Archiv - Duben 2018


« strana 1 »

Sázet muškáty a smažit karbanátky

rubrika: Pel-mel


Tak se Neviditelný čert v poslední době básnicky rozezpíval a je to dobře. Nemusí tady pořád strašit truchlivá témata. Neunikneme jim nikdy, na to jsme zde většinou už příliš staří, ale nahlédnout je čas od času veselejšíma očima je holá nezbytnost. Někdy je humor jediným východiskem, protože pod náporem informací a dezinformací ztrácíme představu, co je, a co není normální. Člověku z toho jde hlava kolem. Svět se tak rychle mění! Věstonická venuše praská – a že už něco vydržela!

A čím to asi krmili sotva dvacetileté koučky (vědmy?), že jsou připraveny radit s věcmi, jež mohou znát leda z doslechu? Až poradí každému, kdo byl ochoten zaplatit, čím se budou živit potom? Jejich problém – říká se také moderně. Třeba pak jedna po druhé (muže mezi nimi abys pohledal) budou vydávat prohlášení, že odcházejí, aby se mohly věnovat – rodině. Tedy, v jejich případě, zakládání rodiny. Protože si náhle všimnou, že něco takového jako rodina existuje i mimo teorie a mimo film a protože si všimly politiků, kteří v potu tváře dosud pokládali na oltář vlasti úplně vše a teď s vážnou tváří říkají, že se nadále budou věnovat výhradně rodině:

Tak ukaž, Radečku, máš na zítra nějaký úkol?

Ano, tatínku, půjdu si zažádat o důchodový výměr a slíbil jsem, že po obědě vyzvednu vnoučátka.

 

Stella


O takovém dni se říkávalo „jako malovaný“. Čisté slunce, čisté nebe, tráva ještě čistá, stromy ještě svěží, zahrady barevně veselé a vesele barevné. Je prostě tak správně jarně, že i já, škarohlíd, se pro jednou přizpůsobím a dělám, že neslyším, jak nastoupily do prvního útoku rapující sekačky. Určitě už nejmíň měsíc netrpělivě dorážely na vrata hangáru technických služeb! Jejich živé předobrazy se v městském parku věnují usilovnému spánku, lopaty a hrábě srovnané podél veřejně prospěšných těl. Opatrně našlapuji na štěrk, abych nerušila ty, kteří toho v noci moc nenaspí.

 

V rámci vyhlížení všedních absurdit také škodolibě sleduji nové díry v zateplení žluťoučkých a růžovoučkých panelákových zdí. Díry jsou krásně kulaté, oko potěší. Stavební firmy si trpělivě budují zakázky! Málokterý resort tak myslí na budoucnost. Nebo: pokolikáté už se musí předělávat zámková dlažba?

 

A o co jde? My přece žijeme teď. Proč bychom po sobě měli něco nechávat? Ať se každý, tedy i ten budoucí, postará sám o sebe. Leitmotiv i refrén doby: Nezájem. Tvůj problém.

 

Jaro mě ale jinak nezastihlo v dobré kondici. Kdybych byla zamilovaná, dá se leccos omluvit. Kdybych byla přetížená něčím jiným než nesmyslnými fantaziemi, je možné pochopit, že přijdu v pravé poledne z nákupu, převlékám se – automaticky do noční košile. Pracně (jako vždy) sestavuji svůj extra šlehač a je mi nějak divné, že s těmi metlami stojím nad kopcem masa nakrájeného k mletí. Kuchyňská linka je pro mne odjakživa rizikové území, a pokud jde o maso, myslím, že jsem se tady už jednou svěřila s namletím řízků připravených k obalování. Našlehat by ovšem nešly ani v krásném dubnovém dni. Holt, takové věci jsou mi už vlastní: raduji se z procházky, a večer si vzpomenu, že jsem původně šla s neodkladnou platbou na poštu.

 

Legrácky? Možná ano, možná ne. Jako v té pohádce, kde platí všechno a nic.

 

Ve svátečně prosluněném dni jsem totiž také navštívila kamarádku, u níž se podle všech známek projevuje to horší, co s sebou přináší stárnutí: ztráta ducha. Ona – vždy vtipná, příjemná, se teď napjatě rozhlíží, možná nechce přiznat, že neví, kde je, podezíravě si nás měří, a když promluví, tak potichoučku, vypráví věci, které se nikdy stát nemohly. Zkombinuje setkání lidí, kteří se nikdy neviděli, zauzluje do jednoho okamžiku události z různých desetiletí. Co bylo před hodinou, pro ni odplulo do nenávratna. Má obavy, kde bude dnes spát… Všechno je o to horší, že zdaleka není ve věku, kdy se s podobnými projevy víceméně počítá. Klasická literatura to obvykle charakterizuje větou: Už není, co bývala.

