Neviditelný čert

Náš dobrý kamarád Víťa nám před časem dal dobrý tip na jednodenní zájezd do Vídně se zdejší cestovní kanceláří – Den otevřených památek. Údajně bez vstupného. Poinformovala jsem se na CK předem o pár věcech (odjezd, příjezd, možnost jídla apod.) a přihlásila jsem nás.

EvaO

V sobotu 19. 5. jsem vstala, svačiny a pití nachystala, foťák přibalila, počasí krásné objednala a tak nezbývalo než v 6:30 vyjet. Cestou jsme pobrali ještě pár výletníků ve Strážnici a v Břeclavi. Pak už jsme absolvovali jen nezbytnou „čůrací“ zastávku na mikulovské celnici, projeli opuštěnou rakouskou celnicí a byli jsme v cizině. Žádná celní a pasová kontrola, to je paráda, bejvávalo ...

Hned z kraje rakouské krajiny jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Vzpomínáte na proslulý film „Rozpuštěný a vypuštěný“, v němž Zdeněk Srstka provází návštěvu po kachní farmě a stereotypně komentuje: „Kachny, kachny, kachny“? Tak tady by mohl říkat: „Větřáky, větřáky, větřáky“ (rozuměj ty harapáky na výrobu elektřiny). Něco děsného. Vlevo, vpravo, všude. Příšery hyzdící krajinu neskutečným způsobem. Hlavně, že je to „ekologické“. Mimochodem - není, už se zjistilo, že to má neblahý vliv na faunu i floru. No nic, ta hrůza trvala skoro až k předměstí Vídně.

V autobuse jsme se dozvěděli, že je s námi malá skupinka (asi 9 lidí), která nepůjde na prohlídku památek, ale do vídeňské ZOO. Ta se nachází poblíž Schönbrunnu. Vystoupili si tam a my jsme popojeli ještě více do středu města. V jednom místě jsme vystoupili. Bylo asi půl desáté dopoledne. Průvodkyně nám s úsměvem sdělila, že autobus na nás bude čekat v 17 hodin odpoledne. Velmi zajímavé. To budeme chodit v jednom kuse přes 7 hodin? Trochu se nám to nezdálo, ale plni elánu jsme se vydali za průvodkyní.

Navštívili jsme např. areál, kde se nachází sídlo rakouského presidenta. Všude kolem plno drožek tažených koňmi. Malý okruh (20 minut) 55 euro, velký okruh (40 minut) 80 euro. Šli jsme dál pěšky. Nutno uznat, že naše průvodkyně toho věděla o Vídni a její historii hodně. Čím blíže jsme byli samému centru, tím více přibývalo turistických výprav a bylo stále obtížnější držet se za průvodkyní a ve skupině. Račte uznat, že být ve Vídni poprvé a ještě k tomu neumět německy, by mohl být velký problém, leč zadařilo se a ocitli jsme se před katedrálou Sv. Štěpána. Nádherná památka z vnějšku i zevnitř, kam jsme taky zašli. Probíhala tam nedělní mše, tak jen na chvilku. Pak jsme chvíli čekali před katedrálou. Kolem samé vysoké domy, ulice ne moc široké, prostě velkoměsto. Ale foukalo tam jak na tom největším „vydrholci“. Snad to byl nějaký komínový efekt.

Pak jsme pokračovali dále. Nožky už jsme začínali pociťovat. Hrobka Habsburků, vstupné 4 euro. Ty bychom klidně obětovali, ale nebyl čas. Karlplatz, konečně lavičky ve stínu. Při vstupu na náměstí jsem moc přemýšlela, z které strany vyfotit krásnou basiliku v rohu náměstí. Tím jsem přehlédla malý schodek na chodníku, o který jsem zakopla a následoval (škaredým, ale výstižným slovem řečeno) „držkopád“. Moje první starost byla o foťák, protože jsem v něm měla už hodně nafoceno a ještě jsem chtěla ve focení pokračovat. Můj milý foťáček to přežil bez újmy, já jsem ale menší újmu utrpěla. Odřenina na tváři (jak po domácím násilí) a trochu naražená ruka. Ale zvládlo se to. Svačina na lavičkách ve stínu, kopeček zmrzliny a jde se dál. Směr Belveder, prý jeden z nejhezčích historických objektů ve Vídni, postavený pro Evžena Savojského.

Šlo se kolem paláce Schwarzenbergů. No, řeknu vám, že ten náš kníže, co tam má trvalé bydliště, není opravdu žádný chudák ... Pak následovala nekonečně dlouhá zeď patřící k areálu Belveder. Na té vyhřáté vídeňské dlažbě jsme byli jediná výprava, co se tam ploužila z posledních sil pěšky. Konečně jsme uviděli vchod. U vchodu velká fronta na zakoupení vstupenek. Skutečně nevím, nač průvodkyně předem sepisovala, kdo kam chce jít, protože nakonec si každý vstupenky kupoval sám. Do horního nebo do dolního Belvederu, nebo vstupenku kombinovanou. My jsme zvolili dolní objekt, vstupenka 8,50 euro na osobu-seniora. Průvodkyně nakonec jen překládala u prodejce vstupenek. Chtěla jsem dvě seniorské. „Musíte to prokázat“, pravila. Ukázala jsem svoji občanku. Přema stál na konci fronty venku. Říkám: „Ta druhá vstupenka je pro mého partnera. Doufám, že se nemusím tlačit pro něj ven a pak zase zpátky“. Průvodkyně na to: „On vám ji ale jinak neprodá!“ Já na to: „Ale snad jo!“ Nebudu vás napínat – prodal. Bez znalosti němčiny jsem ho s úsměvem prostě ukecala.

