Neviditelný čert

Při letmém pohledu do svého pisálkovského archivu jsem okem zavadil o velmi povzbudivě nazvaný a asi devět let starý textový soubor. Když jsem se do něj začetl, vytanulo mi na mysli, že jsem ten poměrně krátký a stručný textík musel psát v lehce psychedelickém stavu. Trochu jsem ho poopravil, doplnil a nyní ho předkládám ke čtenářskému posouzení.

Lucifer

Pokud vás tento úvod neodradil a budete v čtení pokračovat, doporučuji během tohoto procesu nekonzumovat maso a nespalovat benzín. V prvním případě vám hrozí obezita a kontaminace vašeho těla jedovatými látkami ze zavražděných živočichů, a ve druhém případě samovznícení:

Čekal jsem na tramvaj a opodál se na zemi váleli dva hošani a popíjeli pivo. Tramvaj přijela, nastupuji, a tu vidím před sebou nastupovat jednoho z těch hochů. Všiml jsem si ho především podle toho, že měl zaprasený a zasviněný zadek.

Když si sedal na hezkou polstrovanou židli v zánovní tramvaji, řekl jsem polohlasně jenom tak do placu, že tenhle člověk se před chvíli válel po zemi a teď si sedá na židli, na kterou si za chvíli třeba sedne někdo v čistých šatech. Hošan na mě začal zírat jako na blázna, jako na člověka, který je naprosto mimo a navíc je neuvěřitelně drzý na někoho, kdo bojuje za svatou věc. Za kterou?

Když jsem v jeho tváři spatřil neklamnou známku zájmu o dialog, zopakoval jsem svůj názor. Opověděl mi otázkou, zda jím maso. V domnění, že snad mému dotazu špatně rozuměl, zopakoval jsem opět, že si myslím, že je to blbé, když se někdo nejdřív válí po zemi a pak si sedne v tramvaji. Kontroval otázkou, zda spaluji benzín. Řekl jsem mu, že mě momentálně zajímá, proč se chová jako čuně a on ukázal rukou do ulice a řekl, že támhleten řidič náklaďáku se chová jako ještě vetší čuně. V tomto duchu náš dialog pokračoval, dukud jeden z nás nevystoupil...

Jednou jsem jednomu hochovi vysvětloval v metru, že by zde neměl kouřit. Zeptal se mě, zda jím maso. Jinému mládenci v metru jsem vysvětloval, že by si ty zasviněné kanady neměl dávat na sedadlo. Zeptal se mě, zda spaluji benzín. Tuhle jsem upozorňoval jedno děvče, které si v supermarketu plnými hrstmi nabíralo čokoládové bonbony a cpalo si je do úst, že je to krádež. Podívala se na mě jako na blázna, ale nezeptala se mě na nic.

Jindy zase mě v parku obklopili dva velcí psi a chvíli mě drželi v šachu. Jejich majiteli jsem se pak snažil vysvětlit, že to není moc dobrý nápad nechat tak velké psy nechat jen tak volně pobíhat. Řekl mi, že jsem blázen a optal se mě, zda spaluji maso a jím benzín. Jednu sobotu pozdě večer jsem seděl ve svém obýváku se špunty v uších, protože o několik bloků dál měli hlukoparty. Nikdo se mě na nic neptal.

A tak si říkám, že je na čase, abych z tohohle vlaku někde vystoupil. Ale kde? Existuje ještě vůbec nějaká zastávka, kde se klín nevytlouká ještě větším klínem, kde se čert nevyhání ďáblem?

Kdysi jsem zaznamenal jednu pozoruhodnou informaci o tom, že závislost na marihuaně vede ke zmenšování mozku. V této souvislosti jsem si vzpomněl na román Galapágy od Kurta Vonneguta, jehož ústřední myšlenkou je, že lidé mají příliš velký mozek, který jim způsobuje jenom samé nepříjemnosti a může je vést až k úplné sebedestrukci. Vonnegut nabízí řešení ve vyšlechtění nového lidského druhu, který je podobný ptákům a má malý a neškodný mozek. A tak se naskýtá otázka, zda už na tom lidé nezačali pracovat.

Každý revoluční proces má ve svém průběhu různé neplodné až škodlivé vedlejší účinky, ale nenechme se jimi odradit. Na konci tohoto procesu bude naše společnost v poklidu a jurodivě vegetovat na Galapágách, maso nebude potřebovat a nějaké automobily s benzínem, tramvaje či metro, supermarkety či hypermarkety, konzumní elektronika a tak podobně nebudou existovat. A díky malému mozku nás nebude nic trápit, ani kolem pobíhající hladoví psi.

A kdyby se někomu začal mozek zase zvětšovat, tak by tam byly Bohnice.

27.09.2011, 00:28:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0