 

Organickým změnám mozku předejít neumíme. Je ta paní blázen? Je obyčejně nemocná? Trollové mozkoví řádí hodně podobně jako trollové bezmozkoví.

 

To všechno se mi pak motá v hlavě, když mám úplně normálně uvařit. Nikdo se potom nemůže divit mému kuchyňskému chaosu. Jak také vidět normálním svět, který mi noviny předkládají už ráno k snídani? Vážně nevím, KDO se ve skutečnosti zbláznil, nebo CO se zbláznilo. My chceme vědomě překročit hranici člověčenství? Nahradit je? Když nemusíme? A děláme to úplně dobrovolně? Uvažte sami: práva a odpovědnost robotům. Vždyť toto chce řešit politický orgán!

 

Jak z té směsi nejistot, divokých nápadů a dobrovolného šílenství ven? A vida, ono se samo nabízí: když nás svět nebaví, vždycky jej můžeme dobrovolně opustit! A elegantně! Postup nám ulehčí exponát z veletrhu pohřbívání: Krásná smrt zaručena… Velkou nadějí v možnou normálnost světa jsou ale komentáře pod článkem…

 

Středověký poutník si zoufal nad bezvýchodností světa a uvažoval o dobrovolném odchodu. Jak přestát násilí, utrpení, hlad, bolest, opuštěnost? Současnost si ale pohrává se smrtí jako s něčím, co ještě neznáme, tak – sem s tím! S tím dobrodružstvím. Když se nám svět odmítá přizpůsobit. My přece sakra máme právo, máme právo!

 

O podobných omylech přemýšlí třeba Chuck Palahniuk v románu Program pro přeživší, v knize se záměrně sestupným číslováním stránek:

 

Lidi se pídí po něčem, co by všechno vysvětlilo. Potřebují jednotnou teorii pole, ve které se spojuje lesk a svatost, móda a duchovno. Lidé potřebují smířit dvě touhy: být dobří a vypadat dobře…

 

Ve skutečnosti je to vše jen součástí procesu sebevraždy. Opalování a steroidy se totiž dají brát jako problém, jedině pokud máte v úmyslu žít dlouho. Jediným rozdílem mezi sebevraždou a mučednickou smrtí totiž je intenzita mediálního zachycení. Když v lese padne strom a nikdo to neslyší, nezůstane snad ležet, dokud neshnije? A kdyby Kristus zemřel na předávkování barbituráty, o samotě, na podlaze koupelny, zda by se ocitl na nebesích?

 

Jdete nahoru a nahoru a nedostáváte se nikam. Iluze pokroku. Nechce se vám myslet na nic než na vlastní spásu. Lidi zapomínají, že i cesta nikam začíná jediným krokem.

 

Dojde vám, že lidé berou drogy, protože v tomhle časem sešněrovaném, zákona a pořádku dbalém a majetkem narýsovaném světě je to jediné osobní dobrodružství, které jim zbývá. Dojde vám, že když se nikdo nedívá, nemá smysl cokoli dělat.

 

Být koučkou je určitě „atraktivní“. Být alternativním léčitelem je také pozoruhodné. Být poradcem o čemkoli je svůdné. Být celebritou jen tak je vůbec nejlepší. Čím dál tím méně lidí je ochotno podílet se na anonymní manuální dřině. Přitom je fyzická i duševní (ale těžká a usilovná) práce bez potlesku tím, co člověku přinese uspokojení z výsledku a umožní mu procítit výjimečnost sváteční chvíle. Neboť neděle s hostinou má být v týdnu jenom jedna. Civilizační vývoj směřuje k tomu, že chtě nechtě dojde opět k prapůvodnímu dotýkání se syrovou hmotou a k návratu do divočiny – z prosté touhy po přežití.

