Pel-mel


« strana 1 »

Cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly


Právě skončený víkend byl nádherný v tom smyslu, že jsem už dlouho nic ošklivějšího nepoznal. Byl to vlastně už takový předvánoční nášup, abychom se přichystali na nákup vánočních dárků v jednotném družstvu vítězného volebního lídra. Proč si nezavzpomínat na Staré dobré časy, že? Koneckonců všichni to s námi myslí dobře, a pokud ne, tak my to s nimi myslíme též velmi dobře. Vítězové našich parlamentních voleb jsou už od pohledu altruisti, my koneckonců též, jinak bychom si je nezvolili, takže už nám nezbývá nic jiného, než cestu do pekla ruku v ruce začít dláždit.

 

Lucifer


Volební hlasy již byly sakumprásk sečteny, když jsem v těžkém depresivním stavu vyrazil do nedělní Butovické Galerie učinit skromný nákup. Po cestě jsem si vzpomněl na jednu scénu, jež se odehrála ještě za totáče. Navštěvoval jsem opavský gympl a v posledních dvou ročnících občas navštěvoval po odchodu z gymplu jednu starobylou hospůdku u Bílého koníčka na dnes Dolním náměstí. Setkával jsem se tam s nejrůznějšími kamarády stoprocentně nerežimního typu. Mezi nás občas zavítal jeden Ukrajinec VV, který měl českou manželku a působil jako odborník v jakémsi úřadu pro sociální záležitosti.

 

Jednou jsme takhle seděli tři u Bílého koníčka. Já, jistý ZS a VV. Přemítali jsme nad půllitry o všem možném, když VV začal blahořečit altruismu. ZS, těžký undergroundový typ s dlouhými vlasy a vousy téměř do pasu, začal VV oponovat, čemuž jsem se snažil jen nesměle přizvukovat na obě strany. VV byl posedlý altruismem, ačkoli možná netušil, o co v podstatě jde a jeho duše, ovlivněná nejrůznějšími ideologickými žvásty, se vznášela v oblacích. ZS byl pevně zakořeněn v zemi a já jsem postupně začal chápat, že altruistické plky VV velmi vycizelovaným způsobem anihiloval.

 

VV působil poměrně uhlazeným dojmem a do jaké míry či jestli vůbec byl infikován KGB, netuším a v podstatě mě to ani nezajímá. Byli jsme kamarádi a zmíněná debata na tom nic neubrala na všechny tři strany. ZS uhlazeným dojmem rozhodně nepůsobil. Lidé, kteří ho dobře neznali, z něho měli strach. Jenže pod těmi ohromnými vousy, uhrančivým pohledem a břitkým projevem se skrýval velmi citlivý a přirozený humanista. Ne naprogramovaný altruista.

 

V Butovické Galerii jsem do skromného nákupu přibalil knížku od Františka Koukolíka, která se jmenuje Rozhodování. Bylo tomu tak, že jsem nejdříve navštívil prodejnu knihkupectví Kosmas, kde mi ta knížka okamžitě padla do ruky. Chvíli jsem v ní listoval, ale k její koupi jsem se nemohl rozhodnout. A tak jsem ji vložil zpět do regálu a vyrazil do Alberta pro ten drobný nákup. Když jsem Alberta opouštěl, napadlo mě, že by mi v tom rozhodování mohla pomoci ta knížka od Koukolíka. Vrátil jsem se tudíž do Kosmase a přibalil ji do tašky.

 

Zde je první část kapitoly Dláždění na cestě dobrých úmyslů:

 

V šeru si snadno spleteme pokroucenou větev s hadem. Obrázky, které jsou zcela jistě statické, a přesto vzbuzují dojem, že pulzují a kypí, zná většina lidí. Lidský zrakový systém je svým způsobem dokonalý, a přesto dokáže šálit. Empatie, schopnost vcítit se do druhých lidí, dokáže šálit podobně, zejména propojí-li se s potřebou, aby nás někdo měl rád, s emoční infekcí, různými druhy předpojatostí, případně s egoistickým přesvědčením, že přesně víme, co je pro druhého člověka nejlepší. Empatie může lidi zavést do pořádných potíží.

