Neviditelný čert

Po nějaké době jsem nahmatal v jedné ze svých knihoven sbírku povídek od Kurta Vonneguta, Jr., která se jmenuje Vítejte v Opičárně (Welcome to the Monkey House). Zalistoval jsem až téměř ke konci knížky, kde mě zaujala povídka Adam. Už samotný název sbírky, která vyšla poprvé v roce 1950, kdy jsem ještě nebyl na světě, je zajímavý. Každý den, když se probudím, mám pocit, že mě někdo vítá do Opičárny. Do něčeho, co by se dalo pojmenovat Monkey Business.

Lucifer

V chicagské porodnici byla právě půlnoc.

„Pane Sousa,“ řekla sestra, „vaší manželce se narodila holčička. Asi za dvacet minut můžete dítě uvidět.“

„Já vím, já vím,“ řekl pan Sousa, nevraživá gorila, zjevně znechucený, že mu někdo vysvětluje otravnou a dobře známou rutinu. Luskl prsty. „Takže holka! Sedmá. Teď mám sedm holek. Plnej dům ženských. Dokážu spráskat deset chlápků mé figury. Jenže co mám? Holky.“

„Pane Knechtmanne,“ oslovila sestra dalšího muže v čekárně. Vyslovila to jméno jako téměř všichni Američani, jako bezbarvé Netmanne. „Lituji, u vaší ženy zatím nic nového. Nechává nás čekat, viďte?“ Vrhla na něj bezvýznamný úsměv a odešla.

Sousa se na Knechtmanna obořil. „Takovej prťavej mizera jako jste vy, Netmann, chce určitě kluka. A bác! Má ho. Chce fotbalový mužstvo, bác, bác, bác, má ho.“ Vypochodoval z místnosti.

Muž, který tam zůstal sám, byl Heinz Knechtmann, mandlíř v chemické čistírně, mladíček s hubenými zápěstími a špatnou páteří, která ho držela lehce nahrbeného, jako by byl neustále na pokraji sil. Obličej měl protáhlý, s velkým nosem a tenkými rty. Bylo v něm tolik dobrosrdečné pokory, že byl až krásný. Oči měl velké a hnědé, hluboko posazené a s dlouhými řasami. Bylo mu teprve dvacet dva, avšak vypadal a cítil se mnohem starší. Umíral totiž po kouskách, jak jednoho člena rodiny za druhým odváděli a vraždili nacisti, až nakonec pouze v něm, ve věku deseti let, našly život a jméno Knechtmann společnou duši. On a jeho manželka Avchen vyrostli za ostnatými dráty.

Konec citátu z knížky Vítejte v Opičárně.

Děvka poezie

Lucifer

když jsem ji poznal

šlapala chodník na předměstí

v kanálech s krysami čekala na pomyje

vzal jsem ji do dlaní jak živou vodu

a sevřel v pěsti

řekla mi

jsem to

co tě nevzkřísí a nezabije

děvče na jednu nebo tisíc nocí

jsem tvoje poezie

Delirium

Georg Trakl

Černý sníh sjíždí z vrcholků střech;

Červený prst se noří do tvého čela;

Modré sněhové vločky se propadají do prázdného pokoje,

Jsou to umírající zrcadla zamilovaných.

Těžká a na kusy rozervaná mysl přemítá,

Sleduje v zrcadle stín modrých sněhových vloček,

Studený úsměv mrtvé prostitutky.

Večerní vítr pláče ve vůni karafiátu.

06.10.2025, 14:16:39   Publikoval Luciferkomentářů: 0