Pel-mel


« strana 1 »

Obrovský strom


Páté prosincové zamyšlení bude na rozdíl od čtvrtého skutečně krátké. Má však s ním společného to, že jsem si opět někoho dalšího přizval na pomoc. Tentokrát se ale nejedná o plný úvazek, je to přibližně půl na půl. První polovičku zabezpečuje salesián Bruno Ferrero, jehož krátká zamyšlení jsem zde už několikráte předložil (poslední: Paganini a Život, předposlední: Ideální muž a Boží modlitba). Druhou polovičkou jsem samozřejmě já sám.

 

Lucifer


Jeden truhlář se svými učni cestoval po lesích provincie Čchi, aby si zde našel vodný materiál. Zastavili se u obrovského stromu: pět mužů ho neobjalo a jeho koruna jako by se ztrácela v mracích.

 

Mistr truhlář ale k velkému překvapení prohlásil: „S tímhle stromem nebudeme ztrácet čas.“

„Proč?“ vykřikli téměř jednoznačně chlapci. „Je překrásný!“

„Příliš dlouho by nám trvalo jej pokácet. Jeho dřevo je velice těžké: kdybychom z něj postavili loď, hrozilo by, že se potopí. Kdybychom z něj udělali střechu, stěny domu by se musely posílit. Nechejte ho, kde je.“

Skupinka se dala zase na cestu. Jeden z chlapců podotkl: „Tak veliký strom a není k ničemu!“

„To se mýlíš,“ odpověděl mu mistr truhlář, „ten strom je věrný sám sobě. Kdyby byl jako všechny ostatní, pokáceli bychom ho. Ale jelikož má odvahu být jiný, zůstane naživu a při síle ještě mnoho let.“

 

Tolik stručně a pádně salesián Bruno Ferrero. Je to vcelku jednoduchá moudrost, která je však většinou lidí ignorována. Být věrný sám sobě někdy vyžaduje enormní úsilí a často se zdá, že nic užitečného nepřináší. Může trvat dost dlouhou dobu, než „strom poznání“ sebe sama a vlastní jedinečnosti přinese první plody. Je třeba mít k tomu bezednou studnu trpělivosti. Mnohem jednodušší je zařadit se do toho či onoho unifikovaného stáda a zprvu se může zdát, že konzumní plody se dají okamžitě trhat. Jednou však nastane okamžik, kdy jsou členové toho či onoho stáda přivedeni na jatka.

 

Jako přívěsek tohoto krátkého prosincového zamyšlení jsem připojil písničku If I were a carpenter v provedení Bobbyho Darina, který se tohoto tématu ujal poněkud úderněji. Nechce být jenom nějakým lehkým truhlářem, ale těžším tesařem. Ještě tvrdším způsobem do toho vstoupil Petr Spálený, když v české verzi prohlašuje, že by chtěl být kovářem. Já bych to až do takových extrémů nehnal, stačilo by mi, kdybych byl dřevorubcem, což ale Brunem Ferrerem zmíněný truhlář byl vlastně též v jednom balení.

 

Zdroj: Bruno Ferrero, Hostina pro duši, Portál, s.r.o., Praha 2017 (La cena in Paradiso, Elledici, Torino 2016)

 


komentářů: 33         


„Řetězová reakce“ dobra (?)


Čtvrté krátké prosincové zamyšlení (po Budapešťské pomazánce) nebude nejen krátké, ale ani moje. Na pomoc jsem si přizval Paula Watzlawicka s jeho patendy na rozum (posledně tu byla řeč o patendu na absolutní jistotu). Domnívám se, že do mých předchozích prosincových zamyšlení docela dobře zapadne. Už jenom proto, že to, o čem se v něm píše, jsem už v životě několikrát zaznamenal. Poslední případ nastal pře několika měsíci, když jsem se vracel se složkou plnou důležitých dokumentů z jednoho úřadu a po cestě jsem se stavil nakoupit pár drobností do Alberta v OC Galerie Butovice. Složku jsem položil do košíku, a když jsem pak z něho vyložil nákup, nechal jsem ji tam ležet. Druhé dne jsem pak dostal od Hlavní pokladní email, že si tu složku mohu přijít vyzvednout. U jednoho speciálního pokladního pultu mi ji předával usměvavý starší pán, který mě pak ještě nějakou dobu zdravil, když jsem šel kolem.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


Budapešťská pomazánka


Moje třetí krátké prosincové zamyšlení má takový cikcakový charakter. Člověku se někdy stává, že se jeho myšlenky rozběhnou na všechny strany, jako kapky vína, když se sklenice onoho božského moku roztříští u vašich nohou. Víno se vsákne do koberce a po nějaké době se kompletně vypaří, zůstanou jen střepy té sklenice, pokud je samozřejmě nesmetete na lopatku a nevyhodíte do koše. Jenže ty střepy tu jsou stále ještě, už ne na koberci, ale v koši, pak se odeberou do kontejneru na odpad, a až teprve potom z vaší blízkosti zmizí na nějakou skládku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 10         


