Pel-mel


« strana 1 »

Krásní, odvážní a samozřejmí (Anna Politkovská – mohla by přežít?)


Po tragédii v beslanské škole. Saša s Rimmou chodí po Beslanu dům od domu a přemlouvají táty a mámy, kteří už své děti pohřbili, aby je z čerstvých hrobů zase dobrovolně exhumovali….“Čtvrtého září se tu děly hrozné věci – mrtvá děvčata jsme se snažili poznat podle kalhotek, protože podle zbytku těl se to poznat nedalo. Do Rostova k identifikaci na tamní soudní patologii vezli jen těla úplně zčernalá… Jenže na tolik mrtvol není stavěný ani Rostov, a tak mnohá zuhelnatělá těla zůstala tady, bez znalecké expertízy. A lidi si je rozebrali domů… Podle těch kalhotek… Beslan ale není žádné velkoměsto, butiky tu nemáme a prádlo si kupují všichni na jednom tržišti, takže hodně děvčat mělo kalhotky stejné. Proto se to všechno tak popletlo. To jsme chápali, a tak jsme sami chodili po márnicích, prohlíželi každý prstík a nakoukli do každého pytle.“

 

Stella


Člověk si nemůže vážit státu, který pro své občany maniakálně připravuje ty nejhorší scénáře – jednou Nord-Ost, jindy Beslan. Státu, který nehodlá nést odpovědnost za to, co se tu děje. Tuhle odpovědnost ze sebe tenhle stát tiše, ale spolehlivě shazuje… Exhumace povolíme. Ať si to vylížou ti, co jsou na tom dnes nejhůř. Když se do sebe pustí rodiny, které své mrtvé už pohřbily, s těmi, které to teprve čeká, tak budou mít svých starostí až nad hlavu a nebudou zbytečně přemítat o tom, zda nemají manifestovat proti Dzasochovovi a Putinovi… Píše roku 2004 Anna Politkovská, neohrožená novinářka, již zastřelili roku 2006.

 

Podobně jako Světlana Aleksijevičová, také Politkovská je svědkem toho, jak si lidé i v těch nejděsivějších, jimi nezaviněných situacích musejí pomáhat sami. Stát občanům setrvale hází klacky pod nohy a slouží jen bezskrupolózním jedincům. A občanská společnost vzniká pomalu a těžce… Ale rodí se, jak dokazují také protiputinovské demonstrace poslední doby.

 

Anna Politkovská: Ruský deník

(Úryvky)

 

Rok 2004

Velká politická deprese porusku

 

19. června

Ve svém petrohradském bytě byl zastřelen Nikolaj Michajlovič Girenko. Byla to politická vražda známého obhájce lidských práv a vědce - antifašisty. Vraždu zcela nepokrytě provedli ruští fašisté. Z jejich strany to byla jasná demonstrace. Nejdřív nad Girenkem vynesli rozsudek smrti, který umístili na internetu. Státní moc na to nijak nereagovala a Girenko byl v souladu s tímto rozsudkem usmrcen… Vystupoval jako soudní znalec. Analyzoval texty radikálních nacionalistických tiskovin…Jenže se nestalo nic – nepřišel žádný protest. Naopak se dostavila vlna všeobecné spokojenosti…. Málem na všech internetových stránkách se objevila radostná stránka o Girenkově vraždě… Ruská národní jednota prohlásila, že „přijala předčasnou smrt antifašisty s úlevou“…

 

Po druhém zvolení Vladimira Putina ruským prezidentem se v atmosféře našich měst a vesnic rozhostila smrtelná nuda – lidem z toho všeho bylo mdlo jako v dobách Sovětského svazu. Nějaký vztek nepociťovala ani strana poražená, jako by se lidi na všechno vykašlali a řekli: Ať to jde všechno do háje!… Stavem všeobecné strnulosti neotřásl ani Beslan, což byla katastrofa formátu vskutku biblického. Většina obyvatelstva se chovala jako zmrazená.

 

21.října

V Moskvě se konal první velký mítink proti válce v Čečensku – na památku obětí teroristických útoků. … Toto shromáždění bylo víceméně spontánní: po Beslanu se zemí převalila vlna mnohatisícových, naopak dokonale zorganizovaných protiteroristických demonstrací. V režii administrativy prezidenta…. Jak přímo na mítinku řekl člen Výboru 2008… Boris Naděždin: Tato demonstrace se sešla proto, že lidé už nechtějí být rukojmími strachu, do nějž je vhání nová, pobeslanská ideologie… Čečensko je strašná rána. Z této rány se zrodila jak Dubrovka, tak Beslan. V roce 1999 se v této zemi objevil lékař, který slíbil, že ji uzdraví, a země si ho zvolila za prezidenta. Jenže to nevyšlo. Dnes, kdy už nemáme ani svobodná média, ani svobodný parlament, zbývá nám jediný zdroj, jediný způsob nátlaku na moc: jsou to poctiví lidé, kteří vyjdou do ulic…“ Poctiví lidé tu stáli v lijavci a pod transparenty s nápisem Jsme pátá kolona Západu! Což je odpověď na nedávné interview Vjačeslava Surkova, které otiskla naprosto prokremelská Komsomolská pravda.

