Pel-mel


« strana 1 »

Marie, Veronika, Hana a Michal


Předesílám, že tenhle příspěvek není nijakým literárním počinkem, v němž bych si zahrával se slovíčky, žongloval s nejrůznějšími tajnosnubnými vizemi, do nichž bych šrouboval zástupy všelijakých metafor, alegorií, neologismů, oxymóronů či hyperbol. Je čistě vzpomínkovou záležitostí, zcela střízlivým pohledem do nejen mé minulosti.

 

Lucifer


Můj děda z tátovy strany se jmenoval Michal. Byl potomkem zemanského rodu maďarského původu, který se usídlil na severu tehdejších Horních Uher ve vesnici Malý Lipník, nacházející se dnes u slovensko-polské hranice nepříliš daleko na východ od Vysokých Tater. Hranici dnešního Slovenska s dnešním Polskem zde tvoří řeka Poprad. Napůl cesty k Vysokým Tatrám tvoří podobnou hranici řeka Dunajec. Tohle místo, jež patří do Pieninského národního parku, je mnohem slavnější. Zatímco po pieninském Dunajci se plaví vory nadité nadšenými turisty, o pár kilometrů dál na východ na téže hranici jen tak bez většího zájmu plyne řeka Poprad. A v těchto místech bez většího zájmu politických změn plynuly životy místních rolníků.

 

Děda Michal se v Malém Lipníku oženil s mojí babičkou Helenou. Helena „Lipnická“, tedy ne Trojská, ačkoli k tomu možná neměla tak daleko, nebyla maďarského původu. Malý Lipník se nacházel někde na pokraji Haliče. Směrem na východ se vyskytovali Rusíni a směska dalších národností haličských obyvatel, směrem na západ k Tatrám to už byly spíše čisté Horní Uhry s příměsí Slováků a Poláků. Z něčeho takového pocházela Helena.

 

Michal a Helena spolu měli čtyři děti. První tři byly holky, dcery: Marie, Veronika a Hana. Teprve čtvrtým dítětem byl kluk, syn: Michal. Všichni přišli na svět za první Československé republiky. V té době děda hospodařil na vlastních pozemcích, stejně jako převážná většina ostatních obyvatel Malého Lipníku. Hospodářství nebylo bůhvíjak velké: několik polí, stáj s koněm, několika kravami a vepři, a samozřejmě slepice, husy atd. Ve vesnici měl ještě podobně hospodařící bratry, z nichž jeden v době hospodářské krize v letech třicátých emigroval do Spojených států amerických.

 

Po druhé světové válce se začaly v Československu dít podivné politické změny, které vyvrcholily v roce 1948, kdy se moci chopili takzvaní komunisti. Ti se rozhodli, že všechno zkolektivizují (čili ukradnou), i pozemky a hospodářské budovy rolníků, statkářů a kulaků. Začala vznikat jednotná zemědělská družstva (JZD, na Slovensku JRD – Jednotné roľnícke družstvo). V kraji Malého Lipníku se však tato forma bolševické kolektivizace jaksi neujala. Nejspíš proto, že oblast byla příliš kopcovitá, lid příliš nemanipulovatelný a celá záležitost naprosto periferní. Rolníkům tedy zůstaly vlastní pozemky, vlastní hospodářství, a jediné, co museli činit v zájmu bolševických vládců, bylo odvádět tučné desátky. Stejně tak se zde neujaly všeliké jejich společensko-politické ideologické hrátky. Zatímco v Praze probíhaly kruté procesy s „ukrutnými“ nepřáteli nově narozeného režimu, v oblasti Malého Lipníku se i nadále žilo jako za první republiky či v dobách Horních Uher, přičemž hlavní slovo měl řeckokatolický farář.

 

Když jsem se narodil v českém Slezsku, tak můj táta Michal a máma Marie z českého Slezska mi dali jiné jméno než Michal. Bylo to velmi neobvyklé, protože v tomto rodě měl první muž vždycky jméno po otci. Jméno Michal dostal až můj mladší bratr, který už ale mezi námi není. Ani jeden z mých dvou synů se nejmenuje po mně. Ani jeden z nich se nejmenuje Michal. Možná ho ale nosí některý z mých vzdálených příbuzných v Americe.

