Neviditelný čert

O šílenství doby jsem tady už referoval třikrát ([I] [II] [III]) a vzhledem k tomu, že toto šílení zvyšuje obrátky z maxima na ultimum, jsem nucen o tomto neskonale odbrzděném procesu opět poreferovat.

Lucifer

Před mnoha lety jsem četl úžasnou sci-fi knížku Návrat z ráje od Čestmíra Vejdělka. Hlavním hrdinou románu je novinář Řehoř Janda, který přilétá ze Živohoště na planetu Lucie, aby odhalil tajemství její podivně se chovající civilizace a zjistil to, co oficiální inspekce přehlédly. Během cesty se Řehoř začetl stohů materiálů, nashromážděných předchozími výpravami a královsky se bavil.

Dalo se říci, že si Lucie ze všech šesti expedic vystřelila. Profesor Espolin, paleontolog se specializací na oligocén, našel tam kromě čtyř záhadných tvorů, oblečených do žaketů myší barvy, a kromě bezpečných známek vyspělé civilizace vesměs pouze machairody, kdežto akademik Štejn, entomolog, zaměřený na škůdce, popisuje rovněž čtyři muže v šedivých žaketech, ale jinak výlučně sarančata, zejména typu Pachytylus migratorius, a po probádání celé planety výslovně popírá byť i jediný nález machairoda. A tak dále. Shodní se zdají být jen lucijští ceremoniáři a formule, kterou centrální lucijský počítač Starý navádí rakety na přistání: "Lucie. Starý vás nevede na Sheet. Bereme recepturu." Sheet je hlavní pracovní pevnina a receptura je hlavní bezpečnostní opatření.

Zatímco pilot Honza přistál s raketou na přijímacím kosmodromu, kde se o něj začali standardně starat lucijští ceremoniáři v šedivých žaketech, Řehoř před přistáním opustil raketu v cellule a přistál nepozorovaně na jakési opuštěné pláži, kde se započala jeho poznávací cesta na planetě Lucii. Lucie byla původně spravována centrálním počítačem jménem Starý, který lucijany choval jako v bavlnce a jeho základním úkolem bylo uspokojit všechny jejich potřeby. Ambiciózní počítač Ben však měl lepší řešení, a tak převzal nadvládu a odstavil Starého na vedlejší kolej. Ben usoudil, že neracionálně se chovající obyvatele nahradí Umělými, kteří budou splňovat jeho představu dokonalé, spokojené společnosti. Nemyslel tím nic zlého, snažil se pouze najít efektivnější řešení úkolu centrálního počítače.

A jak to dopadlo? Inu, samozřejmě že dobře. Řehořovi se podařilo odstavit Bena, který byl překvapivě velmi malý a lehký, a jako osmnáctinohý pavouk seděl v cihlově červeném okruží na osmnácti kontaktech a občas se na nich zavrtěl. Z umělé lucijské oblohy začaly padat drobné růžové krystalky a lucijané se započali učit znovunalezenému přirozenému životu.

Něco podobného, co proběhlo na Lucii, pozoruji ve svém okolí a čtu si o tom ve zpravodajských, informačních či jiných internetových médiích. Probíhá tady proces, při kterém jsou přirození lidé nahrazováni lidmi umělými. Tohle zřejmě neřídí centrální počítač Ben, počítače a internet v tom však hrají velkou roli. Nebudu to teď rozebírat, kdo či co a proč tak činí, i když se nabízí elementární odpověď, že se to řídí samo a důvody jsou ryze komerční. Ale funguje to velmi podobně jako na Lucii s tím, že Přirození nejsou fyzicky nahrazováni Umělými, jejich transformace do tohoto stavu probíhá psychologicky - po lopatě řečeno: je jím vymýván mozek konzumně propagačními prostředky.

