Archiv - Duben 2018


« strana 1 »

Straším (Když už je těch čarodějnic)

rubrika: Pel-mel


Několikrát mi sama od sebe začala hrát televize. Nikdy, když jsem byla pryč. Proto jsem zprvu pochybovala o sobě, protože, jak jednou pěkně řekla Astra: „Lojza už šmajdá okolo“. Pak jsem se marně pokoušela dohodnout s naším domácnostním poltergeistem. Co mám ale v podobných situacích po ruce vždycky nejdřív, to je – strach. Bohužel. A strach má úžasnou schopnost sebeplození, sebezrození, sebemnožení vůbec, kynutí, kypění a přetékání. Nejdřív vyskočí z toho, co se nedá okamžitě vysvětlit, pak ho vystřídá strach z úpadku duševních schopností, potom se převrátí sám v sebe: ve strach ze strachu. Co udělám, když půjde do tuhého a já se budu bát tak, že nebudu schopna vůbec žádné akce? Jak je to se spouštěním (se) televize, to jsem si vyhledala. Běžná věc. Přesto není příjemné, když vás v noci probudí hovor z prázdného pokoje, o tanku s helikoptérou nemluvě.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Neúnavná

rubrika: Poetický koutek


Hříchy mládí v člověku nastartují vzpomínky. Posílám jeden z "hříchů". Tenkrát, když jsem si psala svoje básničky do  šuplete - připadal mi život stráááášně zlý, a nedobytná láska ze všeho nejhorší. To jsem ale vůbec netušila, co přinese život dál. Kdybych nadále dále veršovala, vypadalo by všechno úplně jinak. Přes cedník tisíců dní ale přece jen nepropadly krásné chvíle, které se nám daří životu urvat. Člověk se naučí vážit si všeho pěkného a už ho pudy nepudí kopírovat pocity na papír. Tenkrát byly endorfiny v rozpuku… Omluvte zamilovanou holku.

 

Astra (Tahiti)


Jsem neúnavná jak voda

tiše a trpělivě hlodám

Ať jsi jakkoli kamenný

jednou se ve mně utopíš

Jednou snad pochopíš

z kterého místa

moje voda čistá pramení

 

Zatím jsi mi do krve nasil kopřivy

a v mužném tvaru tvojí lebky

se ještě nenarodil tón

Ten zvuk tak bosý a hebký

Zvon který teď zní je zlý

 

Jsem neúnavná jak voda tichá

která jen přede

Přese mne nepřejde suchou nohou

tvoje pýcha

Hledím na tebe z papíru

moje oči jsou oči upírů

Saji jsem savec saji tvůj zrak

Teď se maličko pousměj

Tak

Jak ti to sluší

Teprve jednou jsem zahlédla tvoji duši

 

Kdybych měla víc odvahy

kdybys ty nebyl tak váhavý

vrazila bych ti po střenku

do břicha dýku

V nastalém tichu bys zaprosil

Nebožtíku

 

Čas nám tká na rubáš

a přijde chvíle

kdy jednomu z nás dopřede

poslední nit

V té chvíli všechno

co teď je nám tolik milé

přestane být

 

Ty víš že od jedné chvíle

nemá mé srdce klid

Chvějí se mi ruce

chci všechno prudce

chci všechno tak

jak má jít

 


komentářů: 10         


Nějak to dopadne

rubrika: Povídání


Nějak to dopadne, řekl si Rouper de Clotrimazol, nacpal do tlumoku sadu medových koláčků s makovou polevou (MeKoMaPo), které mu nedávno darovala kouzelná babička (KouBa), když jí daroval sadu papírových kapesníků (PaKa), jelikož při pohledu na její tekoucí nos (TeNo) pocítil silný závan homeopatického humanismu (HoHu), a vyrazil na cestu do neznáma.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


Jarní přeháňka

rubrika: Poetický koutek


Kdysi jsme ve škole dostali domácí úlohu – napsat jarní úvahu. Tak tady jedna je. Je to "pohled" do okýnka přírody a neustále se opakujících příběhů…

 

Astra (Tahiti)


Nebe si na sebe vzalo plášť barvy plechu

 a v hladině řeky si zobrazilo tvář.

 Vítr ulehl pod smuteční vrby,

 mrtvá ryba pomalu plynula s proudem,

 který přičesával pobřežním kamenů vlasy z trav,

 a tiché dusno zalézalo pod vymleté břehy.

 Břehule s křikem odvanuly do hnízd,

 z dálky se píšťala vlaku přinesla údolím.

 

 Podvečerní bouře zaduněla

 do skloněných vrchů.

 A v lese se rozhlížely

 ty nejvyšší borovice

 odkud vítr vane mračna.

 Strážné topoly očekávaly budoucí příval

 a kmínky nezkušených osik

 oddaně podlehly chvění svého listí.

 Větve jabloní naposledy pohoupaly květy

 a odkvetlé višně mateřsky přehlížely

 svoje budoucí pokolení. Jen nízké osení si nechalo bezstarostně cuchat ježka.

 

 Mladý slepýš spěšně vrtal svým tělem tunel v trávě,

 shánlivá včela obalená pylem spěchala k úlu

 a kulatý čmelák se pozvolna přitrouble zpíjel v omamném květu kopřivy.

 Vyleštěná voda chladně hleděla modrošedýma očima do očí nebe.

 

 Vítr přiběhl znenadání, vyšlehl blesk, uhodil hrom, veliké kapky pobily hladinu lesklými nýty.