 

Dobré úmysly nás někdy dokáží oslepit natolik, že nevidíme jejich mizerné, někdy zhoubné důsledky. Subjektivně prosociální čin je v tomto případě objektivně antisociální. Samozřejmě že existuje více úhlů pohledu, které samy sebe považují za objektivní. Teroristický čin subjektivně prožívaný jako boj za svatou víru bývá jedním úhlem pohledu nazírán jako nejvyšší možná oběť ve prospěch víry, práva, spravedlnosti. Jiným úhlem pohledu je chápán jako odporná masová vražda nevinných lidí.

 

Jakákoli rozhodnutí, včetně rozhodnutí altruistických, vyžadují pokud možno nejúplnější přístup k relevantním informacím, které umožňují uvážlivé rozhodnutí. Kromě přístupu k takovým informacím je nutná schopnost jejich správného zpracování. Jsou to nejrozmanitější psychologické, náboženské, sociální a filosofické předpojatosti, které mohou vést jak jedince, tak celou lidskou skupinu k jejich mylnému výkladu.

 

Takovým omylem je patologický altruismus, jehož důsledky se obracejí jak proti tomuto typu altruisty, tak proti jedinci nebo skupině, jimž se snažil pomoci. Patologicky altruistické chování může být výsledkem příčin náhodných a/nebo nevědomých stejně jako úmyslu. V této souvislosti je altruismus chápán jako dobře míněné chování, jehož cílem je někomu prospět. Pojem „patologický“ je zde užit ve smyslu krajní, abnormální, chybný. O klinickou diagnózu nejde.

 

Jednoduchým příkladem patologického altruisty může být rodič, který chodí do školy vyhrožovat učitelům za špatné známky, které si jeho potomek nezaslouží. Nebo rodič, který odmítne očkování svého dítěte v úmyslu chránit je před (málo pravděpodobnými) zápornými důsledky očkování, díky čemuž dítě onemocní spalničkami s velmi těžkým průběhem a trvalými následky. Patologický altruismus je druhem poznávací slepoty. Psycholog Jonathan Haidt k tomu poznamenal: „Morálka váže i oslepuje“. Patologickými altruisty mohou být lidé zcela normální, dále lidé s vyšší než běžnou mírou empatie, ale zrovna tak i narcistické osobnosti soustředěné jen na sebe.

 

Zdroj: František Koukolík, Rozhodování (Eseje), Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2016

 


komentářů: 5         


Vladimír Sorokin: Manaraga


Tak tohle si nemůžu nechat pro sebe, pomyslela jsem si při čtení první kapitoly. Jenomže Hospodářské noviny byly rychlejší a už dávno část této kapitoly ocitovaly. Stojí za přečtení. Zde. Kdyby nenásledoval další děj, výše uvedené by pro jasnou představu stačilo. Ale v knize Manaraga pokračují literární hrátky sebevědomého, zkušeného autora povzneseného nad zbožňování autorit. Když jsem chtěla zjistit, co nového vůbec soudobá ruská literatura přináší, setkala jsem se se Sorokinem poprvé, a to nad Marininou třicátou láskou, podruhé pak u Dne opričníka. Z obou knih jsem měla trochu rozpačité dojmy. Nakolik jsou tyto knihy pro současnou ruskou literaturu typické? Jak vůbec Sorokina s jeho drsnými antiutopiemi doma přijímají? V románě 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury už roku 1953 ztotožňuje ztrátu knih s koncem civilizace, s koncem kulturního dědictví, se ztrátou veškerých znalostí. Hrabalův Haňťa, „vzdělaný proti své vůli“, dokonce plánuje skončit stejně, jako knihy, v nichž nalezl smysl pozemské pouti (Příliš hlučná samota).