 

Za vrchol totálního úpadku, spojeného s trapným přesvědčením o vlastní dokonalosti, považuji jeden komentář k článku o šíření chorob: To nám sem přináší zahraniční verbež. Ta „verbež“ přichází k spokojeným a nasyceným, aby převzala díl dřiny, do něhož se nám, prachobyčejně líným, nechce. Přitom nejsme předurčeni ke spokojené bezpracné existenci. To jenom tak falešně vychováváme, když snižujeme požadavky na všech stranách, když utvrzujeme dítě v jeho nedostatcích, když tyto nedostatky pěstujeme, ba málem glorifikujeme. Zapomněli jsme, že život je každodenní překonávání potíží a sebe sama nejvíc.

 

A dost. Jaká sklizeň jednoho každého čeká, to je ve hvězdách. Možná, až přijdeme o rozum, budeme mít štěstí jako Růženka, která v oddělení pro klienty se stařeckou demencí každému vypráví, že byla sice srbskou královnou, ale tady ve školce je to stejně nejlepší.

 

Ale proč nechceme nic odkázat dalším generacím? Takový způsob žití a sebeskončení nejspíš v dějinách ještě nebyl. Aspoň o tom eposy nic neříkají. Palahniuk záměrně píše o působení sekty. Tedy o něčem výlučném, nebo ne aspoň úplně normálním. Snad ale přece jen v budoucnu bude na co navázat. Monumentů z doby kamenné ještě zbývá dost.

 


komentářů: 5         


Balada o řeči očí

rubrika: Poetický koutek


Tuto baladu jsem zplodila před "sto" lety, jako cvičný náboj do svojí tvůrčí pušky. A byla jsem zvědavá, zda jsem se trefila do některého z lyrických žánrů. Neustále objevujíc Ameriku jsem se až teď dopracovala prostřednictvím internetu k tomu, že ASI vím, o co jde. Ve výkladu o básnických formách se v tomto případku jedná o takzvaný tónický verš…. Abych nemarnila mnoho prostoru, přepisuju tuto baladu do tvaru prózy, nicméně obsah je zachován.

 

Astra (Tahiti)


Jsem ještě mladý. Na bradě rostou mi první vousy. Sotva se holím. A neumím předvídat zrady. Spoléhám zatím na oči, věřím, že pohledem zotročím. I když se k ženě postavím zády, ona vždy musí vědět, že přišel jsem já. A jistě hlavu otočí, aby se porozhlédla.

 

A tak se mi stalo, že jednou jedna zbledla. Pak v prudkém pohybu polil ji nach. Musím se přiznat, že v první chvíli dostal jsem strach, jestli jsem očima neproved něco zlého. Jestli si třeba nemyslí – koukejte ho, jak ten se umí podívat!

 

Po chvíli, když smysly se k ní vrátily, po té malé mdlobě, kterou postřeh jsem jen já, po tom, když znovu přišla k sobě, sklonila hlavu. Čekal jsem jako jelimánek, s jakýma očima se mi vrátí.

 

A teď se držte všichni svatí, z těch očí ke mně přiběhl vánek, a jenom v koutku, někde v dálce, stačil jsem zahlédnout výzvu k válce. A potom, jako bych už nebyl. Pohodlně se posadila ke stolu, kde měla kávu, a na mě teď bylo, abych sklonil hlavu.

 

Nazítří potkali jsme se znovu. A jen já vím, že nespoléhal jsem se na náhodu. Ráno jsem se pěkně oholil a vzal jsem si novou košili, kterou mi naši koupili nedávno k svátku. I oči jsem si myl, jak ještě nikdy snad. To proto, abych se na ni mohl krásně podívat.

 

A přemýšlel jsem taky, mám-li trénovat pohledů škálu, ale pak jsem si řek, že bych byl blázen. Všiml jsem si totiž, že ona má snubní prstýnek, a že přes mé oči vidí nejspíš až na zem.

 

Setkali jsme se u oběda. A já, věda, že strávíme spolu chvíli, udělal jsem to, abych jí byl milý, že jsem usedl naproti jejím očím. A lidi, naštěstí dělala, že to nevidí, já jedl jak kočí. Jí totiž se o mně v noci asi zdálo. Aspoň to tak vypadalo, protože ta na mě hleděla, jako kdyby přestat nechtěla.

 

Vypadám docela dobře, vím, ale přesto si nemyslím, že taková žena jako tato, by nevímco dala za to. Za co? No přece za TO! Však blesklo mi hlavou, že jsem pad asi na tu pravou, když takhle bez ostychu vydává mému smíchu svou zvědavost. Hned tu byla záminka. Už jsem v duchu říkal – dost!

