Neviditelný čert

Přírodovědec Lyall Watson v úvodu své knihy Temné síly přírody vysvětluje, proč se začal zabývat právě zlem. Domnívá se totiž, že jde o univerzální přírodní sílu, o biologickou skutečnost. Přišel čas podívat se na původ a význam špatnosti nejen z hlediska náboženství, filozofie a kriminologie. Zlo má také svoji přírodní historii. To, co je neobvyklé, jako např. surová vražda, nemusí být ještě nepřirozené.

Stella

Zlo je běžné a velmi rozšířené. Proto je nutné vědět něco o jeho biologických kořenech. Vysvětlit tyto kořeny je velmi obtížné. Abychom pochopili podstatu zla, musíme změnit způsob, jímž jsme si zvykli uvažovat o přírodě. Díváme se na život shora dolů. Považujeme se za něco lepšího, než jsou zvířata, a myslíme si, že rostliny a zvířata jsou nemyslící substrát. Tím ale sami sebe z přírody vyřazujeme. Přírodovědec se snaží o pohled zdola. Ví, že na každé úrovni životní škály si organismy aktivně vybírají své prostředí a jsou jím samy měněny. Pochopíme-li principy změn u jednoduchých organismů, pochopíme lépe i sebe. Chování není pouze získané, neměnné a naučené. Existují některé univerzální úkony, jako úsměv, ale úplně jiné bývají okolnosti, které úsměvu přiřazujeme. Dále musíme mít na paměti, že každý druh je omezen v tom, co je schopen se naučit.

Máme schopnosti, které jsou nám vrozené a slouží jako recept k vytvoření společnosti: máme instinkt pro slova. Bez vědomého úsilí se naučíme složitým dovednostem. Ale také trpíme fobiemi s hlubokými historickými kořeny, jako např. strachem z hadů, z temnoty, ze samoty. Takové fobie jsou nezávislé na kultuře a zkušenostech. Netrpíme fobiemi z toho, co nás ohrožuje nyní: např. ze střelných zbraní, z aut. Člověk není zvíře plus něco. Žádný organismus nebyl vsazen do prostředí s tím, že se mu pouze přizpůsobí. Život není něco přidaného hmotě. Je to proces, ve kterém se rozvíjí organický svět. Ekologické prostředí zde nebylo před vznikem organismů, protože my sami svůj svět teprve vytváříme. Proto je také nebezpečné popírat zlo, protože zlo je součástí ekologie, je to přírodní síla.

Zlo je někdy těžké pojmenovat, ale skutečností je, že velmi přitahuje naši pozornost. Pokud ho chápeme jako přírodní sílu, vidíme, že u všech zvířat se dostává na povrch v podobě agrese, v sexu, nebo při ochraně území. U lidí pak hlavně v záležitostech lásky, žárlivosti, chamtivosti. Je užitečné zlo rozdělit na malé a velké. Aristoteles ve své filozofii morálky geniálně rozlišuje správné a špatné lidské potřeby. Špatný čin může být omluven, protože všichni děláme chyby, ale nic nemůže omluvit špatnou potřebu (chamtivost, lakotu, lenost, vztek, závist, chloubu). Součástí lidské povahy jsou ještě potřeby získané – chtění. Dobrá chtění se mají shodovat s životními potřebami. Ničeho nemá být ani moc, ani málo. Za určitých okolností je odvaha ctností, za jiných bláznovstvím. Princip „tak akorát“ je „zlatým středem“, přispívá k obecnému dobru. Máme právo na cestu ke štěstí, nemáme žádné přirozené právo na štěstí samo. Špatná je ta společnost, která neumožňuje člověku cestu ke štěstí sledovat. Všechno, co porušuje pravidla směřující k obecnému blahu, všechno, co překračuje meze, je zlo.

Většina systémů ve vesmíru jsou systémy chaotické. Ale vyladění naší galaxie je tak přesné, že místo toho, aby byla náhodným shlukem hmoty, je plná příznaků života. Život chaotický není. Podrobuje se pořádku. Jakoby podporuje náhodná setkání. Do nahodilostí vnáší řád. Je nesmyslný, protože má formu a řád uprostřed nepořádku. Náš svět je plný tvořivé energie, plný nepravděpodobných reakcí nečekaných chemických látek. Podle všech pravidel už dávno měla být zeměkoule nehostinná, protože všechny energetické reakce už měly proběhnout. A zatím život bují, jako by všechno bylo organizováno - víc jako umělecké dílo než jako náhoda. Náš svět je velmi tvárný a velmi vyvážený. Vytváří se spousta zpětných vazeb, které zabraňují vymizení života. Svět má krásnou symetrii a obsahuje tolik matematických vztahů, že je těžké o náhodě vůbec uvažovat. Zdá se, že sám vesmír je součástí širší ekologie, ve které se vše podrobuje přírodní kontrole a účtování. Zlo je v tomto vesmíru nevyhnutelné, je jakousi černou dírou v přírodě. Když přistoupíme blízko, nasaje nás do jiné skutečnosti s jinými pravidly. Být na tenké linii mezi dobrem a zlem je právě ten prostor, kde se hledá ono „tak akorát“. Britský astrofyzik John Gribbin vymyslel pojem „Mášenčin efekt“. „První zaznamenaný bezdomovec“ Mášenka obsadila domeček medvídků a musela vyzkoušet všechny židličky, postýlky, mističky, až našla to, co jí bylo „akorát“. Tato „akurátnost“, přiměřenost, je v základu vesmírného bytí. Vesmírná nahodilost pomáhá naší existenci takovým způsobem, že je to neuvěřitelné a těžko pochopitelné.