 

…Tohle už není neosovětský systém a jeho ideologie. Tohle je čistý sovětský režim. Sotva se komunistická elita zbavila některých nadbytečných a nemotorných konstrukcí typu prohnilého ÚV KSSS a výměnou získala opravdu mnohé, především neomezené možnosti obohacování, okamžitě se obrátila k ideologickým stereotypům minulosti. No a Vladislav Surkov se stal hlavním ideologem putinismu. Na podzim roku 2004 Rusko vstoupilo do politické zimy. Člověku až běhá mráz po zádech – z té trvalé námrazy na všem státním.

 

26. října

V reálném životě jsou si strana a lid stále vzdálenější. Zato na televizních záběrech jsou si zároveň stále blíž. Sovětský styl se utěšeně rozrůstá a sílí. Budeme muset ještě jednou přežít to, co nám tak dlouho vězelo mezi zuby a co jsme nakonec vyplivli?

 

... Celé ty dva roky po chemickém útoku na rukojmí si moc ve vztahu k obětem vedla naprosto nestoudně… Jak nás stále ujišťuje erár, všechny oběti tragédie na Dubrovce zemřely v důsledku vlastních četných chorob v kombinaci s dehydratací a stresem, a jen opravdu nepatrně v důsledku užití „neidentifikované chemické látky“. Složení látky se celé ty dva roky skutečně určit nepodařilo…

 

Kdo lomcoval pevnými propagandistickými mřížemi oficiálního vyšetřování Nord-Ostu? Jedině příbuzní a přátelé zemřelých – jako ptáci uvěznění ve voliéře. Jen oni zkoušeli dovědět se pravdu o smrti svých drahých a milovaných dětí, žen, bratří, manželů. Drtivá většina obyvatelstva země zrádcovsky mlčela, protože naslouchala jen sykavým poznámkám moci o tom, že ti lidé „chtějí z krve svých nejbližších jen vytřískat prachy“, že jsou hrabiví a ziskuchtiví. Bylo to obludné. Příbuzní obětí trpěli krutými depresemi, měnili se ve vyděděnce společnosti a dokonce umírali… Jenže jejich slzy země neviděla. Protože ji dokonale zmanipulovaly oficiální lži. Lži o tom, že v tomhle případě se spravedlivého vyšetřování domáhat nemůžeme. Tady platí jen politická účelnost, protože bojujeme s mezinárodním terorismem atd.…

 

... Jak víme, historie neuznává žádná „kdyby“, proto jsme teď taky tam, kde jsme – za Beslanem. Tragédie na Dubrovce nás tou nejkratší cestou dovedla do Beslanu. Dva roky mezi Nord-Ostem a Beslanem proběhly tak, že většina občanů spokojeně chrupala doma nebo křepčila na diskotékách. Nevzrušovala je ani pravda o Nord-Ostu, ani útrapy obětí. Což je věc naprosto zásadní: moc pochopila, že s úkolem národ ošálit si znovu poradila úspěšně. A na této vlně přišel Beslan.

 

...Velice se omlouvám za tautologické spojení teroristický teror. Jenže tato tautologie je podstatou našeho současného života. My všichni se škvaříme v pekle „teroristického“ a „protiteroristického“ “Molotovova koktejlu“, kdy se jedno nevyhnutelně proměňuje v druhé a teror a antiteror jsou jen střípky jednoho kaleidoskopu, mezi jehož mlýnskými kameny jsme se ocitli my. (Alexandr Litviněnko)

 

A když jsme se tam ocitli my, tak si to také musíme sami vylizovat. Já samozřejmě nechci žádnou revoluci - něco takového nemůžu přát ani své zemi ani sobě. Naše revoluce nekončí dobře, protože nejsou ani sametové, ani z růží. Stejně tak ale nemohu souhlasit s tím, aby se politická zima v Rusku znovu udržela několik dalších desítek let. …Proto si přeji brzké tání. Jenže změnit teplotu z minusové na plusovou můžeme jedině my. Jinak nikdo. Očekávat oteplení z Kremlu, jako se stalo za Gorbačova, je dnes hloupé a nereálné.

 

... A nedočkáme se ani efektivních opatření proti strachu, teroru a antiteroru, který se změnil v teror.  Západ nám nepomůže, protože ten na „Putinovy protiteroristické recepty“ reaguje chabě. Nemá si na co stěžovat – zase je tu vodka, kaviár, plyn, ropa, medvědi i ti poněkud zvláštní lidí… Zase je tu úplná nabídka ruského exotického zboží, na které je Západ zvyklý. Evropa a svět od naší šestiny pozemské pevniny vlastně ani víc neočekávají.

