Neviditelný čert

Vracím se k Dvacáté první cestě Ijona Tichého z Futurologického kongresu a slovo předám otci Memnarovi, generálu řádu prognozitů, se kterým se Ijon Tichý setkal na obědě v přítomnosti otce převora Darga. Když Ijon Tichý dorazil do malého refektáře, kde se měl oběd odehrávat, stál vedle otce Darga, který už čekal u stolu, nízký vozík podobný těm, na jakých se u nás rozvážejí zavazadla. A to byl otec Memnar.

Lucifer

Otcem generálem nebyl přirozeně ten vozík, nýbrž šestiboký počítač, který na tom podvozku spočíval. Oběd byl pořádán především v zájmu organismu Ijona Tichého. Ctihodný převor se ho snažil povzbuzovat tím, že malými doušky upíjel vody ze dvou křišťálových džbánků, a otec Memnar něco tiše mručel. Ijon Tichý si myslel, že odříkává otčenáš, ale když otec Memnar začal hovořit o teologii, ukázalo se, že se mýlil:

Věřím v Boha, a je-li má víra upřímná, ten, v koho věřím, o tom ví, i když mu nepředkládám oficiální deklarace. Rozum si v dějinách vytváří různé modely Boha a každý z nich se považuje za jediný správný, což je chyba, protože modelování je vlastně kodifikace a každé kodifikované tajemství přestává být tajemstvím. Dogmata se zdají být věčná jen na začátku cesty do civilizační dálavy. Nejdřív jsme si představovali Boha jako přísného Otce, potom jako Pastýře pěstouna, potom jako Umělce, milujícího své dílo, a tak měli lidé hrát příslušné role hodných dětiček, poslušných oveček, a konečně nadšeného božího obecenstva.

Bylo by však dětinské se domnívat, že Bůh něco stvořil jen proto, aby mu to od rána do večera pochlebovalo, aby ho milovalo za to, co jednou bude Tam, když mu není po chuti, co je Tady, jako kdyby Bůh byl virtuos, který za nové a nové bouře modlitebního potlesku připravoval věčné přídavky života po pomíjivém představení, to znamená, že si nejlepší číslo nechal až na chvíli těsně předtím, než spadne smrtelná opona. Tahleta divadelní verze teodicey - to je naše dávná minulost.

Je-li Bůh vševědoucí, ví o mně všechno, a to po dobu nekonečně dlouhou, ještě než jsem se vynořil z nebytí. Ví také, jak naloží s mým nebo tvým strachem či očekáváním, protože má velmi dobré zprávy o tom, jaká budou jeho příští rozhodnutí. Jinak by nebyl vševědoucí. Neexistuje pro něho žádný rozdíl mezi uvažováním člověka jeskynního a rozumem, jaký postaví inženýři za miliardu let tam, kde je dnes jen láv a oheň. Nevím, proč by mu měla nějak zvlášť vadit venkovní stránka jednotlivých vyznání, a třeba i to, zda ho někdo zbožňuje, nebo nenávidí. Nepovažujeme ho za výrobce, který od svého výrobku očekává schválení, protože dějiny nás dovedly tam, kde se přirozená autentičnost mysli nijak neliší od mysli uměle roznícené, což znamená, že neexistuje žádný rozdíl mezi umělým a přirozeným, tuto hranici už máme za sebou.

Prosím, abys nezapomínal na to, že můžeme vytvářet libovolné osoby a mentality. Mohli bychom například metodou krystalizace, klonace nebo stovkami jiných způsobů tvořit bytosti, které by čerpali mystickou extázi z bytí, a v jejich uctívání transcendence by se jaksi materializovaly intence někdejších modliteb a obřadů. Takové množení věřících bychom však museli považovat za drzé rouhání. Nezapomínej na to, že se nezraňujeme o hradby, kterými jsme obehnali naše tělesné a přirozené tužby, protože jsme je rozbořili a vykročili jsme do prostoru naprosto svobodného tvoření. Dítě dnes může vzkřísit mrtvého, vdechnout duši do prachu a starého železa, hasit i rozněcovat slunce, protože taková technika existuje. A to, že k ní nemá přístup každý, není, jak jistě chápeš, problém teologický.

