Neviditelný čert

Opět se vracím k Dvacáté první cestě Ijona Tichého z Futurologického kongresu a na Teodiceu navazuji érou centralizace tělismu na Dichtonii, jak se o ní píše ve třetím svazku dichtonských dějin, do které se Ijon Tichý začetl po návratu z oběda s otcem Memnarem, generálem řádu prognozitů. Předchozí svazek končil konstatováním, že nikdo už nebyl s to zvládnout novou problematiku, zvanou ve zkratce AU (automorfní exploze), a tak aby se celý ten blázinec zlikvidoval, řídila se nakonec oblast biotiky SOMPSYČÍTAČEM (somatickopsychickým počítačem):

Lucifer

Sompsyčítač fungoval zpočátku k všeobecné spokojenosti, ale brzy se na planetě objevili noví tvorové - dvojáci, trojáci, čtveráci, potom osmáci a konečně i takoví, kteří byli neurčití a nespočetní, protože jim během života narůstalo pořád něco nového. Byl to následek defektů čili nesprávné reiterace programů, lidově řečeno - mašina začala koktat. Avšak vzhledem k tomu, že její dokonalost byla předmětem kultu, začali Dichtonci ty její automorfní úchylky dokonce chválit, například říkali, že nepřetržité pučení a roztřepenost je tím nejsprávnějším vyjádřením proteovské povahy člověka. Tato chvála zbytečně zdržela opravářské práce a vedla ke vzniku takzvaných nekonečníků čili pentáků (poly-N-táků), kteří ztráceli orientaci ve vlastním těle, tolik ho měli. Ztráceli se v něm, vytvářeli takzvané zauzleniny a motanda. Někdy je nebylo možno rozmotat bez zásahu záchranné služby. Opravit Sompsyčítač se nepodařilo. Překřtili ho na Zepsutyčítač a nakonec ho vyhodili do povětří. Úleva, jaká se pak zmocnila všech obyvatel planety, netrvala dlouho, protože se vrátila hrůzná otázka, co si počít s tělem.

Poprvé se tenkrát ozvaly nesmělé hlasy, zda by nestálo za to vrátit se k někdejšímu vzezření, ale byly hned ukřičeny jakožto hrubé zpátečnictví. Ve volbách v roce 2520 vyhráli libovolníci čili relativisté, protože se voličům zalíbil jejich demogogický program - aby každý vypadal tak, jak se mu zlíbí. Meze měly být pouze funkční. Obvodní architělista potvrzoval provozuschopné projekty a o ostatní se nestaral. Tyto projekty vrhal UPLATEPS na trh v obrovských množstvích. Historici nazývají období automorfie za Sompsyčítače érou centralizace, a pozdější léta reprivatizací.

Skutečnost, že individuální vzezření bylo svěřeno soukromým podnikatelům, vedla po několika dekádách k nové krizi. Někteří filosofové sice už hlásali, že čím větší pokrok, tím více krizí, a kdyby krize nebyly, že by se musely uměle vytvořit, neboť aktivizují, sjednocují, budí tvůrčí nadšení a bojeschopnost, stmelují obyvatelstvo jak duchovně, tak materiálně, stručně řečeno povzbuzují společnost k práci - kdežto nejsou-li, šíří se stagnace, marasmus a jiné známky rozkladu. Tyto názory razila škola takzvaných optisimistů, tj. filosofů, kteří čerpali optimismus pro budoucnost z pesimistického hodnocení přítomnosti.

Období soukromého podnikání v tělotvorbě trvalo tři čtvrtě století. Zpočátku se všichni radovali ze svobody automorfie, a opět v tom vedla mládež dýchavicemi a pěstidly chlapců a zdobníky děvčat, ale zanedlouho došlo ke generačním sporům a začaly se šířit protestní akce ve jménu askeze. Mladí vyčítali starším honbu za vyžíváním, pasivní, často spotřební poměr k tělu, povrchní hédonismus, vulgární pachtění za rozkoší, a aby se od starších distancovali, volili formy záměrně ohyzdné a nadmíru nepohodlné, ba přímo příšerné (roztřepenci, žvejžolové). Aby demonstrovali, jak pohrdají veškerou užitečností, vsazovali si oči do podpaždí, a mladý biotický aktiv užíval spousty vypěstovaných zvukových orgánů (bubnoly, harfousy, glogongy, mandolnice).

Organizovali hromadnou říji, kde sólisté, jímž se říkalo slavyjci, přiváděli nadšený dav k třaslavému tření. Proto zavládla móda nebo spíš mánie dlouhých chapadel, která co do ráže a síly hmatu podléhala eskalaci podle typicky klukovského chvastounského hesla "já ti ukážu!". A protože ty spousty hadích zauzlenin neměl nikdo sílu vláčet sám, přidělávali si takzvané podchodky (ocasátory), tedy samokráčející kontejner, který vyrůstal z kříže a na dvou silných lýtkách nosil těžká chapadla za jejich majitelem. To bylo už na sklonku vzbouřenecké éry, vlastně už v době jejího krachu, protože nesledovala žádné vlastní cíle, byla jen vzpourou proti orgastickému baroku doby.

