.:: Neviditelný čert ::.

Poustevník

rubrika: Povídání

Stal se ze mě poustevník. Neodešel jsem do lesa, abych si tam našel nějakou jeskyňku, anebo si tam nechal z IKEY dovalit roubenou poustevnu. Mojí poustevnou je obývák a občas záchod nebo koupelna. Poustevnu jen v kritických situacích opustím, abych vysypal tříděné odpadky do několika kontejnerů a v nejbližším obchodě nakoupil zásoby jídla, pití a cigaret. Dělám to velmi nerad, nesmírně při tom trpím a neustále si říkám: Za chvíli už budeš zase v poustevně, vydrž, občas se musíš obětovat v zájmu svého zdraví. Dokonce i záchod a koupelna pro mě začíná být takový nadstandardní úprk. V obou místnostech se snažím strávit co nejméně času a jediné, co mi pomáhá, je představa: Za chvíli už zase budeš sedět v křesle, nebo ležet v posteli. Občas ze své poustevny koukám na internet, abych měl o čem přemýšlet. Ale i to mě už pomalu přestává bavit.

Lucifer

Asi si říkáte, že si toho poustevnictví užívám. Není to tak. Tedy zpočátku ano, ale teď už ne. Uvědomil jsem si, že začínám cepenět, stává se ze mě mumie. Tělesně ještě ne, ale psychicky určitě. Kam se poděly mé nádherné procházky napříč Prahou či výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí, které jsem si tak užíval i přes svůj věk jako jurodivý mládenec? Není to tak dávno.

Byly doby, když jsem létal po celém světě, což taky není ještě tak dávno, rok a půl strávil v Kanadě, a všude jsem se v pohodě domluvil anglicky. Má aktivní angličtina začíná odumírat. Nemám si s kým tímto světovým jazykem nejrůznějších domorodých kmenů pohovořit. Pasivní angličtina díky internetu zatím funguje. Možná i trochu lépe než dříve.

Z posledních sil jsem pochopil, že se mnou není něco v pořádku. Nejsem přece malé dítě, kterému stačí, že se napapá, vyčůrá, vykaká a vyspinká. Každý den si čím dál důrazněji říkám: Zastav ten pád do nicoty a zprovozni svoje tělesné i duševní aktivity! Tahle samomluva kulminuje někdy kolem půlnoci, když si říkám: Zítra vyrazíš na dlouhou procházku, budeš si ji užívat jako kdysi, budeš se kochat krajinou jak přírodní, tak městskou, zrestauruješ se, obrodíš se, vstaneš z mrtvých, prostě znovu vzkřísíš sám sebe.

Když se ráno kolem poledne probudím, připadám si jako vymačkaný citron či obnošená onuce. Když se konečně dostanu do provozního stavu, který se až tak moc neliší od rozmláceného, ale stále ještě funkčního vysavače, tak si řeknu: Dobrá, dnes to nevyšlo, ale zítra do toho půjdu, i kdyby z nebe padaly trakaře. O půlnoci jsem už zase v pohodě. A to se opakuje furt dokola.

Poustevnictví je docela dobrý džob. Skoro nic k tomu nepotřebujete. Jen tu jeskyňku či roubenku, anebo obývák, záchod a koupelnu. Jenže i tato odborná činnost vyžaduje profesionalitu. Nedá se tomu oddávat jen tak z plezíru. Nečeká vás totiž nic jiného, než že dostanete okamžitě padáka. Cesta k poustevnictví je trnitá. Mnohem jednodušší je například fyzika Tam to jde snadno, tedy pokud nemáte v hlavě bramborový salát.

Vystudovat na poustevníka se děje prostřednictvím tajným nauk. Na univerzitách se to neučí. Studium poustevnictví může trvat mnoho let, než se dohrabete alespoň k titulu poustevnického bakaláře. Na bramborový salát natožpak s řízkem zapomeňte. Je třeba jíst kořínky, drobný hmyz a lesní bobule. Jako fyzik jsem pochopil, že na to nemám. Drtivá většina z nás, ke které patřím, se prostě nenarodí jako génius. Můžete se stavět na hlavu, odrážet se ušima, ale doskáčete jen k nejbližšímu potoku, do něhož s sebou plácnete jak širocí tak dlouzí. No a potom ta ranní kocovina.

S velkou námahou dospívám k závěru, že jsem jako poustevník naprosto zklamal. Zítra vyrazím na dlouhou procházku. Třeba se mi v hlavě znovu rozbřeskne. Anebo pozítří či popozítří. Rozhodně však musím tento úkol letos splnit. Přinejhorším napřesrok. Tedy pokud mezitím totálně nezcepením.