.:: Neviditelný čert ::.

Druhý konec dubna

rubrika: Povídání

Téměř ten samý

Lucifer

Blíží se konec dubna a jak jsem již uvedl ve Zpovědi pozemského mimozemšťana, je to okamžik, který změnil moji životní dráhu. Byl jsem zkrátka vynesen na jinou orbitu. K takové transformaci se člověk může dostat dvěma různými cestami. Někdo potřebuje duchovně osvítit, jiný zase praštit do hlavy. Osud si se mnou zašpásoval a zvolil druhou cestu. Upadl jsem do kolejí a potom téměř do nirvány, kde jsem setrval skoro tři týdny.

Co se mnou v té "nirváně" dělali, netuším, ale po třech týdnech jsem dostal povel, abych se vrátil zpět do normálního života - avšak poněkud jiný. Není to až tak výrazná změna, jenom taková drobná nuance, ale nuance velmi podnětná. Kdo si zde přečte moje příspěvky, které vznikly před datem mého pádu, nejspíš neobjeví nic tak závažně odlišného.

Ano, jsem téměř ten samý - i když tak trochu jiný.

Osud si se mnou zahrál něco jako ruskou ruletu - a já mu tak snaživě točil bubínkem. Myslel to však se mnou zřejmě dobře a mně nezbývá než mu poděkovat za jurodivou ránu do hlavy.

V této souvislosti jsem si (na Čertovi již podruhé) vzpomněl na knížku od bratrů Strugackých Poledne, XXII. století. Abych tento krátký a děkovný pozdrav svému osudu nějak smysluplně ukončil, vybral jsem úryvek ze čtvrté kapitoly, která se kupodivu jmenuje Jací budete:

„Člověk je obdivuhodná bytost,“ řekl z ničeho nic Gorbovskij. „Projděte dějiny za posledních sto století. Jakého obrovského rozvoje dosáhl řekněme takový výrobní sektor. Jak se rozšířilo pole výzkumné činnosti. Rok co rok se vyskytují stále nové oblasti, nová povolání. Já jsem se třeba nedávno seznámil s jedním známým. Učí děti chodit. Je to obrovský odborník. Vyprávěl mi, že existuje nesmírně složitá teorie v tomto oboru...“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se líně Slavin.

„Říkají jí... Jelena Ivanovna. Příjmení ovšem neznám. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem říct, že vědy a výrobní technologie se neustále vyvíjejí, zatímco zábava je stále stejná jako za starého Říma. Když mě přestane bavit dělat hvězdoletce, mohu se stát biologem, stavitelem, agronomem... a kdoví čím ještě. Co když mě ale nebude bavit ležet, co mi pak zbude? Chodit do kina, číst, poslouchat hudbu nebo se dívat, jak druzí běhají. Na stadiónech. A to je všechno. Tak tomu bylo i dříve — chléb a hry. Stručně řečeno, veškerá naše zábava vede nakonec k oblažování několika našich smyslových orgánů. Všimněte si, že dokonce ne všech. Podívejte se, nikdo například ještě nevymyslel, jak oblažovat hmatové a čichové orgány.“

„To by tak ještě scházelo,“ řekl Slavin. „Hromadná podívaná a hromadná hmatoviště. A hromadná voniště.“

Gorbovskij se tiše rozchechtal.

„To je ono,“ řekl. „Voniště. Ale to přece jednou bude, Jevgeniji Markoviči. Jednou to zcela jistě bude.“

„Vždyť je to zákonité, Leonide Andrejeviči. Zákony přírody jsou takové, že člověk nakonec netouží jenom po pouhém vnímání, jako po zpracování těchto vjemů, snaží se oblažit nejen smyslové orgány, ale svůj hlavní vjemový orgán — mozek.“

Slavin vybral z naplaveného dříví ještě několik kousků a přihodil je na oheň.

„Otec mi vyprávěl, jak za jeho časů někdo lidstvu prorokoval, že v době přebytku zdegeneruje. Všechno prý budou dělat stroje, nebude si vydělávat ani na chleba s máslem, z nás že se stanou příživníci. Lidé prý pak budou jako trubci. Jde ovšem o to, že práce je mnohem zajímavější než odpočinek. Být takovým trubcem je prostě nudné.“

„To já jsem znal jednoho trubce,“ řekl vážně Gorbovskij. „Strašně ho však měla ráda děvčata a on dočista vymřel následkem přirozené volby. Přesto si myslím, že dějiny zábavy nejsou ještě skončeny. Mám na mysli zábavu ve starém slova smyslu. A nějaká ta voniště určitě ještě budou. Docela jasně to před sebou vidím...“

„Sedí čtyřicet tisíc lidí pohromadě,“ řekl Slavin, „a všichni čichají. Symfonie ‚Růže v rajské omáčce‘. A kritici s velikými nosy budou psát: Ve třetí části s ohromující disonancí se prodírá do něžné vůně dvou růžových lístků durové znění čerstvé cibule...“