tašky a ve svém brlohu nakrmit a vypustit. Mohl jsem mít zcela zadarmo domácího mazlíčka. Malinkou myšku, která by mě ráno budila čumáčkem. Nenasytným. Nasytili bychom se vzájemně a ona by nemusela mrznout někde na sněhu. V těch příšerných únorových mrazech.
Nikdy nespěchejte k cíli svých úvah. Přemýšlejte rozvážně. To vám radím jako pozorovatel, který nerozvážně ztratil svoji malou myš.
A teď přichází na scénu má oblíbená synchronicita:
Ráno jsem objevil na YouTube video o tom, jak jeden havíř pravidelně krmil divokou krysu, která mu pak zachránila život. Onen havíř si jednou jako obvykle v polední přestávce v dole zdřímnul. Probudilo ho jakési pošťuchování. Když se probral, zjistil, že ho čumákem obhospodařuje krysa. Jako havíř byl nejprve pořádně nasraný, ale pak mu došlo, že ta krysa má asi hlad. A tak jí dal zbytky svého oběda. Od té doby ho v tom uhelném dole krysa pravidelně navštěvovala, aby ji nakrmil. Ostatní havíři z toho měli legraci.
Jednou, když v dole pochrupkával po obědě, ucítil, jak do něj žduchá čumáček jeho krysy. Probral se a zjistil, že to není jako obvykle. Krysa ho skoro kousala. Probudil svého kolegu a řekl mu, že má pocit, že něco není v pořádku. Oba vstali a šli se podívat na spící kolegy o kus dál. Tam, kde spali, vzápětí došlo k závalu. Kdyby tam zůstali, už by nežili.
Od té doby se už krysa neobjevila.
10.02.2021, 19:30:58 Publikoval Luciferkomentářů: 23