Neviditelný čert

Toto povídání povětšinou nebude moje, podstatnou část jsem totiž převzal z románu Arthura Charlese Clarka 3001: Poslední vesmírná odysea, který, jak už název praví, je závěrečným dílem série zabývající se vesmírnou odyseou. Činím tak proto, že to náramně zapadá do série o postbiologické inteligenci v Astronomickém koutku, a berte to jako intermezzo této série, dříve než na řadu přijdou poslední dvě její části, které budou působit ještě děsivěji.

Lucifer

Ještě než zde ono intermezzo z výše jmenované knížky ocituji, měl bych pár poznámek. S tímto posledním dílem Clarkovy vesmírné odysey jsem se seznámil asi před dvanácti lety, když jsem absolvoval postdoktorandskou stáž na univerzitě v Sherbrooku, který se nachází v největší kanadské provincii Québec. Ačkoli se v Québecu mluví převážně kanadskou francouzštinou, tu knížku jsem si koupil v angličtině a hned předmluva (Prolog) mě naprosto fascinovala. Dokonce bych řekl, že v anglickém provedení zní ještě lépe, než jak jsem ji později četl v českém překladu. Až teprve teď, když si pročítám knížku Podivné ticho – Hledání mimozemské inteligence 2.0 od Paula Daviese, jsem si uvědomil, jak toto téma úžasně literárně zpracoval A. C. Clarke, od něhož jsem četl snad skoro všechno, a prakticky skoro všechno z toho mě fascinovalo podobným způsobem. Samotný obsah knížky si už pamatuji jen velmi mlhavě a od té doby, kromě letmého nahlédnutí do českého překladu, jsem ji už nečetl, ale Prolog si dokážu vybavit velmi dobře. Zde je český překlad, který jsem nijak neupravil, ačkoli jsem něco takového občas pocítil:

Říkejme jim Prvorození. Třebaže se ani zdaleka nepodobali lidem, byli přesto z masa a krve a při pohledu do hlubin kosmu je jímala bázeň i úžas a doléhalo na ně osamění. A jakmile nabrali sil, začali se rozhlížet po druzích mezi hvězdami.
Na svých průzkumných cestách se setkávali se životem v bezpočtu podobách a sledovali průběh jeho vývoje na tisících různých světů. Přečasto vídali jiskřičky rozumu slabounce zablikat a pak opět pohasnout v propastech vesmírné noci.
A v celé Galaxii nenalezli nic drahocennějšího nad myšlení. Snažili se uchránit i sebemenší jeho výhonek. Stali se rozsévači na hvězdných lánech. Zasévali, někdy i sklízeli.
A čas od času, bez hněvu i lítosti, se nevyhnuli ani pletí.

Dávno už vymřeli obrovití ještěři, zkoseni hned na úsvitu svého slibného bytí náhodnou ranou gigantické palice odkudsi z kosmu, když průzkumná loď Prvorozených po cestě trvající celé tisíciletí vstoupila do Sluneční soustavy. Minula mrazivé vnější planety, krátce stanula nad pouštěmi zmírajícího Marsu a konečně shlédla na Zemi.
Pod sebou uviděli svět kypící životem. Po léta studovali, sbírali, katalogizovali. Když obsáhli vše, čeho byli schopni, započali s proměnami. Pohráli si s osudy mnoha živočišných druhů, na souši i v oceánech. Nejméně milion let však muselo uběhnout, než se měli dozvědět, který z jejich pokusů přinese ovoce.

Byli trpěliví, nesmrtelní však dosud nebyli. A v tomto vesmíru se sto miliardami sluncí je čekalo ještě příliš mnoho práce, volaly další a další světy. A tak se znovu vydali do hlubin kosmu a dobře věděli, že sem se už nikdy nevrátí. Nebylo toho ani třeba, pomocníci, které tu zanechávali, se měli postarat o všechno ostatní.

Na Zemi se šířily a opět ustupovaly příkrovy ledu, zatímco neměnný Měsíc nad nimi dál skrýval ono tajemství donesené z hvězd. V rytmu ještě pozvolnějším, než byl chod ledovců, se vzdouvaly a odplývaly přílivy a odlivy civilizací napříč Galaxií. Podivné, krásné i strašné říše vzkvétaly a opět zanikaly a své vědění odkazovaly těm, kdo přicházeli po nich.
A poté se tam kdesi mezi hvězdami vývoj rozletěl za novými metami. Prapůvodní návštěvníci Země už dávno dosáhli hranic možností těl z masa a krve. Jakmile se jejich stroje staly dokonalejšími než jejich tělesné schránky, nastal čas přemístit se do nich. Nejprve jejich mozky a poté již jen pouhé myšlenky se stěhovaly do jiskřivých nových domovů z kovu a krystalů. A v nich pak brázdili Galaxii. Kosmické lodi už nestavěli. Sami se jimi stávali.

Avšak éra strojového bytí rychle pominula. Ve svém neutuchajícím hledačství se naučili uchovávat poznatky v samotné struktuře prostoru, vtělovat navěky své myšlenky do mřížek znehybnělého záření.
Proměnili se tak posléze v čistou energii. Jen prázdné schránky, které odvrhli, se v bezduchém tanci smrti na tisících světů ještě chvíli zachvívaly, než se posléze rozpadly v prach.

Stali se pány Galaxie, po libosti teď mohli volně putovat mezi hvězdami nebo jako lehounká mlha pronikat do sebemenších skulin prostoru. Třebaže se však takto osvobodili od tyranie hmoty, nezapomněli zcela na svůj původ, na ono teplé bahno dávno zaniklých moří, z něhož vzešli. A jejich obdivuhodné nástroje zatím neúnavně pracovaly dál a střežily osud pokusů započatých před tolika věky.
Jenomže teď už nebyly vždy zcela poslušny příkazů svých tvůrců. Podobně jako veškerá ostatní hmota nebyly ani ony zcela imunní vůči nahlodávání Časem a jeho trpělivou, ani na okamžik nelenící služkou Entropií.

A někdy začínaly objevovat i vyhledávat své zcela vlastní cíle.

20.06.2012, 00:06:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4