 

Moc se dál hrne do propasti. Připravené pro nás všechny…. Je třeba co nejrychleji schválit zákon o nutných opatřeních pro případ teroristického útoku. Základní opatření, jichž je pro boj proti terorismu zapotřebí, jsou tato: - zkrácené soudní projednávání případů osob podezřelých z terorismu, okamžité zatčení všech příbuzných teroristů (tzv. kontrarukojmích), konfiskace jejich majetku…

 

…“Představa“ pana generálního prokurátora o „zkráceném soudním projednávání“ případů „podezřelých osob“ není nic jiného než reanimace masových čistek, máme-li užít stalinské terminologie… Za posledních pět let byla ona schémata vyzkoušena v mnoha tisících případů: tajné služby (a je jedno, zda je to složka ministerstva vnitra, FSB, vojenské rozvědky a kdovíkdo ještě) seberou, koho se jim zachce. Někdy na základě „operativní informace“. Častěji ovšem bez ní. Pak dotyčného bijí, mrzačí a mučí, jak se jim zlíbí. Takto dosahují přiznání k „teroristické činnosti“., popřípadě alespoň k „sympatiím“ či „napomáhání“ - ačkoli takovéto přiznání naprosto není důležité.

 

A pak už jsou tu jen dvě možnosti: buď svou oběť zabijou a zahrabou, zejména pokud ji až příliš zohavili, anebo ji - pokud rodina stihne dát úplatek – předhodí soudu… Funkce advokátů se obvykle omezuje na to, aby své klienty přemlouvali k přiznání. Úkolem prokurátora je pak především co nejvíc vyhrožovat, že když si budou stěžovat, tak…

 

Rok 2005

 

Leden

První měsíc v roce opravdu proběhl ve znamení lidových bouří za zachování sociální pomoci. Všichni ruští nejchudší ze dne na den ztratili část sociálních podpor. Najednou nevěděli, jak mají žít dál. Invalidé přišli o všechno, přesněji řečeno o právo na dotované léky, což pro mnohé z nich znamená smrt. Vojákům základní služby zase bylo odebráno právo posílat domů dopisy nevyplaceně. Vypadá to jako hloupost, ale je to obludný zásah, protoře naši vojáci peníze nemají, to se u nás nesluší, a tak pokud peníze nedají rodiče, synkové domů ani nenapíšou. Ale co když někdo rodiče nemá? Těhotné ženy zase přišly o placenou mateřskou dovolenou. Takhle ovšem naši nízkou porodnost nezvýšíme nikdy. Komu a k čemu asi je ten stabilizační fond, s nímž se tak naparuje prezident? Proč tak strašně potřebuje sedět na pytlích peněz a ponižovat, ničit a nenávidět své vlastní lidi?

 

Tolik Anna Politkovská. Od její smrti se v Rusku odehrálo mnoho událostí, jejichž kritika stála životy dalších novinářů. Dvacet let je u moci představitel vzešlý z nejkrutějšího podhoubí sovětského režimu, představitel dokonale (a občas i líbivě) ovládající mechanismy moci. Po prvních úspěšných letech nutné stabilizace země se dostal tam, kam dojde většina politiků, jimž zachutnala moc. Proč různé profese vyžadují psychologické testy, ale člověk, na němž závisí osud země, nemusí ani po určité lhůtě projít testem duševních schopností? Ač zjevně ten či onen státník osobnostně upadá? Přitom pojistky zde jsou, jen je aktivovat… Na Slovensku se to podařilo! Mimochodem, všimli jste si, jak vyrovnaní a zároveň krásní jsou charakterově rovní lidé? Zároveň vyzařují sebejistotu danou samozřejmým zdravým rozlišováním dobra a zla? (Kuciak, Čaputová…)

 

Deník Anny Politkovské uvádí kruté životní příběhy, konkrétní případy sadismu v armádě apod. Politkovská věří Litviněnkovi, zabitému téhož podzimu, že bezpečnostní složky jsou schopny organizovat tragédie, aby vyvolaly hněv proti domnělým pachatelům a upevnily stávající moc. Také o drsnosti životních podmínek v některých oblastech Ruska nemáme u nás ani zdání. A Rusko není tak daleko! Vzpomeňme si na ten rozdíl, až nám v předvolební době opět začnou do mailových schránek padat idealizované obrazy země zle historií zkoušené.

