Neviditelný čert

V Prokopském údolí jsem byl naposledy v listopadu minulého roku. Tehdy jsem tam potkal Koronáče. Můj poslední výlet do pražské přírody se odehrál letošního února. Jednalo se o Divokou Šárku, kde jsem potkal roztomilého pejska. Od té doby jsem už nevyrazil vůbec nikam. Leda tak přes Sluneční náměstí do vietnamského krámku či do nedalekého Alberta menšího nebo do Alberta většího v butovické Galerii. Začínal jsem zvolna cepenět, kornatět, dřevěnět a uhnívat. Vůbec se mi nechtělo vstávat a vůbec se mi nechtělo jít spát. Nastavil jsem se do jakési nehybné pozice a změna do jiné nehybné pozice byla téměř neproveditelná. A tak jsem se rozhodl učinit pohybovou změnu.

Lucifer

Meteorologové hlásili na neděli krásné jarní počasí s teplotami blížícími se až ke dvaceti stupňům Celsia. Už někdy ve středu jsem si řekl, že tohle mi nemůže uniknout. Musím se konečně zase rozhýbat. Rozhodl jsem se, že vyrazím do Prokopáku.

V sobotu jsem se na to začal psychicky připravovat s tím, že musím jít spát dřív než ve tři ráno. To se nepovedlo. Šel jsem spát o půl páté. Dřív jsem to nestihl, jelikož jsem se nedokázal tak rychle uspat.

Mohl jsem samozřejmě ulehnout do lože už ve dvě ráno, jenomže by to mělo kontraproduktivní efekt. Zmítal bych se tam až do oběda, a pak bych spal až do večera. Procházku do Prokopáče bych mohl odložit na neurčito.

Poprvé jsem se probudil někdy v sedm ráno, ale jediné, čeho jsem byl schopen, bylo jít se napít a zase ulehnout. Druhé probuzení bylo někdy před polednem. Zopakoval jsem to samé cvičení. Někdy kolem půl třetí odpoledne došlo k třetímu probuzení. A tehdy jsem se naštval. Řekl jsem si, že když si jednou něco slíbím, tak ten slib musím splnit. Jinak bych se musel přestat sám sebe vážit. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem se vážil. Sedmdesát pět kilo plus mínus dvacet?

Ono ještě nebylo až tak pozdě. Máme přece letní čas. Hodinky jsou posunuté o hodinu. A tak jsem se dokopal k vyskočení z postele, do koupelny jsem vlítl jako uragán po mozkové mrtvici, posel jsem ustlal a všechny nedospánky zametl pod ni. V návalu jurodivosti jsem ze všech koutů vyhrabal jarní oblečení, do kterého se mi podařilo rychlostí první kosmické nasáčkovat, a už jsem se chystal vyrazit. Nicméně mě napadlo, že bych si mohl vzít foťák. Třeba něco zajímavého vyfotím. Jenže ten asi už bude vybitý. A tak jsem ho nevzal. Jak se ukázalo, byla to chyba. Možná vybitý nebyl.

Když jsem dorazil do Prokopáku, byl jsem fascinován. Všude se pohybovaly zástupy lidí, mezi nimiž se motali cyklisti a občas prosvištělo i nějaké auto. Bylo tam nesmírně živo. Potkal jsem několik stovek výletníků, kteří se chovali jako za starých časů. Narazil jsem asi na deset rouškařů, kteří se tvářili útrpně. Jinak nádherná pohoda, uvolněnost, koronáč byl nepřítomen. Asi se odstěhoval do Humpolce.

Pozvolna jsem začal chápat, že moje zdřevěnělé nohy toho začínají mít dost. Hledal jsem nějakou lavičku, na níž bych mohl usednout a odpočinout si. Jenže všechny byly obsazené. Nakonec jsem přece jenom nějakou našel. Nacházela se mimo hlavní chumel lidí.

Jak jsem tak na ní seděl, ochlazoval své rozžhavené nohy a přemítal o nekonečnu, začalo mi docházet, že to tentokrát až na tramvaj v Hlubočepích nezvládnu. Řekl jsem si tudíž, že všeho s mírou, příště to protáhnu o kousek dál. Chodit je třeba, cepenět není třeba. Pro dnešek to stačilo. První výstřel byl učiněn.

Vyrazil jsem zpět. Zaznamenal jsem řadu zajímavých scenérií s lidmi, ale bez foťáku jsem je mohl uložit jen v hlavě. Ta nejúžasnější scenérie mě však čekala až téměř na samotném konci cesty zpět.

V Nové vsi, která sice patří do Jinonic, ale je součástí Prahy 13, takže vlastně patří i do Nových Butovic, jsem přecházel můstek přes Prokopský potok. Kousek za ním jsem na levé straně silnice zaznamenal jakýsi pohyb. Hodil jsem tím směrem pohled, a první, co mě napadlo, bylo, že se jedná o nějakou myš. Zajímavé, řekl jsem si, a šel jsem to prozkoumat.

Nebyla to myš, ale žába, která nesla na zádech jakýsi batůžek. Mám sice bystrý pohled, něco nezvyklého mému perifernímu jasnozření jen tak neunikne, nicméně ostrozrak nemám. Takže jsem ten batůžek nedokázal definovat. Žábu ano, to jo. Ta žába se chystala přehopkat silnici, po které se pohybovala spousta pěších výletníků, cyklisti a občas projelo auto. Došlo mi, že to pro ni nemusí skončit dobře. Rozhodl jsem se, že ji budu chránit.

Žába si evidentně nebyla jistá, co ten tvor nad ní má v úmyslu, takže párkrát zahopkala, a pak se zastavila a čekala, co bude. Jestli z ní ještě něco zbude. Navázal jsem s ní verbální kontakt, ale nejspíš netušila, co povídám. Říkal jsem jí, ať pohne zadkem, nebo ji tady něco zajede, a kontroloval jsem okolí, aby se to fakt nestalo.

Kousek přede mnou, asi patnáct metrů, postávala tříčlenná skupinka cyklistů. Jak jsem postupně pochopil, jednalo se o tátu, jeho dceru a syna. Ten syn, ještě malý kluk, něco řekl tátovi a vydal se ke mně. Když dorazil na místo určení, zavolal na tátu: Tady je žába s miminkem. Ano, ta žába neměla na zádech batůžek, ale malou žabičku.

A tak jsme tam s klukem vartovali a zabezpečovali žábě s miminkem přechod přes silnici. Žába už byla v druhé polovině silnice, když se shora objevilo auto. Postavil jsem se nekompromisně před žábu zády k autu. To nás nakonec v klidu objelo.

Když byla žába s miminkem už takřka na krajnici, řekl jsem klukovi, ať to tady dohlídá, že už musím jít. Byl jsem totiž utahaný jako pérka rolet.

13.04.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11