.:: Neviditelný čert ::.

Non-Stop

rubrika: Povídání

Jedna z nejúžasnějších knížek, kterou jsem kdy četl, se jmenuje Nonstop (v originále Non-Stop) a napsal ji Brian W. Aldiss. Napsal jich celou řadu a některé z nich jsem mnohem později četl, například Skleník nebo Malacijská tapisérie. Ta druhá, u mě poslední, mě doslova a do písmene uhranula, ale Nonstop je zkrátka Non-Stop.

Lucifer

Čas pod prizmaty
úsvit a plující oblaka pylu zvěstující změny.

Ty jsi to náhlé světlo
v mé pochmurné existenci
slabé, ale vytrvalé.
Jak snadno zpíváš o starých bozích
ve dnech kdy jsi mlád,
kdy důvěra i láska se spolu ještě snáší;
já však vím, že za těmi bohy bohové jiní jsou,
bohové, o kterých je lépe nezpívat.

K. G. St. Chentero (XVI tis.)

Tak tohle je proslov k Malacijské tapisérii. Započal jsem jím tuhle úvahu proto, že kamínek za kamínkem zapadá do mozaiky, "tapisérie". Nonstop je uveden takto:

Společnost, jež si nechce nebo nedokáže uvědomit, jak nepatrnou část vesmíru tvoří, není skutečně civilizovaná. Jinými slovy, vždy v sobě nese určitý neblahý faktor a ten je příčinou její nevyváženosti. Toto je příběh takové společnosti. Původcem myšlenky je člověk, a myšlenky proto jsou – na rozdíl od nespočetného množství jednotlivostí, z nichž se náš vesmír skládá – zřídkakdy naprosto dokonalé. Je do nich nevyhnutelně vpečetěna lidská křehkost – mohou být ubohé i velkolepé. Toto je příběh velkolepé myšlenky.

Pro lidi, o nichž příběh vypráví, to však byla víc než jen myšlenka: byl to prostor jejich bytí. Neboť tato myšlenka, jak už se to občas stává, zbloudila a pokřivila běh jejich životů.

Knížka Nonstop započíná v jakýchsi Ubikacích. Hlavním hrdinou je Roy Complain, který patří ke kmeni Greenů obývající jednu Ubikaci v jakési "chodbě". Ubikace je zepředu i zezadu ohraničena zátarasy, za nimiž začíná labyrint ponikových džunglí, Pustiny a někde v dáli je Příď...

Když jsem to začal číst, tak mi trvalo asi dva dny, než mě to chytlo. Zpočátku mi nebylo zřejmé, která bije, ale pak jsem začal vnímat, že se to ubírá někam k té myšlence, kterou jsem si původně z proslovu nepamatoval. Myslím, že to bylo třetího dne, když jsem s tou četbou pozdě večer pokračoval a neskončil, dokud jsem tu knížku nedočetl do konce. Bylo to někdy pozdě k ránu, téměř svítalo a já jsem po celou noc mířil k Přídi, kde jsem se dočkal odpovědi. Kdo že to je Roy Complain, motáci, Obři, co jsou to Ubikace, ponikové džungle a Příď. Co že to bylo za nápad, kam směřoval, jak dopadl a co se s tím dá udělat.

Kdo tu knížku četl, tak ví, o čem píšu, a někteří další to možná z těch pár vět vydedukovali. Nebudu to dále rozebírat, protože pointa se skrývá skutečně hned v úvodním proslovu. Snad jen jako nápovědu bych zmínil, že děti z kmene Green se často a s oblibou věnovaly hře Vzhůru ke hvězdám.

To, co v Nonstop popisuje Brian W. Aldiss, zažilo lidstvo v nejrůznějších podobách a na nejrůznějších úrovních mnohokrát. Kupříkladu idea vytvoření beztřídní a spravedlností oplývající společnosti je stará jako lidstvo samo. V době Velké francouzské revoluce se hlásalo Liberté, égalité, fraternité (Volnost, rovnost, bratrství). Jak vznešené. Výsledkem bylo použití gilotiny ve vlastních řadách, následné utopení celé této povznášející revoluce v krvi a návrat předchozí nerovnosti, nevolnosti a nebratrství v ještě syrovější podobě. Stejně tak asi o dvě stě let předtím dopadla téměř demokratická vize republiky v Anglii a její vůdčí představitel, Oliver Cromwell, nedopadl o nic lépe než francouzští komunardi. Demokracie se nakonec přece jenom ujala, ne však s úplnou volností, rovností a bratrstvím. Ve Velké Británii to dokonce dopadlo tak, že hybridizovala s royalismem.

Nejhůře však dopadl poslední pokus o zavedení ideálů Pařížské komuny. Tato myšlenka padla na "úrodnou" půdu zaostalého carského Ruska, kde ještě dříve než se stačili zorientovat její nepokrytě skuteční propagátoři, se jí chopily zločinecké tlupy, v jejichž čele se zaskvěly ty nejtyranštější osobnosti, kterým středověcí panovníci ani toho nejhrubšího ražení nesahali po kotníky. A tak jsme "jeli dál, močálem černým kolem bílých skal".

Vraťme se však zpět ke knížce Nonstop od brilantního Briana W. Aldisse. Kromě toho, co zde už bylo napsáno, v mé duši zůstala ještě jedna myšlenka: Totiž že všechno, co se nám kdy zhatilo, tak o všechno je třeba se pokusit znovu, pokud nám na tom záleží. Dum spiro spero - dokud tady jsme, nevzdávejme svoje vize a ideály a nenechme si je vzít žádnými parazity. Non-Stop.

A na závěr ještě jedna nápověda v podobě závěru knížky:

Loď před nimi ležela jako na dlani. Praskliny ve vznešené klenbě lodního pláště byly stále širší; pak se jejich ostrá údolí proměnila ve vesmírné propasti. Loď přestala existovat, místo ní bylo osmdesát čtyři obrovitých mincí. Jedna se od druhé víc a víc vzdalovala, točily se, zmenšovaly, aby se navždycky vydaly po vlastních neviditelných stezkách. Každá z těch mincí byla jedna paluba a každá paluba teď byla světem sama pro sebe, světem obtíženým náhodným břemenem lidí, zvířat i poniků. Světy jak korkové zátky pluly bezesným mořem kolem Země.

Tohle už nemohl dát do pořádku nikdo.

„Zbývá jim jen jedno,“ řekla Laura slabě. „Vzít nás dolů. Na Zemi.“ Podívala se na Complaina a pokusila se ženskou intuicí uhodnout, co všechno je teď čeká, jak těžké bude pro každého z obyvatel lodi přizpůsobit se majestátu Země. Je to, jako kdybychom se všichni měli znovu narodit, napadlo ji. Usmála se; pak se podívala na Complainův rozzářený obličej. Byli oba stejní: ani ona, ani on pořádně ještě nevěděli, co chtějí – takže měli největší naději, že to najdou.