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


O cudnosti (V lesních tišinách)


Miluji les. Ne ten od Strugackých, v němž si někdy připadám jako Mlčoch, ale třeba snový, v němž potkávám Lesopaní, ačkoli i v něm mlčím, ale úplně jinak – v podobě tichých myšlenek. Především však skutečný, živý les, v němž si mohu povídat nejen sám se sebou, ale i se stromy, jejichž kořeny se vzájemně proplétají jako synapse neuronů v mozku. Stromy tímto způsobem spolu mlčenlivě komunikují a celý les tvoří jedinou bytost. Lesní. Potom si najdu nějakou tišinu a v ní začnu snít. Ne ve spaní, ale v bdění. Les mě naplňuje úžasem, poklidem, životodárným zráním a cudností tak neuvěřitelně jahodovou, že podléhám tajemnému Zákonu série

Následující text pochází z na konci uvedeného dílka od Friedricha Nietzscheho, z něhož jsem zde naposledy předložil O mouchách na trhu (Orel much nelapá).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Piotr Rawicz: Krev nebe


„A o tom se nikde nepíše! A proč se o tom nepíše?“ Slyším co chvíli, když někdo narazí na něco pro něj překvapivého. Místo aby dotyčný řekl: “O tom jsem neslyšel, protože zásadně neposlouchám,“ nebo „O tom jsem nikdy nečetl, protože nečtu.“ Velký údiv vyvolávají i fakta o druhé světové válce, nehledě na tisíce knih s touto tematikou. Nejspíš její hrůzy překryly nové informace o nových válkách. Zevšedněly – vzdálené hrůzy i vzdálené války. Starší generace vyrostly na čerstvé paměti masakrů a na válečných dokumentech. Mladší pokolení si pochopitelně užívá toho, co nabízí mírová epizoda. Ale jsou země, kde se jizvy stále nemohou zacelit. Tak těžká, tak krvavá, tak devastující byla válka na jejich území. Strašlivě zkoušené Polsko dalo světu mnoho spisovatelů, kteří přinášejí osobní svědectví. Neuvěřitelně spletitý byl např. osud Slawomira Rawicze. Autor se stejným příjmením, Piotr Rawicz, napsal svůj válečný román „Krev nebe“ francouzsky a vystavěl jej v úplně jiném duchu než tradiční příběh. Právě to, že jeho obraz doby je jiný než realistický, vedlo k mnoha diskusím o oprávněnosti podobného přístupu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 24         


Vítejte do Nových časů


Stejně jako v případě předchozího příspěvku Solipsismus s humorem jsem i pro tento případ zahrabal ve svém elektronickém archivu a narazil na vlastní text s názvem Welcome to the New Age, který je datován do poloviny listopadu roku 2008. Předkládám ho s tím, že v něm sice narazíte na myšlenky, jež se zde v různých podobách již objevily, ale v této téměř devět let staré podobě můžete najít ještě jiný podnět či jiný úhel pohledu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Solipsismus s humorem


Tak jsem se zase vyléčil – asi už po stopadesáté. Tentokrát to trvalo tři dny. Počátek spočíval v tom, že jsem ráno prudce zakašlal, což vedlo až úklonu mých zad a následně pak k tomu, že jsem vlevo od páteře pocítil dost nepříjemnou bolest, což vedlo k stejně tak nepříjemné ztuhlosti. Skoro tři dny jsem si připadal jako tělesně postižený jedinec krátce před odchodem do definitivního invalidního důchodu. Tři dny předtím jsem jel tramvají z Radlické na Pavlák (náměstí I. P. Pavlova) a na jedné zastávce přistoupil starší muž se silně ohnutými a zakulacenými zády, že téměř pořád koukal do podlahy. Sedl si přede mne a já jsem k němu pocítil nesmírný soucit s tím, že jsem si nedovedl představit, že bych se takového stavu dopracoval. Za tři dny jsem si to už dokázal představit.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 11         