A to, že lidé díky tomu propadají konzumní závislosti, není ještě zdaleka všechno. Celý ten proces má za následek jejich naprostou ztrátu elementárního vnímání reality. Tenhle efekt pozoruji dnes a denně, stačí vystrčit nos na veřejné prostranství či do veřejných dopravních prostředků. Zde jsou kupříkladu dvě ukázky z jedné klasická série, která proběhla zhruba během půl hodiny při mé cestě z bydliště na profesionální pracoviště:

Přestupuji na Florenci z trasy B na trasu C a vyjíždím eskalátorem na nástupiště. Jsem už skoro nahoře, když spatřím, jak se k tomu eskalátoru řítí jakýsi chlapík, který se evidentně chce svézt dolů. Za ním šlape jeho ženský doprovod, který však poměrně brzy pochopí, že tudy cesta nevede, své kroku zarazí a s úžasem a obavami hledí, jak její mužský doprovod cílevědomě pokračuje vstříc vyjíždějícím schodům. Dorazím nahoru, chlapík se sápe na mě, uhýbám a nonšalantně mu s gustem říkám: "Prosím, vezměte ten eskalátor ztečí!" Pár milimetrů před vyjíždějícími schody mu naštěstí došlo, že tudy cesta nevede, a stihl zatáhnout za záchrannou brzdu, takže se finální legrace nekonala. Co je však nabíledni, je, že tenhle člověk je zřejmě kompletně mimo realitu, že ji už dokáže vnímat jen pod velmi silným nátlakem. Jen posuďte: Kráčíte k eskalátoru, ze kterého vystupují lidé (vystupovali i přede mnou). Pokud vnímáte realitu, jak dlouho vám může trvat než pochopíte, že tudy cesta nevede?

O deset minut později vyjíždím do své cílové stanice. Stojím před dveřmi vagónu, periferním pohledem zaznamenávám, že dveřní čudlík je vypnutý, vlak zastavuje a zvenku se k mému překvapení (ve skutečnosti mě to už nemůže překvapit) začínají ke dveřím tlačit dvě ženy pozdně středního věku. Jedné se dokonce podaří dveře zvenku kompletně zatarasit. Dveře se otevřou, já nemám kam vystoupit, žena se nehýbe a začíná se tvářit, že by chtěla nastoupit. A tak se k ní vrhnu s širokým úsměvem, rozpřaženýma rukama a výkřikem: "Ahoj tetičko!" Málem jsem ji na přivítanou skutečně objal, ale v posledních mikrosekundách stačila přeci jenom uhnout. Sranda to nicméně byla. Nejspíš mě zpočátku vůbec nevnímala, popřípadě vnímala, ale nevnímala zjevný fakt, že se chystám vystoupit. V každém případě však působila dojmem, že je kompletně mimo realitu a alespoň na chvíli jsem ji do ní probudil svým teatrálním výstupem.

Myslím, že tyto dva případy, ačkoli se na první pohled mohou zdát jako nepodstatné drobné úlety, poukazují na to, že výměna Přirozených za Umělé probíhá velmi svižně. Je tady samozřejmě celá řada mnohem vážnějších efektů, ale tyhle drobnosti, které však reprezentují samotnou podstatu, prožívám dnes a denně a upřímně se přiznávám, že mě občas tak trochu zneklidňují.

Vědecko technická revoluce mě vždycky fascinovala a dokonce mě i zavedla do příbuzného oboru. Takový dopad na lidskou mentalitu, i přestože jsem se s tím už před lety setkal v některých sci-fi románech, jsem však nečekal. Sledovat uměle zdegenerované jedince, jak kupříkladu s úžasnou zarputilostí, kterou by záviděla i psychofarmaky dopována opice, mačkají čudlíky na přístrojích, u jejichž zrodu stála kvantová fyzika, mě i bez těch psychofarmak přivádí do psychedelického stavu.

Sepsáno třetího prosince v podvečerních hodinách v restauraci U Kruhu za přítomnosti Mistra Jana Husa na stěně nad mým stolem (viz obrázek vlevo nahoře)

07.12.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6