.:: Neviditelný čert ::.

Letní slunovrat

rubrika: Povídání

Letní slunovrat v roce 2026 nastává 21. června v 10:24. Den se začne krátit, ale do poloviny července to nebude tak zřetelné. Tímto dnem se začíná astronomické léto, které bude trvat do 23. září, kdy nastane podzimní rovnodennost.

Lucifer

Stalo se to jednou v noci. Šel jsem po ulici a potkal jsem svůj příběh. Můj příběh šel opačným směrem – to dá rozum, kdyby šel se mnou, nikdy bych ho nepotkal – buď by byl přímo ve mně a já bych byl příběhem a příběh mnou, nebo by šel kousek přede mnou nebo kousek za mnou. Ale já ho potkal, takže vám snad musí být jasné, že šel proti mně. Když mě můj příběh míjel, usmál se na mě hřejivým pohledem, něco laskavého prohodil, už si nevzpomenu co, ale bylo to velmi příjemné. Řekl zhruba: Ahoj, a odkráčel někam dozadu, někam, kde jsem ještě před chvíli byl, ale už nejsem a za chvíli nebudu ani na místě, kde jsem ho potkal. A tak jsme se od sebe vzdalovali. Já a můj příběh. Vzhledem k tomu, že Země je kulatá, věřím, že ho zase jednou potkám.

Teď mě napadá, že se asi budete ptát, proč si myslím, že příběh, který jsem potkal, je můj, a ne někoho jiného. Jak jsem poznal, že jde zrovna o ten můj příběh. Inu, odpověď není snadná. Není vyloučeno, že ten příběh byl i příběhem někoho dalšího. Nebráním se té myšlence – konečně proč bych se nemohl o svůj příběh podělit. Anebo proč by se něčí příběh nemohl stát i mým příběhem? Nejsem sobec, klidně se podělím. Když to bude příběh krásný, proč ho neprožít s někým, kdo bude milý, laskavý a příjemný – když to bude příběh ošklivý, proč ho nedarovat někomu, kdo mi leze na nervy, zadarmo a ještě mu třeba dát pár korun na večeři. Nebo mu k tomu příběhu přibalit oběd z naší závodky, plný lahodných glutamátů a roztomilých baktérií. Ale vraťme se k stěžejní otázce: Jak jsem poznal, že to byl můj příběh? Instinkt, vážení, instinkt. Vědecky se to zdůvodnit nedá, respektive ono by i dalo, ale to by bylo na dlouhé lokte.

Ještě mne napadá, že jsem vám vlastně nesdělil, o čem ten příběh byl kromě toho, že se na mne usmál, byl příjemný atd. Nezlobte se na mě, ale tuhle intimní informaci si nechám pro sebe. Nepatřím mezi exhibicionisty, kteří své příběhy vystavují na veřejnosti jako housky na krámě, točí o tom slaboduché filmy nebo ještě slabodušší reklamy, prodávají je na rohu jako prostituti, chlubí se s nimi před malými dětmi nebo babičkami, dědečky, sousedy, mimozemšťany, miminky, mimoni… zkrátka, já si ponechám svoje tajemství a vy si to svoje taky strčte někam.

Jedno je jisté: Lidstvo se zřejmě ocitlo na důležité křižovatce svých dějin. Kdo jste četli od Asimova Nadaci, víte, co znamená Seldonova krize. Myslím, že něčeho takového jsme svědky. Zřejmě se budou bořit mnohá společenská a politická klišé. Standardní modely kapitalistického tržního hospodářství a demokracie jsou vyčpělé a k ničemu pozitivnímu už nepovedou, jakkoli v minulosti vedly. Pro většinu z nás, kdo jsme naplno zažili slasti normalizační rozvinuté socialistické společnosti, to může znít překvapivě. Přiznám se, že i pro mě. Konečně to, co nám tehdy nejvíc chybělo a neexistenci čeho jsme považovali za hlavní nedostatek tehdejšího totalitního systému a jeho ekonomické, politické a kulturní stagnace a stupidity, byly právě demokracie a svobodný trh.

Jenomže svět se mezitím strašlivým způsobem změnil. Demokracie už nemusí znamenat svobodu a účast lidí na správě svých věcí, stejně jako kapitalistický trh nemusí znamenat svobodnou ekonomickou soutěž, kdo vyrobí kvalitnější, levnější a žádanější spotřební statek. Tahle fáze se zřejmě už definitivně odporoučela do propadliště dějin. Kapitalismus je dnes především totalitní vládou nadnárodních korporací a demokracie loutkovým představením na téma, jak nejlépe pomocí moderních technologií zmanipulovat totálně zblblé obyvatelstvo, aby "svobodně" volilo to, co si přeje pár mocí zpitých Blbounů.

Stále jsou tady ještě pozitivní ostrůvky. Například ve Švýcarsku ještě tu a tam funguje extrémní forma demokracie, tj. demokracie přímá. Ona dokonce funguje i v mnohých lidských společenstvech, menších než je Švýcarsko. Ba co víc, i ten klasický komunismus funguje na úrovni některých lidských organizací. Mnohé zájmové, sportovní, turistické atd. a někdy i náboženské spolky se dokážou uvnitř svých hranic chovat jako: každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb, do míry prostředků, kterými ta či ona společnost vládne. Tyhle ostrůvky budou zřejmě fungovat i nadále, jak konečně fungovaly od úsvitu věků, bez ohledu na Marxe, Engelse, Lenina, Mao Ce-tunga, Hočimina, Hitlera, Klementa Gottwalda nebo Putina Tedy samozřejmě do té doby, než budou rozprášeny Velikým Primitivním Bratrem, který bude držet svoje pracky na čudlících moderních technologií.