Vy...t se na tu novelu


Dnešní Vaculíkův text vyšel poprvé před padesáti lety ve Filmových a televizních novinách. Není důvod pochybovat o tom, že autor plnil dobový úkol: vyslovit se kriticky k západním filmům, jejichž hrdinové jsou tápající individualisté propadající pocitu odcizení. Neboť šíření podobného postoje v socialistické společnosti nepřicházelo v úvahu. Projevy pochybností o dobrém světě se připouštěly i po kafkovské konferenci pouze do té míry, pokud šlo o váhání mezi dobrým a ještě lepším (stalinistická představa o nové společnosti, v níž jiné konflikty neexistují). Ludvík Vaculík splnil zadání (alespoň já nepochybuji o tom, že o zadání šlo), ale na takové úrovni, že vyslovil mnohem více, než bylo jeho úkolem, a jinak, než se čekalo. Podíváme-li se na přehled československých filmů jednoho každého roku tak od r. 1965, musí nás napadnout: co by dnes televize vysílala? To NEJSOU filmy pro pamětníky. Např. československé filmy z roku 1965 a 1966.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 31         


Financování nacistů


U příležitosti Veselé příhody z metra jsem naznačil, že frekvence mnou různým způsobem poupravených výtažků z knižních zdrojů se zřetelně sníží a že se budu vracet k původním kořenům Neviditelného čerta. Zdroje bych měl, kupříkladu v sobotu jsem zakoupil zajímavou knížku o biologických základech lidského rozumu. Domnívám se však, že podrobné přetlumočení těchto zdrojů je i z časového hlediska už neúnosné. O zajímavý knižní i jiný zdroj, na který narazím, se podělím, ale ve většině případů už ne takovou formou. Pro začátek tohoto týdne jsem připravil ještě jedno podrobné přetlumočení z knížky Heiko Schranga, z níž jsem tady naposledy předložil Kdo a jak skutečně vládne Evropské unii. Slíbil jsem to a dle mého soudu jde o jednu z nejdůležitějších pasáží ze zmíněného zdroje. Nijak zvlášť jsem ji nepoupravil a doprovodil namátkovou poznámkou, kterou možná v komentářích či v pozdějším samostatném příspěvku rozvedu podrobněji.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


Just another manic Monday


V příspěvku Pavlovovi psi, mytí a ekologické myšlení jsem upozornil na knihu, která v podobě devadesáti devíti krátkých kapitol prezentuje závěry nejrůznějších psychologických výzkumů zahrnujících témata týkajících se myšlení, emocí, mezilidských vztahů, zdraví, motivace, technologie a sociálních médií či osobního rozvoje. Pro jedno z dalších šílených pondělí jsem přichystal postřehy ze sedmi kapitol. Abych tomu dodal jakýsi humorný podklad, originální názvy kapitol jsem zaměnil za názvy sedmi dnů v týdnu. Žádnou systematičnost či souvztažnost v tom však nehledejte. Přišlo mi to prostě zpočátku jako docela legrační nápad. Postupně jsem sice od toho pocitu začal ustupovat – začínal ve mně totiž narůstat tísnivý pocit z blížícího se pondělního rána  –, ale ze zvoleného konceptu se mi už ustoupit nechtělo.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


Kdo a jak skutečně vládne Evropské unii


Z první části knížky Heiko Schranga Lži století… jsem tady posledně vypustil pojednání o tom, jak se dělají peníze z ničeho. Již několikrát jsem naznačil, že myšlenkové pochody autora tohoto spisku je třeba brát s určitým nadhledem či odstupem. První část se doslova hemží konspiračními konstrukcemi, jež ve vás mohou vyvolat dost děsivou depresi a možná i psychickou dekompresi. Neříkám, že všemu, co Schrang ve své knížce shromáždil, doslova věřím. S lecčím by se dalo polemizovat, takže to zkuste. Já zatím postojím opodál a ve své závěrečné poznámce se lehce otřu o kočku z meruňkové marmelády.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  92  93  94  95  96   »