.:: Neviditelný čert ::.

Na naší studni

rubrika: Povídání

Jak dlouho trvalo, než jsem si zvykla na panelákový život! Na dupot a křik z chodby, na cvakání vypínačů ze tří bytů, na vrtačky a posouvání nábytku, na ruch pod okny dvacet čtyři hodin denně. Nikam se nedá schovat! Žádný pocit jistoty a úlevného spočinutí, které může poskytnout jen bytelný dům se zdmi, jež člověka chrání: Sem za tebou nikdo a nic nemůže. Ale co se dá dělat. Nezbývá, než se smířit s tím, že také bydlení se pro většinu z nás stalo spotřebou a bydlíme v jakémsi lehkonohém běhu. Kam? To je právě to, že nevíme. Ale běží tam všichni.

Stella

Kdysi dávno bych nevěřila, že v novém, moderním bytě může vzniknout takové skladiště. Ale povedlo se! Zabydleli jsme se. Byli jsme nuceni si zvyknout a ani jsme si nevšimli jak, ale stali se z nás starousedlíci. Každé ráno slyšíme kuřácký kašel někdejších rozjívených mladíků a oni už nečmárají ve výtahu, ale před obědem vozí kočárky s časnými vnoučaty.

Proti sídlišti nic zásadního nemá ani příroda. Naopak. Konečně-ví, že si jednou všechno vezme zpátky. Jak se zde psalo už jednou, takzvané zateplení (spíše nesmyslné oblepení) uvítala různá zvířátka a hmyz. Škodolibě pozoruji, jak v kulaté díře u okna našeho obyváku předvádí svou širokou hruď paní Kosová? Holubová? Nevím, je na ni zdola špatně vidět. V každém případě je paní Ptáčková velice pořádkumilovná, protože ve vlastním příbytku nesnese jakýkoli-to, co je po zdech okolo, hlavně pod nimi. A děr přibývá! Velkých i malých. Kdepak, stavební firmy myslí dopředu. Nezahynou. Jednoho dne bude nutné zateplení strhat a nalepit nové. Kdoví, jaká to potom bude progresivní hmota… Mezitím ještě zaplatíme za opravu a nátěry.

Náš dům neobjevily veveřičky ani kuny, jako je tomu jinde. Ale je překvapující (pro mladé: „působivé“), že po masivním (pro mladé: „epickém“) vykácení mnoha stromů a vyklučení mnoha keřů neubylo ptáků. Nebo se stali viditelnějšími? Co chvíli se před okny mihne veliký stín, jako z hororu. To se holubi se vracejí domů do ornitobytovky u naší kuchyně. Hrdličky neznají zábrany a názorně předvádějí své máchovské poslání na větvích jasanu, jenž zbyl u chodníku, kudy se producírují malé děti. V první trávě poskakují kosi, zatímco koňadry si vzhledem k nečekaným mrazům vymohly další přikrmování na balkoně. Straky řvou a okupují vysoké koruny.

Nic proti ptáčkům. Aspoň takový zástupce přírody ať nám zpestřuje život. Ale stěžuji si velmi na některé nepřesnosti ve zdrojích: hledám hrdličku. Ano, obrázek hrdličky divoké přesně odpovídá neodbytnému tvoru z blízkého jasanu i z balkonového zábradlí. Nezná strach, neohroženě přihopká až k zaskleným pokojovým dveřím. Tučná slunečnice v době hnízdění (kolikrát za rok, prý i pětkrát) přijde vhod. A dočtu se, že přesto, že v Máji lákala k „lásky hrám“ (skoro před dvěma sty lety), údajně se na našem území měla pořádně rozšířit až po druhé světové válce. Ta přizpůsobivost! Přiletěly z Indie. Předtím už ale mezi válkami z Balkánu. Nicméně soudím, že byly běžné dávno. Vždyť se už hodně dlouho vyskytují ve starší poezii a ve folkloru.

Jak něco takového ale mohlo vábit k lásce, i kdyby to byla hrdlička zahradní? Vždyť mě opravdu každý den budí drnčením motoru! To že je zpěv? Jenže já tomu nerozumím a chytřejší než já uvádějí, že je to „příjemně znějící cukrování“. No, pro mne tedy hip hop nic moc. To už dám přednost kosovi, který prý vylepšuje několik svých opravdu melodických skladeb po celý život.

Dokud všude kolem rostly husté keře, předzvěst jara přinášelo noční kvílení koček. Svedené kočky i znavení kocouři zmizeli, nemají se kde ukrývat. Ale ptáci se snaží, jak mohou. Nevadí jim, jak moc jsou jejich hnízda v prořezaných stromech viditelná, jaro zvěstují spolehlivě. Jenom si člověk musí nad ránem, ještě za tmy, otevřít zvukotěsná okna a chvíli předstírat, že mu není každý projev přírody na překážku (na auta padá listí, strom stíní). Pak uslyší, podobně jako kdysi bohémský básník:

Na naší studni ráno hvízdal kos.

Jde jaro jde jaro.

A když jsem okna na sad otvíral,

šeptaly pukající pupeny:

Jde jaro jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.

Jde jaro, jde jaro.

Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas

a nových kovů napil se tvůj smích.

Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,

obnoviteli, obroditeli,