Neviditelný čert

Píšu to 30. října, vyjde to zítra 31. října a pozítří začne listopad. Nevím jak u vás, ale pro mě je listopad nejsentimentálnějším měsícem v roce. Už odjakživa. Nicméně v posledních 24 letech to začalo gradovat tím, že mi postupně odcházeli do nenávratna blízcí lidé. V prosinci už je to lepší. Obzvláště když napadne sníh. Nejlepší jsou závěje, do nichž mohu ulehnout a snít. Ale i Vánoce často bývají na blátě. V klidu počkám do ledna. To už snad půjde.

Lucifer

Popozítří (teď už vlastně pozítří) budou Dušičky – Památka zesnulých. Napadlo mě, že si natrhám růže a rozsypu je do spadaného listí. Jenže v listopadu bych je venku zřejmě marně hledal. Nezbývá než zajít do květinářství. Mohl bych přikoupit pomněny a jiřiny. Anebo koupit celé květinářství i s květinářkou. Abych se necítil tak osamělý.

„Nepropadej panice,“ radí mi mé druhé já, které mívá cynické sklony. Speciálně v listopadu. „Nebuď tak zádumčivý. Každý listopad jednou začíná a jednou končí,“ dodává druhé já a přimhuřuje jedno oko. V sentimentálním pohnutí utrousím: „Všechno se jednou začíná a jednou končí. „Nic se nekončí, jenom se transformuje na něco nového,“ osvětí druhé já a přimhouří druhé oko. „Chápu. Vše, co bylo, zůstává v nás, a když odejdeme do nenávratna, převtělí se do našich následovníků a nakonec se rozptýlí v celém vesmíru.“ „Jenže i ten může jednoho dne skončit. Zaniknout.“ „Vím. Náš vesmír ale není jediný. Pořád existuje něco, kam se dá převtělit. Nebo ne?“ Druhé já ukončilo náš rozhovor slovy: „Vrať se zpátky k sentimentu. To ti víc sluší.“

Do očí mi padá sentiment

A za ním se plouží celý jeho regiment

Krouží se dlouží oční víčka

Sentimotálně procíděného nápadníčka

Jinotaj střídá odkopané pápěřínáče

Rozesmátý autobrus na zastávce pláče

Přímočará ulice křivělace kráčí

Pastelky vyťukané kvetou v květonáči

Pasáček brambor somnabulíkuje svoje splíny

Achbože sboř mé uťápnuté nevergreeny

Lepě se pučálkovat v tuhné dlažbě

Než mokvat přípotročně v měkné ražbě

Do očí mi padá regiment

A za ním se plouží celý jeho sentiment

Když jsem byl dítětem, kleknul jsem ve svém pokoji na kouzelný koberec, sepjal ruce a začal se modlit. Ke komu jsem se modlil, těžko říct. Asi k tomu nejvyššímu čili k Bohu, o kterém jsem neměl žádné ponětí. Bylo to takové náhlé puzení, při kterém jsem opakoval jednu krátkou větu: „Nechci umřít.“ Nevím, co mě k tomu vedlo, a netuším, jestli náhodou nebyl listopad.

Když jsem dospíval, vsáklo to někam do mých hlubin. Začal jsem se věnovat aktuálnímu životu. Pořád se přede mnou objevovaly překážky, které jsem musel přeskočit, ne podlézt. Překážky, u kterých jsem neuspěl, se ke mně vracely v různých podobách, dokud jsem nenašel řešení. Anebo je hodil za hlavu. Vždy je možné najít jinou schůdnější cestu.

Byl to překážkový běh na dlouhou trať a o jeho koci jsem vůbec nepřemýšlel. Žil jsem přítomným okamžikem a nakukoval do blízké budoucnosti. To bylo vše, co mi stačilo, abych cítil, že jsem. Někde v hlubokém vesmíru mě pozoroval někdo jako Bůh a usmíval se. Jednou vstoupil do mého spánku a řekl: „Dobře to děláš. Pokračuj. Na konci tě čeká Probuzení.“

“To je ta noc, kdy tajným vchodem bdění

vstupují zjevy příliš stvořené,

aby se vzdaly zániku.”

V průvodu kráčí zhmotnělé přízraky

těch nejbizarnějších snů

potlačovaných tužeb

odblokovaných vášní

nevyslovených lásek

a pečlivě skrytých děsů

nočních můr

ranních úzkostí

bouřlivých večerů

a zapomenutých okamžiků

ztraceného štěstí

ve vodopádech smíchu

v potocích slz

a šedých kanálech

zbytečně prožitých

let…

A nové ráno

na náhrobek pak položí ti

kytici zvadlých růží

31.10.2024, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0