 

A jak tak zvedám oči k odpovědi, stalo se, a jak, to jenom bozi vědí, že z jejího pohledu náhle zmizelo všecko. Zvědavost, zájem, výzva i boj. Najednou byla unavená. Taková dospělá žena.

 

A já jsem se asi zatvářil jako děcko, protože její oči, které se se mnou nadobro rozloučily, řekly jen – chlapče, jak jsi milý, a – řekly to tak, jako to říkává moje maminka.

 


komentářů: 9         


Hodina etiky

rubrika: Poetický koutek


(Anglie na jaře v roce 1998)

 

Lucifer


Georgina

(Deník nalezený ve skříni)

 

V hodinách etiky před mnoha lety

profesor se nás ptával vždy na jaře:

Kdyby v galerii hořelo,

co byste zachránili, obraz van Gogha

nebo starou ženu, které už stejně

mnoho let nezbývá?

 

Neklidní na tvrdých židlích

nezajímali jsme se moc o obrazy nebo o stáří,

jednou jsme se rozhodli pro život,

jindy pro umění,

ale vždy jaksi lhostejně.

 

Někdy ta stará žena měla podobu mé babičky,

opouštěla svou kuchyň a bloumala

v jakési polovysněné galerii.

Jednou, už chytřejší, jsem odpověděla:

Proč nenechat tu starou ženu, aby rozhodla sama?

 

Jiřina, říká profesor, se vyhýbá

tíze odpovědnosti.

Letos na jaře vcházím pokorně do opravdové galerie

– já sama.

S úžasem v očích stanu před Vincentovými obrazy

a ani nedýchám.

 

Barvy, ty jeho barvy jsou zářivější než jaro,

žlutá je v tu chvíli nejzářivější částí země

a žhne přes plátno přímo do mého srdce.

Nemohu potlačit slzy, a tak jen zavřu oči.

Jen na chvíli,

a i v tu chvíli se se mnou zatočí celá tato galerie

a já poznávám dvě věci:

 

Toto je nejsilnější zážitek z mé cesty do Anglie

a třebaže nejsem ještě stará, uvědomuji si,

že žena, malba a roční období splývají vjedno

a studenti nic z toho zachránit nemohou.

 


komentářů: 21         


Moje milovaná Klementýno

rubrika: Vinárna U Čerta


Tento víkend se nám začne lámat polovina dubna za skvělého téměř letního počasí. Rozhodl jsem se tudíž oblažit vás po necelé měsíční přestávce dalším skvělým hudebním kouskem ve vinárně U Čerta. Po šíleném Paganiniho capriccio číslo 24 přicházím s něčím ještě šílenějším. Jedná se o americkou westernovou lidovou baladu, která vznikla či začala vznikat někdy v polovině devatenáctého století.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 33         


Tajů plný milostný život pana Holuba Hřivnáče a jeho pernaté buclaté manželky

rubrika: Povídání


Pan Há Há přilétá se svojí paní obvykle kolem dvacátého března. Tentokrát měli zdržení, mají radary, tak věděli, že tady máme frédo. Loučili se tedy dlouze s kamarády v Itálii, kde dlí od podzimku do jara. Jsou to moji dlouholetní i dlouholetí sousedé na větvi lípy před mými okny. Znám důvěrně jejich zvyky, stačí mi jen pozvednout oči v křesle, kde si čítávám – a vidím jejich námluvy.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 21         


Bylinky pro duši

rubrika: Pel-mel


Sándor Grosschmid, uměleckým jménem Sándor Márai, se na stránkách Neviditelného čerta objevil už jednou, jako autor románu Judita. Tento myslitel a spisovatel, inspirován antickými filozofy, nám předkládá krátká, ale moudrá zamyšlení nad lidským údělem, nad chybami, jichž se denně dopouštíme (dobročinnost z ješitnosti, netrpělivost, užvaněnost…). Své texty Márai chápe jako službu, jako dělbu o životní zkušenost, jako drobné recepty z herbáře. Má se o co podělit: dvacáté století na něj nezapomnělo vůbec s ničím: ani s krásným uměním, ani s největšími hrůzami. Ale dostalo se mu daru vzdělanosti a pochopení, že nemáme žádné právo na štěstí a že se máme radovat ze skutečnosti, že jsme dostali úžasnou možnost být. Třebaže tato skutečnost sama o sobě je nejvlastnější příčinou naší smrti. Ale to je zároveň důvodem, proč se nemáme ničeho bát, protože vše se děje v řádu věcí.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 39         


