47 Astra (neregistrovaný) 14.11.2011, 12:51:31
"Janičko, prosím tě,za chvíli pro mě přijedou,kudla už mě nemine. Jen abys to věděla... zalej mi kytky a vybírej poštu, teď vypnu telefon, a ozvu se,jen co to půjde. Drž mi palce. Bojím se. Moc! Už pro mě jedou...!" Cvak a telefon vypnutý.
Jana zkoprněla. Tak, a nezeptala jsem se, kde je, v jaké nemocnici - nic nevím, pomyslela si. A co mám říkat na rande s Bedřichem. Žádná instrukce... no tohle mi ještě scházelo.
V neděli ráno se Jana probudila do slunečného,ale mrazivého dne a hned první myšlenka byla na Boženu, která se ještě neozvala, a hned potom na Bedřicha. To teda dneska bude NĚCO... V poledne snědla jen kousek chleba se salámem. Byla tak nervózní, až se jí žaludek svíral strachem. Potom se oblékla, spokojeně zkoukla svoji siluetu ve velkm zrcadle v předsíni, vydýchala stres, a řekla si - Holka, do toho! Zachovej klid, o co jde?...
V metru jí teprve došlo, že vůbec neví, co bude říkat.- Na Chodově vystoupila a kolena se jí klepala. Všechny lidi, kteří vystupovali s ní nechala odejít a potom pomalu vyšla schody. Nahoře ji oslnilo slunce, tak nejdřív trochu mžourala, když ucítila na rameni něčí ruku. Otočila se a před ní stál Bedřich. Měl nádherný úsměv, oči vlídné a hlas...ten hlas ji dostal. Medový, mužný, trochu chraplavý. "Já jsem Bedřich, Boženko. A něco jsem vám přinesl. Ukažte kapsy." Jana se nezmohla na slovo, když jí Bedřich dával do kapes horké kaštany. "To jsem vám přinesl, aby vás nezábly ruce, Boženko."