 Řeka vydechla.

 Proud zrychlil běh a voda bičovaná větvemi jindy pokorných vrb

 rozstřikovala se po vyprahlém kamení.

 Večerem zahučel milenec bouře.

 

 Roztřepené mraky se rozplývaly,

 okna modrého nebe hlásila, že slunce zapadá daleko,

 a jižní vítr, učedník větrů, melancholicky smetal z cest hromádky spadaných květů.

 Tráva se narovnávala, osika setřásala z listí slzy strachu

 a habr pyšně nesl korunu nad vymytou břízou.

 Řeku oslepil jíl.

 V nastalé noci zabručel chroust,

 netopýr bez hlesu vyletěl na lov,

 květiny na louce zavřely do svých hlav unavené brouky

 a letošní zvědavá myš vykulila do tmy ostražité oči.


komentářů: 12         


Sázet muškáty a smažit karbanátky

rubrika: Pel-mel


Tak se Neviditelný čert v poslední době básnicky rozezpíval a je to dobře. Nemusí tady pořád strašit truchlivá témata. Neunikneme jim nikdy, na to jsme zde většinou už příliš staří, ale nahlédnout je čas od času veselejšíma očima je holá nezbytnost. Někdy je humor jediným východiskem, protože pod náporem informací a dezinformací ztrácíme představu, co je, a co není normální. Člověku z toho jde hlava kolem. Svět se tak rychle mění! Věstonická venuše praská – a že už něco vydržela!

A čím to asi krmili sotva dvacetileté koučky (vědmy?), že jsou připraveny radit s věcmi, jež mohou znát leda z doslechu? Až poradí každému, kdo byl ochoten zaplatit, čím se budou živit potom? Jejich problém – říká se také moderně. Třeba pak jedna po druhé (muže mezi nimi abys pohledal) budou vydávat prohlášení, že odcházejí, aby se mohly věnovat – rodině. Tedy, v jejich případě, zakládání rodiny. Protože si náhle všimnou, že něco takového jako rodina existuje i mimo teorie a mimo film a protože si všimly politiků, kteří v potu tváře dosud pokládali na oltář vlasti úplně vše a teď s vážnou tváří říkají, že se nadále budou věnovat výhradně rodině:

Tak ukaž, Radečku, máš na zítra nějaký úkol?

Ano, tatínku, půjdu si zažádat o důchodový výměr a slíbil jsem, že po obědě vyzvednu vnoučátka.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 25         


Balada o řeči očí

rubrika: Poetický koutek


Tuto baladu jsem zplodila před "sto" lety, jako cvičný náboj do svojí tvůrčí pušky. A byla jsem zvědavá, zda jsem se trefila do některého z lyrických žánrů. Neustále objevujíc Ameriku jsem se až teď dopracovala prostřednictvím internetu k tomu, že ASI vím, o co jde. Ve výkladu o básnických formách se v tomto případku jedná o takzvaný tónický verš…. Abych nemarnila mnoho prostoru, přepisuju tuto baladu do tvaru prózy, nicméně obsah je zachován.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 9         


Hodina etiky

rubrika: Poetický koutek


(Anglie na jaře v roce 1998)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 21         


Moje milovaná Klementýno

rubrika: Vinárna U Čerta


Tento víkend se nám začne lámat polovina dubna za skvělého téměř letního počasí. Rozhodl jsem se tudíž oblažit vás po necelé měsíční přestávce dalším skvělým hudebním kouskem ve vinárně U Čerta. Po šíleném Paganiniho capriccio číslo 24 přicházím s něčím ještě šílenějším. Jedná se o americkou westernovou lidovou baladu, která vznikla či začala vznikat někdy v polovině devatenáctého století.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 33         


Tajů plný milostný život pana Holuba Hřivnáče a jeho pernaté buclaté manželky

rubrika: Povídání


Pan Há Há přilétá se svojí paní obvykle kolem dvacátého března. Tentokrát měli zdržení, mají radary, tak věděli, že tady máme frédo. Loučili se tedy dlouze s kamarády v Itálii, kde dlí od podzimku do jara. Jsou to moji dlouholetní i dlouholetí sousedé na větvi lípy před mými okny. Znám důvěrně jejich zvyky, stačí mi jen pozvednout oči v křesle, kde si čítávám – a vidím jejich námluvy.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 22         


Bylinky pro duši

rubrika: Pel-mel


Sándor Grosschmid, uměleckým jménem Sándor Márai, se na stránkách Neviditelného čerta objevil už jednou, jako autor románu Judita. Tento myslitel a spisovatel, inspirován antickými filozofy, nám předkládá krátká, ale moudrá zamyšlení nad lidským údělem, nad chybami, jichž se denně dopouštíme (dobročinnost z ješitnosti, netrpělivost, užvaněnost…). Své texty Márai chápe jako službu, jako dělbu o životní zkušenost, jako drobné recepty z herbáře. Má se o co podělit: dvacáté století na něj nezapomnělo vůbec s ničím: ani s krásným uměním, ani s největšími hrůzami. Ale dostalo se mu daru vzdělanosti a pochopení, že nemáme žádné právo na štěstí a že se máme radovat ze skutečnosti, že jsme dostali úžasnou možnost být. Třebaže tato skutečnost sama o sobě je nejvlastnější příčinou naší smrti. Ale to je zároveň důvodem, proč se nemáme ničeho bát, protože vše se děje v řádu věcí.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 39         


«     1    2   »