Neviditelný čert

Stalo se to včera a bylo to jakoby nečekané. Měl jsem narozeniny. Proč nečekané? Vždyť říkám „jakoby“ – což znamená, že jsem se to v sobě do poslední chvíle snažil zatloukat a přitom jsem si vlastně hrál jenom na schovávanou. Neschovával jsem se před sebou, což jindy s oblibou činím, třeba ve sklepním šuplíku v dřevěné podobě Roupera de Clotrimazola. Schovával jsem se před kalendářem. Cyklickým trhacím kalendářem. Ten je rozdělen do dvanácti měsíců s jednatřiceti, třiceti, dvaceti osmi a někdy i devětadvaceti dny. Těch dvacet osm a jednou za čtyři roky dvacet devět se odehrává pouze jediný měsíc v roce. No a v tom jsem se narodil. Každý rok se to opakuje, přičemž rok je doba, za kterou Země oběhne Slunce. My pak obíháme ten kalendář a v něm se skví jeden oběhový okamžik, kdy jsme se narodili, což v nás aktivuje hluboce zakořeněný podnět ho více či méně razantně oslavit. Někdy více znamená méně, někdy méně znamená více, někdy je to úplně jedno. Způsobů oslavy narozenin je několik, včetně absolutní ignorace. No a na to poslední jsem se snažil hrát, jenže kalendář mi řekl: „Piky, piky na hlavu, na schovávanou nehraju.“ A tak jsem to vzdal, z kalíšku vína upil další kapku své krve a z kalendáře utrhl další narozeninový list. V následujícím cyklu se pokusím tu schovávací ignoraci dotáhnout do konce. Nehodlám neustále recyklovat pod taktovkou jakéhosi trhacího kalendáře.

Lucifer

Rozhodl jsem se, že celou tuhle trhací záležitost definitivně zametu pod koberec. Když říkám „definitivně“, tak tím myslím, že ihned po jejím takto rafinovaném úklidu nechám koberec vyměnit, aby se mi pod ním nehromadila. Napadla mě ještě myšlenka, že bych narozeninové odřezky mohl pod kobercem přece jenom hromadit a až by ta hromada z koberce nadělala vysokohorský terén, tak bych ji odvezl do sběru směšného odpadu. Tuhle směsnou myšlenku, která je ekonomicky evidentně efektivnější, jsem však okamžitě zavrhl, jelikož se umím živit i mnohem plodnějším způsobem. Kupříkladu dokážu vyplodit text, který sice nemá hlavu či patu, ale jeho útroby jsou hotovým Eldorádem.

Nastal okamžik, abych přehodil výhybku na vážnější kolej a pustil z řetězu téměř závěrečný text z knížky Muž bez vlasti od Kurta Vonneguta, které jsem tady věnoval srandovní Tvrdolín:

Kdo byl nejmoudřejší člověk, kterého jsem za celý život potkal? Byl to muž, ale tak tomu ovšem nemuselo být. Byl to grafik Saul Steinberg, který je již po smrti, jako každý, koho jsem znal. Mohl jsem se ho zeptat na cokoliv, uběhlo šest sekund, a pak mi dal dokonalou odpověď, mručivým tónem, spíš zavrčel. Narodil se v Rumunsku, v domě, kde podle něj „husy nahlížely do oken“.

Zeptal jsem se: „Saule, co si mám myslet o Picassovi?“

Uplynulo šest sekund a pak řekl: „Bůh ho seslal na Zemi, aby nám ukázal, co to znamená být opravdu bohatý.“

Zeptal jsem se: „Saule, já píšu romány a spousta mých známých píše romány, a dobré, ale když s nimi mluvím, mám pořád dojem, že děláme do dvou úplně jiných profesí. Kde se ten pocit bere?“

Uplynulo šest sekund a Saul řekl: „To je jednoduché. Existují dva druhy umělců, a žádný z nich není v ničem lepší ani horší než druhý. Ale jeden druh reaguje na dosavadní vlastní dílo, a druhý reaguje na samotný život.“ Zeptal jsem se: „Saule, máš talent?“ Uplynulo šest sekund a pak zavrčel: „Nemám. Ale na každém uměleckém díle nás oslovuje právě boj umělce s jeho vlastními hranicemi.“

Když jsem si to přečetl, uplynulo šest sekund a bylo sedmého února. Měl jsem narozeniny a byl zase o něco málo moudřejší. Někdy málo znamená víc a někdy víc znamená nic.

08.02.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4