Mezitím se nám kamarád Víťa ztratil i s rodinou (sestra, neteř a fešák té neteře, celkem 4 osoby) přes ulici, do restaurace s venkovní zahrádkou, naproti vchodu do Belvederu. Vzhledem k tomu, že konečně byl čas osobního volna, spěchali jsme za ním a zasedli k vedlejšímu stolu. Číšník ochotně roztáhl stříšky nad stoly, takže byl chládek. Původní informace CK, že vídeňští číšníci umějí česky, se ukázala jako zcela mylná My nemluvili německy, on nemluvil česky. Já s Přemou jsme nakonec zjednodušili situaci tím, že jsme si objednali guláš a jedno velké a jedno malé pivo. Ne tak Víťa s rodinou. Ten mladý ze sebe vypotil něco německy. Donesli jim mísu salátu, cibule, pár kousků balkánského sýra, asi 6 malých talířků s nějakými dresinky a 4 kusy nějakých placek, právě upečených. Pochechtávali jsme se jim, že toho se moc nenají. Oni si naopak pochvalovali, že do toho horka je to tak akorát. Jaký byl však jejich údiv, když posléze číšník přinesl velký talíř a na něm byly „šnicle“, maso na špízu, miska s gulášem, párky, vinné klobásy, rýže, hranolky... No prostě - pořádné „prostřeno“. Nezbylo jim, než se s tím nějak popasovat. To, co už opravdu nemohli, vzali s sebou (nutno přiznat, že na naše naléhání: Máte to placené, tak to tu přece nenecháte). My jsme mezitím zkonzumovali ten obligátní gulášek. Byl z hovězí kližky, maso bylo měkké. Jako příloha byly brambory. Včetně piva (bylo slabé, takový „čajíček“) nás oběd pro oba přišel bratru na 25 euro. Kamarádka Hanka si dala kafe za 3 euro. Odešli jsme z restaurace dřív než Víťa a spol, protože ti ještě stále nebyli s obědem hotovi.

Odebrali jsme se zužitkovat vstupenky do dolního Belvederu. Opět jsme šli poměrně dlouho, aspoň 500 m, ale naštěstí pěknou barokní zahradou s několika fontánami. Nožky už toho měly opravdu dost, ale vydrželi jsme a shlédli všechny expozice. Ještě před tím jsme zažili malé extempore: Zřízenec u vstupu několikrát opakoval „Plíz, bag“. My nic. Až napotřetí jsme pochopili, že s baťůžky se do expozic nesmí. Uložili jsme je tedy způsobně do uzamykatelných skříněk a na konci prohlídky jsme si je opět vyzvedli. Pak jsme vyrazili na smluvené místo konečného srazu. Bylo to těch 500 metrů zpátky a dalších dobře 350 metrů navíc. Chvílemi jsme odpočívali ve stínu na lavičkách. Před bránou do Belvederu jsme ale museli čekat na náš autobus na slunku, stále ještě dost silném. Během čekání jsme zpovídali Víťu, kolik je to „prostřeno“ stálo. Hádejte! 100 euro (25 na osobu). Aspoň prý na Vídeň hned tak brzy nezapomenou...

Konečně! Náš fialovo-bílý „zájezďák“ je tady! Všichni se usadili, byli odškrtáni v seznamu účastníků zájezdu, jen starší pan Kliment nikde. Průvodkyně zůstala na místě a my jsme zatím zajeli pro těch 9 lidí do ZOO. Vrátili jsme se k Belvederu, ale pan Kliment pořád nikde. Tak jsme ztratili asi ještě třičtvrtě hodiny trajdáním po Vídni v naději, že pan Kliment se možná objeví tam, kde jsme dopoledne vystupovali. Marně. Nakonec nezbylo než pana Klimenta z Jarošova ponechat svému osudu a vypravit se na zpáteční cestu bez něj. Prý říkal, že Vídeň dobře zná a vydal se na její prohlídku po vlastní ose. Bydlí v Jarošově, místní části Uherského Hradiště, která se však chce „trhnout“. Pan Kliment to dokázal už ve Vídni ...

No a pak opět celnice Mikulov za stejným účelem jako při cestě tam a hurá domů. Zlatá naše Moravěnka! České nápisy, krásný pohled na Mikulovský zámek a na Svatý kopeček. Šup, šup a je tu Uherské Hradiště. Z autobusu jsme vylezli náležitě zmordováni, ale domů jsme přece jen došli. Držela nás vidina vlastní postýlky a odpočinku po perně stráveném dnu. I přes některé nedostatky zájezdu jsme nakonec výletu nelitovali. Ledacos jsme viděli a už můžeme směle prohlásit: Jó, to my už jsme ve Vídni byli ...

P.S. Nafotila jsem kolem 100 fotek, dost se jich podařilo. Bude krásná vzpomínka.

22.05.2012, 11:49:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4