Neviditelný čert

Když jsem před drahnými lety studoval v Brně, narazil jsem v jednom antikvariátu na pozoruhodnou, velmi antikvariátně se tvářící knížku v polokožené vazbě s rokem vydání 1900.

Lucifer

Autorem byl mně tehdy neznámý francouzský astronom Camille Flammarion a titul zněl Neznámo. Dílo pojednává o velmi kontroverzních, ba přímo „pavědeckých" úkazech, jako je telepatie, telekineze, setkání s duchy zemřelých, zkrátka o všem, co patří do škatulky parapsychologie či spiritismus. Tato bádání jinak bystrému astronomovi a spisovateli fantastických románů pochopitelně vynesla ve vědeckých kruzích nálepku blouznivce, podivína a heretika.

Samotný Flammarion v předmluvě knihy jasně píše, že se nehodlá zabývat pověrami, nesmysly a výmysly, zkrátka ničím, co není. Jsou však jevy, které jsou zcela objektivně dokladovány, bez ohledu jak se k tomu staví současná věda. Současná věda se kupříkladu stavěla k meteorům tak, že kameny nemohou padat z nebe. Nic proti vědě, obzvláště proti přírodovědě. Vědeckotechnický pokrok posledních, řekněme sta let, navazující na vědecké objevy předchozích staletí, je natolik nesouměřitelný s tím, co bylo před tím, že ani úporná snaha dekadentního konzumerismu dneška nedokáže anulovat jeho blahodárný vliv na životní úroveň běžného pozemšťana. Přesto však jsou věci „mezi nebem a zemí", kterým se oficiální věda vyhýbá jako čert kříži.

Camille Flammarion v Neznámu shromáždil stovky svědectví o různých paranormálních jevech, pečlivě je roztřídil a okomentoval jejich věrohodnost. K podstatě samotných jevů se explicitně nevyjádřil. Nicméně už jenom to, že se těmito jevy zabýval, ho beznadějně odsunulo na vedlejší kolej, mezi šarlatány, takže byste kupříkladu jeho jméno marně hledali v současných encyklopediích, jako je Brittanica nebo francouzská Encyklopedie Universalis. Těmto jevům věnoval pozornost také Arthur C. Clarke. Tak třeba k zjevení ducha vyjádřil hypotézu, že se může jednat o zcela přirozený a soudobou vědou vysvětlitelný jev. K jeho vysvětlení nepotřebujeme ani Kahudovy mentiony, ani jakoukoli jinou „nadpřirozenou sílu".

Každý člověk vyzařuje jedinečnou informaci ve formě elektromagnetického záření. Když je ve stavu extrémního duševního pohnutí, jako třeba když umírá za zvlášť dramatických či krutých okolností, bude zřejmě jeho mozek vyzařovat velmi intenzivně. Tato informace se pak nějakým způsobem, prostřednictvím standardních fyzikálních informací, zaznamená do okolní hmoty. Citliví jedinci jsou schopni tuto informaci "přečíst" a výsledek se v jejich mozku zobrazí jako vidění, jako "duch".

A nebo jiný jev. Je známo, že pes dokáže vycítit smrt svého pána i na stovky kilometrů. Pes má jistě velmi vytříbený čich, ale je evidentní, že na stovky kilometrů ani on nic nevyčuchá. Takže „čuchá" něco jiného. Pes, a popřípadě i sensibilní člověk, mohou ve spektru okolního EM záření „vyčuchat" podprahovou změnu, respektive zmizení podprahového signálu, na který mají ve svém mozku zavedený velmi citlivý sensor. Bratři Strugačtí měli ve svém Poledni XXII-tého století myšlenku, že veškeré události jsou jednoznačně zaznamenány do okolní hmoty, a je jen otázka, jak tento záznam dešifrovat.

Před pár lety byla v oblasti Indického oceánu ničivá tsunami. Smetla mnoho ostrovů a pobřeží. Kdo na to nejvíc doplatil, byli civilizací otupělí turisti, kteří se radostně vydali sbírat škeble, když před příchodem tsunami ustoupilo moře. Ne tak primitivní domorodci. Na jednom ostrůvku poblíž indického subkontinentu žije velmi přírodní kmen. Když proběhla tsunami, vydaly se záchranné výpravy a našly pobřeží ostrova totálně zdevastované a bez známek přítomnosti člověka. Domorodci už byli takřka odepsáni, když tu se vynořili z hloubi ostrovního pralesa, kam se včas uchýlili, když „vycítili", že se blíží pohroma.

Jsou věci mezi nebem a zemí a není radno ignorovat jejich existenci, bez ohledu na to, jak se k tomu staví členové té či oné akademie, popřípadě jakým způsobem jsou deklasovány a komerčně vytěžovány pokoutnými šarlatány či samorostlými nedouky. Ty jevy buď jsou, a nebo nejsou, a mínění vědců nebo pavědců na tom pramálo změní. Jisté je nicméně také to, že každý člověk po sobě zanechá nesmazatelnou stopu, a to nejen prostřednictvím svých artefaktů...

K této úvaze mě přiměla knížka od Flammariona, kterou jsem před nedávnem zakoupil a kterou jsem včera náhodně vyhrabal na svém stole. Jmenuje se Tajemství smrti. Tajemství smrti si nechám na příště a na nyní bych už jen ocitoval z úvodu od Jana Slavotínka, kterak zemřel Camille Flammarion:

Ve stáří 83 let, 3 měsíců a 8 dnů vůbec nevěděl, co je stařeckost, nebyl zasažen jejími hroznými perutěmi. Zemřel vstoje, v souhlasu se svým harmonickým životem, ve své pracovně na hvězdárně v Juvisy, plný myšlenek, bez agónie, bez bolesti, obdivuje se přírodě, kterou tak vášnivě miloval, jako mudrc, jako filosof. Tehdy 3. června 1925 stál naposled u okna s vyhlídkou do údolí Seiny pod kopulí hvězdárny v Juvisy.

Jeho poslední slova byla: Jaký krásný den. Jak jsou mé kvetoucí keře nádherné...

08.02.2010, 20:34:00   Publikoval Luciferkomentářů: 1