 

Od raného dětství jsem zpravidla v létě, někdy ale i v zimě, obzvláště když byla zabíjačka, byl odvezen na návštěvu otcových rodičů do Malého Lipníku. Máma a táta tam někdy se mnou zůstali, někdy však, zpravidla v létě, mě tam jaksi odložili a jeli si užívat dovolenou někam jinam. Zúčastnil jsem se žní, pasení krav, a jak jsem dorůstal, tak jsem i samostatně pobíhal po okolních kopcích a v okolních lesích. Objevoval jsem úplně jiný svět, než jaký jsem znal z míst svého rodiště. Kupříkladu, že sáhnout v neděli na jakoukoli práci bylo těžkým hříchem a soudruzi někde na západ odsud s tím nemohli nic dělat. A nejspíš ani nechtěli, jelikož tento prostor byl v zájmu jejich ideologie zcela nepodstatnou a nijak nebezpečnou periferií.

 

Prominentní soudruzi (súdruhovia) si v nedalekých Tatrách budovali rekreační rezidence a o kus dál na východ se zastavil čas. Rodiče mi vlastně umožnili cestovat časem zpět, přinejmenším o sto let. Zpočátku se o mně staral bratranec Jano, už si nevzpomínám, jestli byl synem Marie nebo Veroniky. Chodil jsem s ním pást krávy spolu s dalšími kluky jeho věku. Došli jsme na nějakou louku u lesa a nechali krávy volně se pást. Kluci začali hrát karty a já zkoumat okolí. Jano se občas postaral, abych se nenudil. Kupříkladu mě zavedl do lesa, nožem uřízl ze stromu kus kůry, svázal ji s pomocí trav či něčeho takového taštičku a do ní mi nasbíral jahody. Zároveň mi řekl, že tímto způsobem život onoho stromu možná ukončil. Stromů ale bylo kolem pořád dost. Po nějaké době odešel na vojnu a o mě se začal starat jeden z mladších bratranců. V té době jsem už začínal dospívat a osamostatňovat se.

 

Když se tak dívám zpět do časů, které jsem strávil v těchto místech, tak mě napadá, že mě neobyčejným způsobem obohatily. Dodnes se k nim vracím a znovu objevuji malé dítě, které nechtělo pít mléko přímo od krávy, jelikož bylo zvyklé na igelitový pytlík, a dospívajícího junáka, který mohl zcela volnoběžně čerpat podněty lidské přirozenosti, aniž by musel poslouchat dementní žvásty jakýchsi politruků.

 

Od té doby, co žiju v Praze, jsem se do Malého Lipníku nepodíval. Asi bych to měl napravit, jelikož tam jsou kořeny mého rodu. Naposledy jsem se nedaleko odtud, kousek směrem k Tatrám, vyskytl, když jsem někdy v devadesátých letech minulého století navštívil Pieniny. Bylo to v rámci společenského programu odborné či vědecké konference konané ve městě Poprad. Vyrazili jsme plout na vorech do Dunajci.


komentářů: 2         


Periodické příběhy (Zvláštní životy prvků)


Britský výtvarník Simon Patterson vytvořil sérii litografií, které vycházejí z Mendělejevovy periodické tabulky prvků. Pattersonovy „prvky“ vyvolávají nesprávné asociace: Cu je Tony Curtis, Ag je komik Phil Silvers, K je Grace Kellyová… Umělce inspiruje řád diagramu, ale dává mu svůj vlastní obsah. Viz třeba také Pattersonova mapa londýnského metra se jmény fotbalistů, světců… Také Hugh Aldersey‑Williams se v Periodických příbězích vyznává z obdivu k Mendělejevovu uspořádání univerzálních a základních složek hmoty. Tabulka prvků se mu jako systém odjakživa zdála být samozřejmá a jednoduchá. Ale jinak si mladý Aldersey‑Williams nedokázal pod názvy prvků nic konkrétního představit. Teprve při pohledu na vzorky v Přírodovědném muzeu v Londýně poprvé plně pochopil skutečnou podstatu prvků a např. i to, proč jsou plynné prvky v horních řadách… A napadlo ho, že si vytvoří vlastní sbírku. Z rozbité žárovky získal wolfram, z kuchyňské fólie hliník, z baterií extrahoval zinek, uhlík i rtuť. Bylo pro něj důležité, že si může na prvek sáhnout, potěžkat ho, přivonět k němu. Že se může dotknout něčeho, co je věčné a bez čeho by nebylo nic. Měl pocit, že shromažďuje stavební kameny vesmíru.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 8         


