.:: Neviditelný čert ::.

Levá noha chodí jinak než pravá noha

rubrika: Povídání

Musím se s vámi podělit o zvláštní rozdíl mezi mojí levou nohou a pravou nohou. O tom, že se moje levá a pravá ruka od sebe liší, vím už odmalička. Pravá ruka je šéf, levá ruka je zástupce šéfa. Pravá ruka drží propisku, pero, sprchovou hubici, lžíci (na boty i na jídlo), mačká tlačítka na dveřích vagonů metra, jako první se věnuje ženským atributům, prostě všemu šéfuje. Levá ruka je vždy při ruce, když je třeba pravou ruku nějak podpořit. Prostě taková podržtaška. U nohou jsem takovou dělbu práce až donedávna nezaznamenal.

Lucifer

V poslední době jsem si všiml jedné zajímavé věci. Obzvláště když jsem si na nohy nazul sandály. Až do chvíle, než jsem si toho všiml, jsem byl přesvědčen, že moje nohy jsou si naprosto rovnocenné. Někdy vykročím levou, někdy pravou, a pokaždé to má stejný efekt. Levá i pravá dokážou zadupat cokoli se stejným entuziasmem. Jenže chyba lávky. Ta levá nedokáže odolat kamínkům.

Když vyjdu ven, abych dorazil do Butovické Galerie za účelem doplnit poživatiny a tekutiny, tak mi každý den naskočí do sandálu pod chodidlo minimálně jeden kamínek. Maličký, ale otravný. Jsou místa, kde se to stává pravidelně. Asi stopují. Je to děsná otrava. Musím ten kamínek nějak vytřepat. Ale jemu se nechce. Po cestě není žádná lavička. Takže se o něco opřít nebo pokleknout a balancovat nebo útrpně vydržet až do Galerie. Tam jsou lavičky. Tam ten kamínek vytřepu z opíchaného chodidla. Zajímavé je, že po zpáteční cestě se už nic takového nestane.

Ještě zajímavější však je, že ten kamínkový stopař se nasáčkuje vždycky do levého sandálu. Tedy pod chodidlo levé nohy. Ještě nikdy se nenasáčkoval pod pravou nohu. Jak je to možné. Proč si ten šutr vybírá jenom levou nohu?! Je snad mezi pravou a levou nějaký rozdíl? Mám pocit, že ne. Jenomže kamínky mají jiný pocit. A proč jenom při cestě tam, a ne zpět?

Po posledním návratu z nákupu jsem začal obě nohy zkoumat. Nenašel jsem žádný rozdíl. Oběma mohu nakopnout stejně rozkošně cokoli. U rukou je rozdíl zjevný. Když mě někdo naštve, sevřu nejdříve pěst pravé ruky. Levý zástupce ručního šéfa to pak napodobí jako správná podržtaška. Ale v čem se liší mé dvě nohy, které se z mého pohledu evidentně neliší vůbec v ničem. Můj nožní výzkum nic nového neobjevil.

Musel jsem se hluboce zamyslet a vzít v potaz teorii relativity a kvantovou fyziku. Ale ani s pomocí Heisebergova principu neurčitosti podpořeného relativistickým zakřivením časoprostoru jsem k ničemu nedospěl. Napadlo mě, že to bude asi tím, že standardní kvantový model a obecná teorie relativity jsou dosud stále nekompatibilní. Každá z těch teorií si hraje na svém písečku. Občas po sobě pokukují, někdy se snaží z té druhé něco uždíbnout, ale aby se konečně vzaly před oltářem vědy a zplodily univerzální teorii všeho, k tomu se jaksi furt nemají. Možná by bylo zapotřebí vymyslet něco úplně jiného.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že moje nohy se přece jenom v něčem liší, když se na ně nedívám. Pomohla mi k tomu kvantová fyzika. Když se na něco či někoho nedíváš, chová se jinak, než když se díváš. Na první pohled je to blbost, ale evidentně se s tím nedá nic dělat.

Když jdu a na své nohy se nedívám, levá i pravá jdou svou vlastní cestou. Levá sbírá kvantové kamínky a pravá medituje v relativním časoprostoru. Nedokázal jsem nicméně rozluštit, proč to jde tam, ale ne zpět. Možná proto, že při cestě zpět mám v ruce nákup.