.:: Neviditelný čert ::.

Angel of gloom

rubrika: Povídání

Pro dnešek jsem se rozhodl odložit na chvíli teoretickou fyziku a přesměrovat vaši pozornost na něco ještě bizarnějšího, než je cyklický model vesmíru, k němuž se tenhle týden ještě vrátím.

Lucifer

Co mě k tomu vedlo: Nejdříve se mi zcela náhodně připletl do cesty obrázek, který zde vidíte a podle něhož jsem tento částečně recyklovaný elaborát nazval. Při pohledu na obrázek jsem upadl do melancholické zádumčivosti a zcela náhodou se mi do cesty připletla knížka od Camille Flammariona Tajemství smrti. Nemusíte však upadat do zasmušilé trudnomyslnosti, tímto tajemstvím se nehodlám zabývat.

V knížce jsem narazil na krátké pojednání o dvojnících lidských bytostí. Autor nemá na mysli dva různé žijící jedince, kteří se natolik podobají, že se mohou jeden za druhého vydávat, ale zdvojování jedné a téže lidské bytosti, která se tak může nacházet současně na dvou různých místech. Pokud máte pocit, že jsem se z teoretické fyziky, zřejmě díky trudnomyslné zádumčivosti, přeorientoval na duchařinu, musím poznamenat, že ne. A dodávám, že jako pragmatický pozorovatel se nemohu k tomuto tématu odborně vyjádřit, neboť jsem nic takového ještě nikdy nepozoroval. Camille Flammarion však nasbíral informace o lidech, kteří to prý skutečně pozorovali. Pojďme se tedy podívat, co o tom Flammarion píše:

Projevy dvojníků odpovídají často abnormálním duševním stavům. Ve velkém počtu případů může jít o nebezpečné halucinace, děje uvnitř mozku bez jakéhokoli vnějšího podnětu. Ale tyto přeludy nemusejí být vždy mimo objektivní realitu. Alfred de Musset vídal vedle sebe často sedět muže, který se mu podobal jako jeho bratr. George Sandová ujišťuje, že měla několikrát zrakové i sluchové halucinace svého dvojnictví. Guy de Maupassant na začátku celkové paralýzy, která ho pak skosila, s hrůzou nacházel u stolu svého dvojníka - tato vidění ho vedla k napsání povídky Horla.

Jeden z Flammarionových čtenářů mu napsal následující dopis:

Nepíše Vám vědec, ale finančník, tedy jen v určitém odlišném smyslu muž cifer jako vy. Měl jsem srdeční vadu, která je dnes už vyléčená, ale která mi několikrát sehrála zlé kousky, mezi jinými jsem jednou zůstal určitou dobu v hluboké letargii. Slyšel jsem všechny své blízké mluvit kolem sebe, ale já nebyl já; mé já bylo vedle mne, vzpřímené, ve fluidickém bílém těle. Viděl jsem zármutek těch, kteří se mě pokoušeli vzkřísit, a myslel jsem si: "K čemu slouží ta ubohá tělesná schránka, kterou se snaží oživit?" Ale když jsem shledal jejich smutek, pocítil jsem velikou touhu vrátit se k nim. A to se stalo. Nicméně se mi zdá, že kdybych byl tehdy chtěl, zůstal bych mimo tento život; viděl jsem pootevřené dveře, jen nemohu říct, co bylo za nimi.

Flammarion také uvádí jeden pozoruhodný Goethův příběh:

Za deštivého večera se básník vracel procházkou se svým přítelem K. z Belvederu ve Výmaru. Najednou se zastavuje jako před zjevením a přestává mluvit. Jeho společník nic netušil. A Goethe volá: "Můj Bože! Kdybych si nebyl jist, že přítel Bedřich je právě ve Frankfurtu, přísahal bych, že je to on!" Potom se hrozně rozesmál: "Ale je to on!... příteli, ty jsi ve Výmaru? Kde se tu bereš? Ale, probůh, jak to vypadáš? V mém županu... v mé noční čepici, s mými pantofly na nohou! Tady, na hlavní ulici!... " Jeho druh neviděl nikoho, a tak se vyděsil, že se básník zbláznil. Ale Goethe, zabraný do svého vidění, rozpřáhl paže a vykřikl: "Bedřichu? Kam ses poděl?... Velký Bože... Můj drahý, nevšiml jste si, kam se poděl ten člověk, kterého jsme potkali?" Ohromený K. neodpověděl. Tehdy se básník, otáčeje hlavu na všechny strany, probral ze svého vytržení: "Ano, chápu... Je to vidění... Ale co to může znamenat? Že by můj přítel náhle zemřel?... Že by to byl jeho duch?"

Po návratu domů našel Goethe Bedřicha ve svém pokoji... Vlasy se mu zježily na hlavě. "Zpátky, fantóme!" vykřikl na smrt bledý. - "Ale drahý, " odpověděl zaraženě návštěvník, "tak vítáš nejvěrnějšího přítele?" - "Ach, tentokrát, " zvolal básník se smíchem i pláčem zároveň, "to není duch, ale bytost z masa a kostí." A oba se vřele objali.

Bedřich přišel do Goethova bytu promočený deštěm a převlékl se do básníkových suchých šatů; pak usnul v křesle a zdálo se mu, že jde Goethovi naproti a ten že se k němu obrací se slovy: "Ty jsi ve Výmaru? Cože... v mém županu... v mé noční čepici... a s mými pantofly, na hlavní ulici?... "

Zavírám knížku od Camille Flammariona a jdu se podívat, kde se zrovna nachází můj dvojník ];-)