Jsme, jací jsme (47 odstínů české společnosti)


Často citované básni Smutná píseň vesnického šprýmaře od Viktora Dyka je už víc než sto let. V souladu s ironickým názvem celé sbírky, Pohádky z naší vesnice, jsou i tyto verše povzdechem nad váhavostí a nevyhraněností krajanů. Citovou vypjatost v přístupu k národu jako nejvyšší hodnotě nahradila počátkem 20. století rozumovější, praktičtější opatrnost. Obrozenecké nadšení (svaté) bylo vystřídáno kritičností (střízlivou). Následující válečné události tomu chtěly, že Dykův vztah k národu dozrál do té míry, že básník mohl napsat ještě slavnější Opustíš-li mne. Krásný doklad toho, jak se v čase mění pohled na nejcennější hodnoty, když se ocitnou pod tlakem vážného ohrožení. Obrození tedy dávno odeznělo, zbavilo se balastu a ozdob, ale to podstatné z něj zůstalo a úspěšně se podrobilo osudové zkoušce.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 30         


Umět se zastavit


Před několika dny jsme si tady povídali o žalostné úrovni svátečních televizních programů. Ale mezi těmi programy byla také světlá výjimka: opakování rozhovorů s významnými lidmi (ČT24). Dostali jsme možnost znovu se pokochat vybranou češtinou cestovatele Miroslava Zikmunda. Ale nejen Zikmundova řeč je příkladná. Málokdy se člověk setká s takovým klidem, jednoznačností názoru, neokázalostí, absencí pýchy, jako právě u tohoto slavného cestovatele. Miroslav Zikmund i Jiří Hanzelka například věděli, že za Zprávu č. 4 ponesou následky. Ale nemohli jinak. Doba přitom nabízela tak snadnou cestu vzhůru! Dnes Miroslav Zikmund bilancuje a před námi stojí jeho životní pouť jako poctivé umělecké dílo, v němž má všechno své pevné místo.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 13         


Novoroční vážné zamyšlení


Nový rok sice začal včera, takže to může vypadat, že jsem se o jeden den opozdil, ale faktem je, že tohle je můj první příspěvek na NČ v tomhle roce a zároveň i první, který jsem napsal letos. Poslední jsem napsal a zde publikoval ještě loni, ačkoli byl zamýšlen i jako úvod do aktuálního roku. Jenomže to bylo jenom tak půl napůl a ještě navíc z legrace. Teď už to myslím vážně.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Druhý svátek vánoční


Vánoce se zvolna končí. Na obzoru se začíná rýsovat konec jednoho roku a začátek dalšího roku. Vše se děje podle jakéhosi kalendáře, který však může mít různé podoby včetně různých začátků nového roku. Rok je doba, za kterou oběhne Země Slunce po elipse. Je to uzavřená křivka, která se až tak neliší od kruhu, na němž si můžete kterýkoli bod vybrat jako začátek dalšího oběhu (Nový rok), a tím pádem i konec předchozího oběhu (Silvestr). Nejlepší volbou je dle mého soudu zimní slunovrat, jelikož představuje půlnoc. Tahle „půlnoc“ je však na severní polokouli o půl oběhu jinde než na jižní polokouli. V rovníkové oblasti Zeměkoule je to víceméně jedno. Seveřané a jižané se v zájmu globalizace musí rozhodnout, kdo začne nový rok o půlnoci, a kdo v poledne. V podstatě se už tak stalo, i když ne přesně – vyhráli seveřané, jelikož je jich více. Ale to jsem utekl od Vánoc, kdy se krátce před nimi zakončila naše půlnoc. Takže zpět.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 13         


