.:: Neviditelný čert ::.

Na okraji propasti

rubrika: Povídání

V poslední době mívám zvláštní pocit. Jako bych kráčel nějakým neustále se zužujícím tunelem.

Udělám krok doprava a narazím na zeď. Udělám krok doleva a narazím na zeď. Podívám se nahoru a padá na mě strop. Podívám se dolů a jedu nahoru ve zdviži. Jednou jsem se podíval dozadu a spařil blížící se píst.

Ideální by bylo jít přímo bez úkroků a dívat se jenom před špičku svého nosu. Někde vpředu vidím světýlko. Tam bude asi končit tunel. Jenže to světýlko jakoby utíkalo přede mnou. Asi bych měl začít též utíkat. Třeba ho dohoním dřív, než mě tunel rozmačká.

Běžím jako o závod, ale narůstající počet omezení mého pohybu a jejich čím dál větší tlak mi hází klacky pod nohy. Nakonec se už jenom plazím a světýlko před mým nosem začíná mizet v nedohlednu. Zastavím se, padne tma, a z pístu za mnou se ozve zupácký hlas: „Musíš se přizpůsobit!“

Ležím na dně tunelu, marně se snažím vzchopit k nějakému odporu, a zupák ve svém proslovu pokračuje: „Pokud se nepřizpůsobíš našim nařízením, budeš deaktivován a eliminován. V opačném případě ti nic takového nehrozí. Budeš moci v klidu užívat svého života a zbavíš se veškerého trápení. Vše potřebné zařídíme my – tví vychovatelé, dohlížitelé a ochránci.“

Z posledních sil jsem zachroptěl: „Nepotřebuji vaši zupáckou buzeraci. Kašlu na váš deprivantní dohled. Dejte mi svatý pokoj!“ Ucítil jsem, jak do mě začíná píst najíždět. Jako bych byl v nějakém lisu na odpadky… Když tu jsem se probudil.

Ano, byl to jenom sen. Probral jsem se z mrákot, provedl ranní rituál, oblékl se a vyrazil ven na procházku.

Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na okraji propasti.