Baroko mělo své apologety a teoretiky a ti hlásali, že tělo je na to, aby si člověk užil maximální množství příjemností na maximálním počtu míst najednou. Merg Barb, čelní představitel tohoto baroka, vysvětloval, že příroda, ač dosti skoupě, umístila do těla centra příjemných vjemů proto, aby je tělo mohlo používat. Proto není žádný pocit rozkoše (podle jejího rozkazu) autonomní, nýbrž každý něčemu slouží - jeden dodává organismu tekutiny, druhý uhlovodany a bílkoviny, třetí potomstvem brání vyhynutí rodu atd. Takový vnucovací pragmatismus bylo však nutno radikálně omítnout. Dosavadní pasivita v projektování těl ukazovala nedostatek perspektivní obrazotvornosti. Lukulské či erotické rozkoše - to byl ubohý vedlejší produkt uspokojování vrozených instinktů čili tyranie přírody. Nestačí osvobozování sexy, jehož svědectvím je ektogeneze, jelikož sex nemá před sebou žádnou zvláštní budoucnost, ani kombinátorskou, ani konstrukční. Ať se v této oblasti vymyslelo cokoli, už to tady vždycky někdy předtím bylo, a smysl automorfní svobody není v tom, aby se to neb ono prostě jen znásobilo, aby se vyráběly plagiátorské zvětšeniny pohlavní veteše. Je třeba vymyslet úplně nové orgány a ústrojí, které budou fungovat výhradně proto, aby se jejich majitel cítil dobře, pořád líp, stále slastněji, ba přímo nebesky.

Barba podpořila skupina nadaných mladých projektantů z UPLATEPSU, kteří vynalezli běhačky a šoudidla. Dělali jim obrovskou reklamu a zaručovali se, že někdejší rozkoše žaludku či pohlaví jsou jen dloubáním v nose ve srovnání s běhačením a šouděním. Do mozku se samozřejmě zavedla centra extatických vjemů, speciálně naprogramována inženýry nervových cest, a ta byla řazena vrstvovitě. Tak vznikly šoudivý a běhačivý pud, jakož i činnosti těmto instinktům vlastní, s nesmírně bohatým a rozmanitým rejstříkem, jelikož bylo možnou šoudit i běhačit střídavě nebo současně, sólově, v duetu, triádách a později, po přidělání budičů, ve skupinách ještě daleko početnějších. Vznikly rovněž nové druhy umění, protože se vyrojili umělci-šoudíři a běhačníci, ale to ještě nebylo všechno. Koncem šestadvacátého století se objevily barokní formy jazykošlapů, velké oblibě se těšil hryzopat. Proslulý Ondur Sterodon, který uměl současně šoudit, běhačit i mandolit, létaje při tom všem na páteřních křídlech, se stal miláčkem davů.

V době vrcholného baroka vyšel sex z módy. Pěstovaly ho jen dvě nevelké strany - komasatů a separatistů. Separatisté odsuzovali prostopášnost a tvrdili, že není vhodné jíst zelí stejnými ústy, jakými člověk líbá milence. K tomu je zapotřebí zvláštních, takzvaných platonických úst, a vůbec nejlepší je - mít jich celou soupravu podle určení (pro příbuzné, známé, pro milence nebo milenku). Komasaté zase holdovali funkcionalismu a jednali opačně - pro zjednodušení organismu a života spojovali všechno, co se dalo.

Úpadek tohoto slohu, jako obvykle extravagantní a podivínský, vytvořil tak zvláštní postavy jako ženu-stoličku a hexáka, který připomínal kentaura, jenomže měl místo kopyt čtyři bosá chodidla obrácená prsty k sobě. Také se tomu říkalo dupák, podle tance, jehož základní figurou bylo energetické dupání. Ale trh projevoval nasycenost a únavu. Nové tělo už nemohlo nikoho nadchnout. Nosily se klapky na oči z přirozené rohoviny; ušní lastury, v nichž prosvítaly stigmatické obrázky, ovívaly bledě růžovou barvou líčka dam z nejlepší společnosti; zkoušelo se chodit po zprohýbaných pseudonožkách. Z čiré setrvačnosti dodával UPLATEPS nové projekty, ale blížící se konec této formace už visel ve vzduchu...

A tady Ijon Tichý pohroužen do četby usnul.

03.11.2011, 01:29:00   Publikoval Luciferkomentářů: 20