"Neruš mi mé kruhy." - sicilský chlapeček v Syrakusách
Lucifer
Nedávno jsem tady popisoval, co ve východní filosofii znamená tao (Čínská filosofie). Píše se tam, že tao je ve svém původním, kosmickém významu nejvyšší nedefinovatelnou skutečností. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem se před pár lety zúčastnil jedné fyzikální konference, která se konala na Sicílii v Taormině. Taormina je perlou Sicílie, turisticky velmi oblíbenou atrakcí a nachází se na severovýchodě Sicílie, na pobřeží Jónského moře. Dostanete se tam tak, že překonáte Messinskou úžinu a z Messiny se podél pobřeží vydáte jižním směrem. Musíte se však vyvarovat setkání se dvěma obludami, na italské straně na vás číhá Skylla a na sicilské straně Charybda. Jestli má Taormina něco společného s tao, to vážně netuším. Sicilsky se to řekne Taurmina, řecky Tauromenion a latinsky Tauromenium, a tam se mi tao tak trochu vytrácí. Na druhé straně francouzský spisovatel Maupassant napsal, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Na základě své zkušenosti musím říci, že bych to napsal velmi podobně, a to nejsem francouzský spisovatel. V tomto velmi výstižném popisu Taorminy se nějaké tao už přeci jenom najde. Jak jsem řekl, netuším, zda se tam vážně nalézá, ale rád se nechám ukolébat pohádkami či mytologickými příběhy, a tak si představuji, že jsem spatřil sicilské tao. Posuďte sami. Taormina se především nachází na kopci nad mořem. Ačkoli přes ní vede velmi frekventovaná pobřežní takřka dálnice směrem dolů na Catanii a dále až na Syrakusy, po Taormině se prohánějí téměř jenom motorky. Automobily se ženou směrem dolů tunelem pod Taorminou. Byl jsem ubytován v jednom hotelu na svahu v roztomilém hotelu. K hlavní budově, kde byly relativně luxusní pokoje, jsem procházel kolem obrovského akvária s volně kroužícími rybičkami, bydlel jsem však ve vedlejší, méně luxusní budově. K dispozici jsem nicméně měl dva pokoje a dobře zásobený bar. Po jednom z prvních konferenčních jednání jsem se vracel pozdě večer a míjel jsem hlavní budovu přes venkovní restauraci. Už tam bylo téměř prázdno, ale u jednoho stolku seděli dva vášnivě diskutující Italové. Poznal jsem v nich své konferenční kolegy z jedné italské univerzity. Jejich debata byla skutečně rázně po italsku. Když mě uviděli, tak to okamžitě přerušili a s vřelým úsměvem na mě zamávali, abych si přisedl. Přivítali jsme se o oni pak nerušeně pokračovali ve slovní bitce. V té době zvolna dohasínala Pouštní bouře americké armády v Iráku a jejich slovní souboj spočíval v tom, kdo je na jaké straně. O něco málo mladší italský fyzik nadával téměř po sicilsku na Amíky a jeho o něco starší kolega je hájil. Chvíli jsem zdvořile naslouchal a pak jsem se lehce postavil na stranu toho staršího. Padaly dost drsné argumenty, ale jak jsme dopili a noc se už blížila k půlnoci, vše náhle skončilo, zdvořile jsme si popřáli dobrou noc a odešli do svých hotelových ubikací. Takhle si představuji správnou oponenturu - vášnivě po italsku, avšak se zdvořilým rozloučením. Jednoho konferenčního dne jsem měl poster. Dopoledne jsem ho pověsil na svůj panel v jedné místnosti k této posterové seanci určené a vyrazil na oběd doplnit energii. Hlavní přednášky se odehrávaly v sále konferenčního centra, který byl dobře klimatizován, a některé další seance podobně, avšak ta moje byla trochu stranou v neklimatizované místnosti. Když jsem věšel poster, tak mě nenapadlo, že by to mohl být nějaký poster, ale jak už se mi někdy stává, mýlil jsem se. Zašel jsem si do jedné uličky do malé hospůdky a usedl u venkovního stolečku. Dal jsem si pizzu a řekl jsem si, že bych se měl mírně nabudit, tak jsem si k tomu dal skleničku vína. Pizza byla veliká a sklenička mi došla asi v půlce, tak jsem si dal ještě jednu. V dobré náladě jsem dorazil ke svému posteru a začal debatovat. Kolem posteru se shromáždilo poměrně dost lidí, takže jsem řečnil jako na nějakém sjezdu. A protože tam bylo horko a já byl mírně ovíněný, tak jsem měl za chvíli v krku jako na Sahaře. Během konference byly samozřejmě i odpočinkové okamžiky