K pokračující existenci zla musí existovat platná zdůvodnění. Zlo má své zvláštní důvody a období. Řád bývá porušen např. ztrátou místa. Stabilita trpí, když je něco odstraněno, přemístěno, vzdáleno - rostliny, zvířata. Biologický nebo ekologický „imperialismus“ už téměř zničil vegetaci na většině Havaje, na Markézských ostrovech a na Nový Zéland přinesl přes tisíc nepůvodních druhů. Kamkoli cestujeme, bereme s sebou více než zavazadla. Např., věci se kdysi balily do slámy. Tak se do Ameriky dostaly jitrocele, kterým se začalo říkat „stopy bílého muže“. Takovým imigrantům pomáháme ve vytváření vhodných podmínek kultivací krajiny, odlesňováním. Nové rostliny převládnou nad původní vegetací. Dochází tak k porušení jemné pozemské rovnováhy.

Každý z asi 30 milionů druhů na Zemi má svou roli v procesu ekologie. Druhy mohou přirozeně vymizet, ale na uvolněné místo nastoupí nové a pružnější formy. Když jsme na pochybách, zda něco měnit, je nejlepší nechat vše tak, jak to je – ponechat ohni a vodě to, co jim v některých krajinách odjakživa patří. Potřebujeme najít způsob, jak omezit to, co děláme. Ale Mášenčino řešení se těžko hledá. Jakmile se normální věci naruší, mění se ve zhoubné závratným tempem. Tam, kde nikdy nebyla žlutá zimnice, se šíří epidemie. V korunách pralesních stromů žily opice s přizpůsobenou imunitou. Kácení stromů přemístilo komáry a jejich parazity mezi dělníky. Lesní dělníci (Brazílie, Malajsie, nová Guinea) žijí v početných komunitách, a epidemie se šíří podobně, jako ve velkých osídleních v dávné historii. Řád byl narušen ztrátou rovnováhy.

Přemnožení čehokoli, i populace, vede ke zlu, nejčastěji v podobě agrese. Všechno má své meze a každá populace má své maximum dané prostředím a vlastním chováním. Pověstný je příběh populační exploze skandinávského hlodavce Lemmus lemmus. Tato „myš“ vystupuje v severském folkloru jako stvoření z vesmíru nebo jako bytost, která vznikla z hniloby v mracích. Stávalo se, že tvorečkové „padali s deštěm“ a končili sebevraždou v moři. Jednou za několik let totiž seřazené masy lemmingů sestoupí z hor, zaplaví pastviny a lesy, zničí úrodu a jejich hnijící těla otráví vodu i vzduch. Živí se ženou bez ohledu na terén k moři. Musejí zdolat jezera, řeky, ledovce, skalní stěny. U překážek nastává panika a mnoho zvířat zahyne. Jejich chování se nedá úplně vysvětlit, ale základní příčina je jasná. Zprvu jeden lemming obývá dva hektary. Samice rodí každé tři nebo čtyři týdny až osm mláďat. Ta se ve věku jednoho měsíce začnou rozmnožovat. O rovnováhu se snaží dravci, ale výrazná regulace počtu lemmingů není v jejich silách. Zhruba za čtyři roky se chování lemmingů začne měnit. Přestože mají stále dost potravy, stávají se agresivními z důvodu zmenšující se vzdálenosti mezi nimi. Začnou spolu bojovat. Dospělí zabíjejí mláďata. Samci, kteří dospějí, jsou napadáni starými. Tlak na mladé se stává tak nesnesitelný, že odcházejí – stěhují se.

Normální řád byl narušen rovnováhou uvnitř populace. Podobně se přemnožené krysy uchylují ke kanibalismu, kočky škrábou, prskají… (V paneláku to mezi lidmi také nebývá jednoduché.) Příliš malá populace je špatná stejně, jako příliš velká. Mít mnoho zdrojů je stejně špatné, jako mít jich málo. Asketismus je nezdravý stejně jako hrabivost.

Člověk je schopen sebekontroly a nepodléhá pouze přírodním mechanismům. Ale populace roste spirálovitě, o čtyři až pět procent ročně. Tento nekontrolovaný růst ohrožuje jak lidské přežití, tak ekologii planety. Navíc geneticky upravujeme organismy, jimiž rozhodně nepřispíváme k řádu. Příkladem může být zdomácnělá koza. Výběrovým chovem se změnila v mašinu, která bezohledně ničí nejen své původní prostředí ve Středomoří, ale také porosty všude tam, kam byla dopravena. Z původní pestré, lesnaté krajiny odlehlých ostrovů celé zeměkoule udělala pustinu. Ne náhodou bývá ďábel zobrazován jako černý kozel a křesťané hovoří přímo o apokalyptické koze.

Dále je řád ničen ztrátou rozmanitosti. Klíčem k úspěchu je různorodost. Kde různorodost chybí, zhroutí se systém. Řád narušíme, narušíme-li vztahy. Bez různorodosti nelze rozlišit dobro a zlo. Nepořádek bývá tvořivý. Ale musíme vědět, jak daleko můžeme zajít. Rebelantství, války, mohou vést ke zničení systému i těch, kteří svět „vylepšují“.

Stručně shrnuto, věci se stávají špatnými, když jsou vytrženy ze svého místa. Dobré věci se stávají špatnými, když je jich příliš málo nebo příliš mnoho. Dobré věci se stanou velmi špatnými, když nemohou být mezi sebou řádně propojeny a jejich vztahy jsou omezené.

Zlo má svou hodnotu. A my ji musíme znát.

Tolik k hlavním myšlenkám biologa z úvodu knihy a z první kapitoly. V dalších částech knihy se Watson zabývá antropologií zla, jeho psychologií a identitou… Proč je člověk jen pohodlným taxíkem pro geny, o tom zase jindy…

Zdroj: Watson Lyall, Fontána, Olomouc 1996

04.07.2014, 00:01:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11