 

Zdroj: Politkovská, Anna: Ruský deník (Deník známé ruské novinářky zavražděné na podzim 2006), JOTA, Brno 2007


komentářů: 9         


Pryč od nich! (Všední nebezpečí)


Mám kamarádku a ta má z dopuštění božího a z vlastní neopatrnosti manžela, který je cholerik. Prostě vybuchuje jako vztekloun, jako nálož dynamitu, jako jaderný reaktor, který otevřel vrátka a vyšel si na procházku. V některých chvílích je Tomáš zkrátka zcela neovladatelný pruďas. Kdo to o něm neví, neuvěří. Jinak je totiž velmi příjemný a dokáže být ohleduplný, udělá pro člověka první poslední. Miluje své děti, zbožňuje vnoučata. Jeho paní zachovává klid i v okamžicích, kdy o sobě slyší věci nevídané. Nesmírně ji obdivuji. Když se stane, že jsem svědkem jeho monologu o síle několika shakespearovských tragických hrdinů, cítím vřelé porozumění pro vraždy v afektu. Ne tak Zdenka. Klidně se dál zabývá svými záležitostmi. Nanejvýš jenom poznamená: U nich doma takoví byli všichni. Táta ještě mával puškou. Vystřelila jednou, do stropu. Měl, chlapec Tomáš, v životě štěstí, že potkal ženu, kterou potkal.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 5         


Jan Žižka, nelítostný válečník a náboženský fanatik


Z knížky bratrů Honzáků, která se zabývá časem psychopatů, jsem zde naposledy vyexpedoval Václava Babinského. Nyní vás z téhož zdroje oblažím Janem Žižkou z Trocnova, který se svým způsobem tak věhlasně podílel na jurodivém husitském hnutí. Jedná se o jednu z nejznámějších postav českých dějin. Dodnes je po něm nejen v Čechách, ale i na Moravě pojmenována spousta míst; kupříkladu v Praze celá čtvrť, a poblíž na kopci jménem Vítkov je jeho nadživotní socha na nadživotním koni.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Přidej se svým zpěvem (Z Erasma Rotterdamského)


Současný člověk je v životě bezradný a neustále dochází do nějakých poraden. Vždyť my máme poradnu předmanželskou, manželskou, pomanželskou, rozvodovou, porozvodovou, psychologickou, pedagogickou… Můj dědeček a prapradědeček prošli komunistickým a nacistickým kriminálem a psychologa nepotřebovali. Všechno to zvládli silou vůle. A navíc vycházeli ze dvou věcí, které jsou dnes silně nedostatkovým zbožím, a těmi jsou zdravý selský rozum a svědomí. To se dnes absolutně nepěstuje (Max Kašparů).

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 21         


Domácí mazlíčci


Pod pojmem „domácí mazlíček“ si dnes drtivá většina lidí nejen u nás nepředstavuje milovanou lidskou bytost, ani v podobě vlastního dítěte, ale patřičně „vyšlechtěnou“ bytost zvířecí. Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky patří psi, kteří člověka oddaně provázejí nejmíň 14 tisíc let. Až do relativně nedávné doby (vzhledem k tak dlouhému soužití) nebyla tato nejstarší domestikovaná šelma vlčího původu považována za domácího mazlíčka, ale za užitečného pomocníka v rámci hlídání ovcí, domu či při lovu atp. Z některých menších plemen se postupně začali stávat domácí mazlíčci některých šlechtičen, jako módní doplněk, ale povšechně, obzvláště pak u prostého lidu, se tato záliba začala objevovat až někdy ve druhé polovině minulého století. Na počátku tohoto století nástup psích domácích mazlíčků na všelidovou scénu zaznamenal nebývalý vzrůst, obzvláště v bytových jednotkách městských sídlišť.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Kopr a kopřivy (Letní dopoledne)


Stejně, jako ve svém posledním příspěvku Zlatá brána, opět zůstávám na domácí půdě. Ani báječná dovolená se nekoná, ani bezvadné grilování… Ale proč vzdychat nad něčím takovým, plyne-li život kolem nás sice zvolna, ale s tolika odstíny, že by nám je mohli závidět nejen ti, kteří nikdy neopustí páchnoucí předměstí, kteří nikdy neuvidí jiný obzor než písek… Mám ráda naše malá města v letním ránu i za letního večera. Podřimuje v nich domov.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 7         


Rámus v hlavě (stádo opic a kravské přežvykování myšlenek)


První kapitola knížky Andrease Knufa, se kterou jsem vás seznámil v podobě Splašená mysl, se jmenuje „Rámus v hlavě“. Pro tento příspěvek jsem zpracoval a vlastními myšlenkami okořenil zhruba první část této kapitoly. Rozhodl jsem se, že v předkládaném textu nebudu rozlišovat přímé či stylisticky přeformulované citace z knížky a své koření. Faktem je, že jsem na to šel jako někdo, kdo si s obsahem knížky velmi dobře rozumí, ovšem ne pasivně, ale aktivně – a to na základě svých vlastních zkušeností.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  151  152  153  154  155   »