Dubnová rána

rubrika: Poetický koutek


(Tak krásně nanicovatá)

 

Lucifer


Ta krásná dubnová rána

Kdy všechno začínalo jakoby od znova

Zima už dostala poslední pomazání

A jaro ještě jakoby nemohlo

Líbat nás na ústa od medu prostá

Když jsme si vzpomněli

Na všechny svoje zapomněnky

A dole u dveří chyběla klika

S pocitem k zulíbání

 

Dav myšlenek bortil veřeje přehrad

Jež jsme tak útlocitně stačili vystavět

Na hrázích našeho koloběhu

Dokud zima nedostala poslední pomazání

A jaro ještě nebylo k rozpukání

 

Ta krásná dubnová rána

Kdy jsme se vedle sebe probouzeli

A přesto každý někde úplně jinde

Když jsme se pokoušeli

Zase najít cestu k sobě navzájem

Aniž bychom to vůbec tušili

Když lidé nad námi

Bouchali do zdí na lidi pod námi

A my jsme byli tak nějak mezi

 

Do nás proudily zástupy cizích věcí

Které jsme nikdy nechtěli

A přesto jsme se tomu poddávali

I když zima dostala poslední pomazání

A jaro už bylo k rozpukání

 

Ta krásná dubnová rána

Kdy všechno začínalo jakoby od znova

Jaro už dostalo první požehnání

A zima ještě jakoby mohla

Zavírat ústa našich zapomněnek

Které si na nás vzpomněly

Když nahoře u dveří chyběla klika

Bez oken k otvírání

A my jsme byli tak nějak mezi

 

Všemi dubnovými rány

Tak krásně nanicovatými

Která jsme prožívali

Od zdola nahoru

A zase zpět

 


komentářů: 16         


Hra na jaro

rubrika: Povídání


Pod jabloní:

V létě sedával N. pod jabloní/ a oddával se podzimu// Ráno slunce dralo se listovím/ večer tma se listovím nedrala// Někdy si přivstal a padla mlha/ někdy si přivstal a mlha stoupala// Někdy mu na hlavu padlo zralé jablko/ někdy ho jablko minulo nebo bylo nezralé// Celá léta se N. z těch úkazů/ snažil vyvodit něco prospěšného// Když ne pro sebe/ alespoň pro lidstvo

Hra na jaro:

Oranice se převaluje/ včely se pletou// psi se kočkují/ slunce se kouluje/ o dětech nemluvě a N. nic// už ví, že všechno přichází/ buď příliš brzy/ nebo příliš pozdě/ a jenom zklamání/ zvláště na jaře/ nikdy nezklame

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 56         


Moje velká velikonoční vycházka (VVV)

rubrika: Povídání


Letošní Velikonoce se skloubily s počátkem dubna čili apríla, což už samo o sobě předznamenalo neskonale legrační kotrmelce. Aprílové počasí s malovanými vajíčky si nás vychutnává v podobě bleskurychlého střídání jara, zimy a léta. Ze čtyř ročních období chybí jen podzim, a to jenom proto, že na stromech ještě není listí. O Velkém pátku jsem se odebral na Golgotu, abych se nechal nainstalovat na kříž, což svého času patřilo mezi oblíbené adrenalinové sporty. V sobotu jsem si na kříži lebedil jako Buddha na lotosu, v neděli jsem na něm dokonce usnul jako dítě v povijanu. Nastalo pondělí. Uklidil jsem kříž do rekvizitáře, odškrtl si všechny svoje hříchy, rozcvičil všechny svoje údy a po lehké snídani z restovaných lotosových lístků někdy kolem poledne vyrazil na velkou velikonoční vycházku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Rána žen (Báseň sentimentální)

rubrika: Poetický koutek


Málokdo nebyl někdy políbený poezií. Holky jsou na tom asi líp než kluci, jsou citovější.  Tedy moje generace. Tyhlety nové možná ani neví, co to verše jsou. Mě tvorba chytila dost pozdě, asi kolem třicítky, a ta dekáda potom stála za to, i vzpomínky na ni. Věnuju se jarnímu úklidu a našla jsem hodně silnou složku papírů, kde celá desetiletí spala slova, která jsem tenkrát sypala z duše. Papír už je léty žlutý… Nechala jsem se okouzlovat verši všech klasiků a jednu dobu zvítězil Antonín Sova. A jeho balady. Sova i proto, že to byl můj prapraprabratranec z maminčiny strany a cítila jsem, že s ním souzním. Dopustila jsem se tenkrát drzosti a napsala jsem baladu o ženách. Má název Rána žen a podtitul - báseň sentimentální. Předkládám ji publiku beze studu, protože každý se může dopustit omylu.