a jeden z nich jsem strávil dole na pláži. Protože to bylo z relativně prudkého kopce, vedla tam i lanovka. Místo, které jsem navštívil, se nacházelo poblíž malého ostrůvku Isola Bella, který vidíte na obrázku nahoře. Ostrůvek je s pevninou spojen velmi úzkou cestičkou a já jsem se nacházel na pláži vlevo od ní. Vlevo od ostrůvku se nachází jedna menší skála čnící z moře. K ní jsem se rozhodl zaplavat a obeplout ji. Když jsem se k ní přiblížil, ucítil jsem silný proud. Mával jsem rukama a nohama jako šroub, ale když jsem se podíval na skálu, stála pořád na jednom místě. Nakonec jsem zamířil přímo ke skále, protože mi docházely síly, což se mi po vášnivém souboji s mořským proudem povedlo. Když jsem plaval zpět na pláž, občas jsem se ponořil a tu a tam jsem viděl, že kolem plavou nějaká strašidla. Nějak jsem se jimi nenechal rozhodit a doplaval na pláž. Spatřil jsem na nedaleké dece jednu kolegyni z Brna, a tak jsem se k ní vydal poklábosit. Všiml jsem si, že má nějaké flekaté nohy, a tak jsem se zeptal, kde k tomu přišla. Řekla mi, že tady v moři plavou ošklivé medúzy a že ji požahaly. Řekl jsem, že jsem zřejmě něco takového před chvíli viděl, ale z nějakých mně neznámých důvodů se mi vyhýbaly širokým obloukem. Asi pochopily, že by si na mně nepochutnaly, což má kolegyně přijala jako lichotku. V Taormině se nachází nejrůznější zbytky antické architektury a jedním z nich je krásný amfiteátr. Jeho krása spočívá také v tom, že směrem k účinkujícím je výhled na sicilskou sopku Etnu, v sicilštině Mongibello. Organizátoři konference nám jeden večer zajistili vstupenky na vystoupení jakéhosi sicilského souboru. Byla vlažná, solí plná noc a já se usadil na místě shodou okolností vedle jedné mladé organizátorky, pročež jsem se pochopitelně dal do řeči. Dozvěděl jsem se, že nedávno, když Etna zrovna bouřila, se tu odehrával koncert nějakého slavného popového zpěváka. Amfiteátr byl nabitý k prasknutí, což popíka muselo nesmírně nadchnout, a tak pěl s ohromným nasazením a kapela hrála jako o život. A obecenstvo pozorně sledovalo - avšak ne zpěváka či kapelu, ale Etnu, ze které se valila do noci zářící láva. Seděli a nedutali. Jediný, kdo dutal, byl zpěvák. K Etně jsem pak dalšího dne vyrazili na konferenční výlet. Hned při výjezdu se nám představila místní průvodkyně. Hezky popovídala něco o Sicílii, Taormině a Etně a pak nám s legrační grácií sdělila, že všichni si myslí, že na Sicílii je to samý mafián, ale že to je nesmysl a ona nikoho takového nezná. Probodávala přitom konferenční výletníky tak ostrým pohledem, že se všichni s pochopením schoulili do sedadel. Z Etny jsem si přinesl malý kousek lávy, který teď leží někde na skříni. Později jsem pocítil jistý stud, když jsem si uvědomil, že kdyby každý výletník ukradl kousek Etny, tak tu Etnu za chvíli rozebereme do posledního šutru. Ale pak mě napadlo, že Etna to dokáže hravě doplnit, a to mě uklidnilo. Když vidím v televizi pět nějakého popového zpěváka, postavím si na ni ten kousek lávy z Etny, dívám se na něj a nedutám. Z Taorminy se dá vlakem dojet až do Syrakus, což jsme tak jedno volné odpoledne učinili. Syrakusy byly nádherné. Procházeli jsme se kolem různých starobylých a antických zřícenin a kochali se pohledem na ně. Odpojil jsem se od skupiny a samostatně pochodoval kolem zřícenin, když tu jsem ucítil, že jsem do něčeho šlápl. Pode mnou začalo něco pištět a když jsem to pohledem zkontroloval, tak jsem objevil malého sicilského chlapečka, který si něco čmáral do písku a kolem toho stavěl bábovičky. Pištěl v sicilském nářečí, takže jsem mu moc nerozuměl, ale nabyl jsem dojmu, že říká něco jako, abych nerušil jeho kruhy. Řekl jsem mu, že mě nějaké kruhy nezajímají a nakopl mu jednu bábovičku. Když jsem odcházel směrem k dalším zříceninám, ještě stále za mnou něco pištěl. Řekl jsem si, že přece nejsem nějaký římský voják, abych ho propíchl mečem. Venkoncem nemám sebou žádný meč, jen fotoaparát, a ten mu přece o hlavičku nerozmlátím. A to je z Taorminy asi tak všechno
16.03.2011, 01:59:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0