Vánoční pěna dní II


Přesně před dvěma lety jsem zde vypustil Vánoční pěnu dní. Dva roky, ale připadá mi to jako dvě století. Mám pocit, že takový text bych už nedokázal napsat. Ne proto, že už nedokážu psát, ale proto, že za pitomé dva roky píšu jinak. Ne úplně, jistě ve mně leccos i z mnohem starších dob zbylo, ale už je to tak nějak jinačí. Někdy ani dvě staletí v lidech skoro nic nezmění. Kulisy jsou jiné, ale lidé jsou stejní. V jednom člověku však mohou dva roky znamenat dvousetletou změnu, ačkoli kulisy jsou ještě stejné. Vánoční pěna dní číslo dvě je tudíž o něčem úplně jiném v téměř stejných kulisách.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


Vonělo by stejně? (O jménech)


Shakespeare sice říká ta pochybovačná slova o „jménu růže“, ale zdá se, že na jménu záleží, alespoň životní zkušenost o tom vypovídá. Je rozdíl, nacházíme-li se na začátku či na konci abecedy, je rozdíl, máme-li jméno nápadné, natož vyvolává-li směšné asociace. Viz Brfxxccxxmnpcccclllmmnprxvclmnckssqlbb11116. Exotické rodné (křestní) jméno přece něco říká o rodičích: o jejich touze se odlišovat, o přání uniknout z fádního prostředí, o snaze otevřít Eleanoře (jméno dívek z lepších rodin v Anglii) zářivější budoucnost. Kdysi bylo osobní jméno prostě jménem popisným – tak, jako tomu bývá u indiánů. Při křtu děti dostávaly jméno po kmotrovi a bylo také zvykem děti pojmenovávat prostě po světcích, jimž byl zasvěcen den, kdy dítě přišlo na svět. Případně rodiče volili světce, který jim byl nejbližší. Podrobněji Rodné jméno.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 35         


Zimní příběh


Prosinec v našich zeměpisných končinách připomíná Ladovy obrázky jen velmi zřídka. Přesto ho řadíme do zimy. Meteorologicky od samého počátku, astronomicky od zimního slunovratu krátce před Vánocemi, které můžeme vnímat jako Svátky slunovratu. Vánoce započnou příští týden v neděli v podvečerním čase Štědrého dne. Když se zhruba v tuto dobu narodil Ježíš Kristus, na obloze se prý objevila Betlémská hvězda.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Kypření a jitření u Petry Hůlové (Macocha)


Ha svět, a celý teď bude můj. Jako ryba, kterou mrskem vytáhli, poulí se, propíná a lapá po dechu a vždycky ho bude míň, než kolik je třeba, aby nechcípla… Jinak než šokem to nejde. Buď se cukem přeladíte na jiné rádio, jako když páteří trhne nešikovný ortoped a vyhřezne plotýnka, co ji chtěl naopak srovnat zpátky, nebo ať si dělá každý, co uzná za vhodné… Chátrající mezilidskost dneška se futruje společným obhospodařováním půdy. Ve čtvrti nedávno otevřeli komunitní zahradu a tam to vře lidskostí jako žabincový močál. Drobotina se tam druží s drobotinou sousedů, zatímco jinak na sebe mávají jen z aut cestou na blbý kroužek, když jedna matka stojí na červené v odbočovacím pruhu, zatímco ta druhá jede rovně nach Kaufland. To se to mává z Fordu Mondeo a Toyoty Lexus. Říkám si (z balkonu vidím na křižovatku jen za cenu vyvráceného krku), ale pozdravit se navzájem mezi regály, to už jde hůř. Ovšem dát vědět přes Twitter jde opět kupodivu snadno a takovéhle vlny ano ne a lehké versus těžké jsou solí života.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 13         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  94  95  96  97  98   »