.:: Neviditelný čert ::.

Jarní víla

rubrika: Povídání

Hluboko v lesích žila jedna víla. Probouzela se na jaře. Pučící stromy jí říkaly Jarněnka. Chodila lesem a zpívala píseň, které nerozuměli ani čmeláci. Požádala jeden keř, aby jí podal proutek. Kouzelný proutek. S jeho pomocí pak probouzela všechno kolem sebe.

Lucifer

Jarněnka měla na sobě lehké šaty s různobarevnými květy a motýly. Kolem zurčely potoky a šplouchaly rybičky. Jarněnka rybičky nejedla. Kochala se pouze pohledem na jejich roztomilé potoční hrátky. Když měla hlad, utrhla si jablko ze stromu poznání. Jsou věci, které nemůžete poznat. Jarněnka poznávala pouze to, co šlo. A nebylo toho málo.

Chodila po pěšinách, které vedly odnikud nikam. Nehledala cíl. Jednou se z jednoho pařezu ozvala písnička, v níž se pravilo, že i cesta může být cíl. Tahle pobídka ji nesmírně inspirovala. Pochopila, že je to přesně to, co jí vyhovuje. A tak začala cestovat i po okolních lesích. Nehledala nic důležitého. V každé studánce spatřila sama sebe, což jí ke štěstí stačilo.

Jednou Jarněnku napadlo, že mohla mít po boku nějakého muže. Rozhlédla se kolem sebe, ale žádného nespatřila. „Komu budu předvádět tanec lesní víly? Stromy, čmeláci a zbytek lesa ho už zná nazpaměť.“ Zadumala se Jarněnka. „Přijde léto, podzim, zima, a já půjdu zase spát. Pod pařez.“, roztesknila se Jarněnka. Pochopila, že jí něco důležitého chybí.

Opustila svoje lesy a vydala se mezi jí tak trochu podobné dvounohé tvory. Vyrazila do města. Z toho, co spatřila, byla zpočátku vyděšená. Časem ale okorala. Našla si nějakého muže, s nímž měla čtyři děti. Dva chlapce a dvě holky. Páté dítě už nestihla, jelikož se její muž upil k smrti.

Děti odvlekla do děcáku a vrátila se zpět do lesa. Zrovna začínalo jaro a pučící stromy ji radostně tiše vítaly. „Tady je mé místo. To je můj svět, který si nemohu nechat vzít“, řekla si Jarněnka. A vydala se znovu cestovat po pěšinách bez cíle.