Spisy stanovený strop toho, co se dalo stvořit, byl už dosažen, a tím současně překročen. Krutost starých mezí byla nahrazena krutostí jejich absolutního nedostatku. Nedomníváme se, že Stvořitel skrývá lásku k nám pod maskou obou těch alternativních muk a že nás zkouší proto, aby bylo těžší ho poznat. Úloha církve také nespočívá v tom, aby obě ty své porážky, nesvobody a svobody, nazývala směnkami žirovanými zjevením, které nebeská účtárna vyplatí i s procenty. Představa nebe jako výplatní pokladny a pekla jako kriminálu pro nesolventní dlužníky - to je jen chvilkový mam v dějinách víry. Teodicea není sofistické praktikantství obhájců Pánaboha a víra není poskytováním naděje, že to všechno nakonec nějak dopadne.

Víra je absolutně nutná i dokonale nemožná současně. Nemožná je proto, že nemůže platit jednou provždy, neboť neexistuje takové dogma, v němž by se myšlenka mohla zakořenit s jistotou, že je navždycky. Bránili jsme Spisy po dvacet pět století - taktikou elastických ústupů a co nejvšeobecnějším výkladem, až jsme definitivně pohořeli. Nemáme ani účetnickou vizi transcendence, Bůh není ani Tyran, ani Pastýř, ani Umělec, ani Policista, ani Hlavní účetní života. Víra v Boha se musí oprostit od veškeré zištnosti už proto, že za ni nikdy nikdo nedojde odměny. Kdyby se ukázalo, že je v moci boží dopustit něco, co odporuje smyslům a logice, bylo by to nepříjemné překvapení. To on - kdo jiný? - nám přece dal ty formy logického myšlení, kromě nichž nemáme pro oblast poznání nic jiného. Jak bychom se tedy mohli domnívat, že akt víry měl být aktem zřeknutí se logického rozumu? Nač by nám Bůh měl nejprve rozum dávat, a potom jej urážet rozpory, jaké ten rozum najde na své cestě?

Aby bylo všechno tajemnější a záhadnější? Aby nám nejprve dovolil stanovit diagnózu, že Tam nic není, a potom dobýt ráje, jako falešný hráč vytahuje kartu z rukávu? To si nemyslíme. Proto nevyžadujeme od Boha žádné úsluhy a to, že v něho věříme, neboť už jsme pohřbili teodiceu založenou na modelu obchodní transakce a výměně služeb: já tě uvedu do života, a ty mě za to budeš sloužit a chválit mě ...

Víra je jediná věc, kterou nemůžete vzít vědomě existujícímu jedinci tak dlouho, dokud v ní vědomě setrvává. Stát by nás mohl nejen dát sešrotovat, ale i předělat tak, abychom po přeprogramování v Boha nevěřili. Nedělá to jistě jen proto, že nás bere na lehkou váhu, že námi pohrdá nebo je mu to jedno. Chce vládnout přímo a každou mezeru v tomto panování by považoval za svou újmu. Proto musíme svou víru skrývat. Ptal ses na její podstatu. Jak bych ti to řekl ... Je úplně nahá, ta naše víra, a úplně bezbranná. Neděláme si žádné naděje, nic nežádáme, o nic neprosíme, s ničím nepočítáme, prostě jen věříme...

Co mi ta víra dává? Podle někdejšího způsobu myšlení nic. Není to už utěšitelka před nicotou ani milenka boží, která visí na klice nebeské brány mezi strachem ze zavržení a nadějí na ráj. Neuklidňuje rozum zmučený rozpornostmi života, neuhlazuje jeho ostré hrany, říkám ti: není k ničemu! Znamená to, že ničemu neslouží. Ani nesmíme hlásat, že věříme, právě proto, že víra vede k absurdnosti, protože kdo takhle mluví, ten vyjadřuje přesvědčení, že už dokáže trvale rozlišovat mezi absurdností a neabsurdností a sám se vyslovuje pro absurdnost z toho důvodu, že podle jeho názoru stojí na této straně Bůh. My to neříkáme. Akt naší víry není modlitební, ani děkovný, ani pokorný, ani drzý, prostě jenom je. A nic víc se o něm nedá říci.

Tak pravil generální prognozita, otec Memnar.

30.10.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4