.:: Neviditelný čert ::.

Cesta do Ďáblického háje

rubrika: Povídání

Do tmy se neohlédni - další verze mýtu o Orfeovi a Euridice

Lucifer

Po obědě jsem se šel projít do Ďáblického háje. Ani nevím proč, nohy mě samy nesly. Prošel jsem sídlištěm, jak jsme vždycky chodili, a přede mnou byl ten bájný a kouzelný háj.

Nebyl. Bez tebe to byl jen nudný předměstský park. Chodil jsem lesními cestičkami jako tělo bez duše a duše bez těla - jako bych chodil v zimě po poli. Místo zpěvných ptáků mi nad hlavou krákaly vrány a stromy stály jako vojáci na buzerplacu. Několikrát jsem měl pocit, že jsem tě zahlédl na konci cestičky. Rozběhl jsem se, tep se mi zvýšil, srdce začalo bušit jako kovář o kovadlinu a já jsem utíkal, abych tě doběhl, abych tě obejmul, abych tě neztratil.

Byl to jen přelud.

A pak bylo ticho - mlha přede mnou, mlha za mnou, jako tělo bez duše a duše bez těla jsem se zhroutil na lavičku. V hlavě mi šumělo a já tam seděl jako důchodce na poslední vycházce.

Najednou jsem ucítil na rameni lehounký dotek čísi ruky. Bylo to jako vánek, jako ve snu, dotek ruky, kterou tak důvěrně znám. Nejdříve jsem propadl panice, ale ten dotek byl tak konejšivý, že jsem se uklidnil, mlha zmizela. Najednou jsem si byl jistý, že stojíš za mnou. Po zádech mi přeběhl mráz, ruce se roztřásly, chtěl jsem něco říct, ale zůstal jsem němý.

Neohlédl jsem se.

Pomalu jsem vstal a vydal se pěšinou parkem, který oživl zpěvem ptáků a byl zase kouzelný a bájný jako staré pověsti o lásce. Cítil jsem, že jdeš pár kroků za mnou, a tak jsem si s tebou začal povídat. Také ty jsi něco říkala, ale bylo to jako ševelení listí vysoko v korunách stromů. Bylo to jako vždycky, a mě zase napadaly ty nejúžasnější myšlenky, a vysoko v korunách stromů jsem slyšel tvoje odpovědi. Konečně jsme došli na kraj háje a před námi bylo sídliště - a potom zpátky, ty na vrátnici, já nahoru do korun stromů.

Ohlédl jsem se ...

Přijde smrt a bude mít tvé oči,
ta smrt, která nás doprovází,
od rána do večera, bezesná,
hluchá jak stará výčitka
či nesmyslná neřest. A tvé oči
budou jen prázdným,
smlčeným výkřikem, tichem.
Tak je vídáš každé ráno,
když sama nad sebou se skloníš
v zrcadle. Naděje sladká,
onoho dne i my budeme vědět,
že jsi život a že jsi nic.
Pro každého má smrt pohled.
Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Bude to jako zlozvyku si odnavykat,
jako v zrcadle zřít
vynořující se mrtvou tvář,
jako naslouchat rtům semknutým.
Do jícnu sestoupíme němí.

(Cesare Pavese)