 

Astra (Tahiti)


Vlezte si ke mně do postele, hvězdy.

Jste jiskřivá noc.

A líp vám nebe neustele.

Vím, je vás moc netlačte se tolik.

Chci jednu pod hlavu

a druhou snad na přikrytí.

A ty, které zbývají, ať svítí.

 

Dnes v noci vyspíme se spolu.

A já vám povím, než začneme dřímat –

o tom, jak v svítání neblednou vaše tváře.

Budu vám vyprávět o ženách, hvězdy.

 

Je noc, v níž první ženě,

která je nejmladší, nedá spát zrání budoucího bodláčí.

K té první ještě máma vstává, naslouchá dechu jejích úst

a říká – malá, milá, neplaš se.

Stáda rán tě teprve čekají.

A ráno této dívky-ženy oči

bývají tajuplně zamlženy.

Dokáže při snídani zažvatlat dětsky na mámu.

A ta, chudák, nemá ani zdání,

co čeká její dítě po ránu,

po kterém přijde den.

To o té první.

O ženě, která si tak říká

už po několik měsíců,

a která brzy dožene

zkušenosti z doslechu

životem, ve kterém nejednu neplechu

provede ještě, než přejdou slzné deště

jejího jara.

Ta tedy spí a je k ulíbání to, co z ní kouká

pod peřinou.

 

A teď, hvězdy, najdeme si ženu jinou.

Ach ano, ta právě zadřímala.

Ach ano, ta už není malá.

Ten, který vedle ní leží,

ten tak rychle nepoběží z postele domů.

Tomu se říká, hvězdy, milenec.

Ona mu ovšem dala

na tisíc jiných jmen.

A to, které naposledy zašeptala

než přemohl ji z přeúnavy sen,

to znělo tak, jak teď zní celé její tělo.

A on se na ni dívá.

Zavřel jí stehna jako rozečtenou knihu,

jejími koleny obrátil list.

On ví, on je si jist,

že do rána přečte ji celou.

Je bdělý, spát se mu nechce.

Lehce ji hladí po vlasech,

a její vzdech je mu začátkem

nové kapitoly.

Za chvíli asi začnou si spolu

zase číst.

Když ráno blednete, vy hvězdy,

ti dva už nedoženou červánky na svých tvářích.

 

A žena třetí?

Ve třetí ženě, v té se sváří

z kovů citů litina křehkých forem.

Ta v dnešní noci má sen

o zvonu mohutného hlasu.

Zvon její zralosti zní

tóny všech odstínů.

Ve stínu snu, přikryta nepokojem,

pod hlavou oblaka touhy,

v tom mohutném hlaholu

je její sen nekonečně dlouhý.

A ona chce se podobat praporu

z bitvy vítězné,

ve které konečně nalezne pod hlavu klid

v podobě tvrdé dlaně

a na tělo přikrývku z krevnaté tkáně.

Ta žena třetí –

až toto vše se jí stane,

až zaplatí daň ze svého těla,

bude mít to, co v dnešní noci chtěla.

Hvězdy, budete jí hlídat děti?

 

A zbývá žena poslední.

Čtvrtá po té třetí.

Ta v dnešní noci nespí ještě.

 

Má kalné oči, spánek roztrhaný.

Ta, místo zvonů, slyší z dálky zvonit hrany.

Přemítá, myslí na konce.

V posteli ji nezahřeje nic už,

všechno je bez naděje,

je jako zrezivělý nůž.

Tatam jsou stáda rán,

a kniha už je dotrhaná.

Je z ní dnes v noci žena-rána.

Život se končí.

Marně svírá zchladlé oči.

Hvězdy,

vaše chvění na obloze

nutí ji k pláči.

Přeuboze sténá, všechno bolí,

všechno tlačí.

A přece – ještě je to žena,

které stačí málo k tomu,

aby dožila si život.

 

Vám, hvězdám, se tohle všechno

jistě nezdá býti tragické.

Vy věčně budete svítit.

Tak pojďte,

k svítání máme chvíli.

Vlezte si ke mně do postele.

Chci jednu pod hlavu

a druhou na přikrytí.

A ty, které zbývají,

ať svítí.


komentářů: 8         


«     1     »