Veverka


Už jste někdy viděli běhat veverku v bubnu? Veverka běží jak o závod, buben se pod ní točí furt dokola a ona de facto urputně běží stále na stejném místě. Není to nic až tak mimořádného – jsou běhavé pásy, po kterých nacvičujete běh, aniž byste museli někam běžet – zkrátka tělocvičný nástroj, který vám umožňuje masírovat běhavé svaly, a též i snížit svoji nadváhu nakupenou v důsledku konzumace obrovských balíků potravy, které si nedokážete odepřít. Jenže veverka v bubnu po ničem takovém netouží. Chce někam doběhnout, jenže jí někdo strčil do bubnu, třeba aby se pobavil pohledem na tu šaškárnu, takže nikam nedoběhne, ačkoli nožkama neustále kmitá. A to je základ mého druhého prosincového krátkého zamyšlení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 20         


Fontána


Je poslední a dvanáctý měsíc tohoto roku, kterému se v českém jazyce říká Prosinec. Původ tohoto názvu jsem už tady někdy osvětloval, ale dolovat to z Archivu mě ani náhodou nenapadne. Buď si to vydolujte sami, nebo navštivte tetičku Wikipedii – tam to máte s prasetem i problesknutím. Tento měsíc, protože reprezentuje jakousi konečnou celého roku, ačkoli v podstatě přírodní je to vlastně nesmysl, hodlám na Neviditelném čertovi prezentovat v podobě krátkých zamyšlení, která si povětšinou vycucám z prstu, jenž se v poslední třetině prosince změní na vánoční stromeček a nablýskané šupiny z kapra, což je ryba, kterou povětšinou nejím, ale když budu mít cestu do Třeboně, tak si ho tam třeba odchytím a vypustím do Vltavy poblíž Karlova mostu, abych si s ním na konci prosince ve spolupráci se Silvestrem připil na zdraví, na konec tohoto a na začátek tamtoho roku, čímž veškerý smysl všech nesmyslů utratím na stojáka v nejbližším baru Zapomnění, abych se znovu rozpomněl, proč tady vlastně jsem, ačkoli bez třpytících se šupin otřískaných let předchozích. 

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 18         


Patend na absolutní jistotu


Po předchozím patendu na rozum v podobě sebevražedného konečného řešení za zvuků ponuré cikánské melodie Smutná neděle přicházím konečně s patendem, kterým se zabývá první kapitola zdrojové knížky od Paula Watzlawicka. Je o tom, jak člověk, který žil vcelku šťastně a spokojeně, započal pojednou dumat nad tím, zda existují nějaká pravidla, na jejichž základě by mu svět mohl poskytovat absolutní jistotu. Ačkoli až do tohoto okamžiku žil v jakési přirozené jistotě, někdy až naivně dětské, tak ve chvíli, kdy ji cílevědomě začal hledat, začal ji ztrácet. Důvod, proč jsem z výčtu Watzlawickových patendů až dosud vynechával hned ten první, spočívá v tom, že jsem se v tom tak trochu našel. Takže jsem tento patend na rozum, jak mám v podobných případech či situacích ve zvyku, zasklil do sklepa nevědomí. Jenže to skončilo v podvědomí, nenápadně dozrávalo a až teprve teď to konečně dorazilo do plného vědomí.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Smutná neděle


Přicházím s dalším exponátem konečného řešení ze sbírky patendu na rozum od Paula Watzlawicka. Poslední zde uvedený exponát se skrýval pod názvem Humanita, divinita, bestialita, ten dnešní má cedulku Smutná neděle. Proč zrovna tento na první pohled poněkud matoucí název, to se dozvíte hned na začátku níže přetlumočeného textu Zdroje. Jedná se o nejjednodušší konečné řešení, ke kterému se může člověk v rámci neoblomného skepticismu dopídit. Sebevražda. Máte-li k dispozici krátkou střelnou zbraň, stačí přiložit její hlaveň k vaší hlavě a zmáčknout kohoutek. Nesmíte samozřejmě zapomenout ji předtím nabít nějakou koulí. Pokud budete mít pocit, že můj předchozí příspěvek Odpojení s tím má něco společného, ba přímo že přestavuje jakéhosi předskokana k tomuto pojednání, tak ho okamžitě ze všech koutů své hlavy vyžeňte. Vyzmizíkujte. Možná že má, ale pojal jsem ho příliš osobně a poněkud jsem si zalaškoval s jeho stylizací, což mělo za následek, že se mnou už nemluví ani můj odraz v zrcadle.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Zvědavě a okouzleně (Egon Ervín Kisch)


„Já, nejmladší člen redakce, jsem měl jenom reálku a byl jsem ještě vášnivým hráčem kopané, což se zdálo být vrcholem neserióznosti nejen šéfredaktorovi, nýbrž i všem humanisticky vzdělaným kolegům. Kdo veřejně píše, musí zachovávat i v soukromí důstojnost, to byl předpoklad úspěchu a uznání. Já jsem se důstojnosti nikdy neučil, to mně škodilo v celém mém životě, a často jsem uvažoval, nemám-li napsat knihu „Úloha plnovousu a břicha ve společnosti“ jako polemiku proti důstojnosti.“ Důstojnost tedy byla tím, co se očekávalo od žurnalisty na počátku 20. století. Kisch ovšem lačnil po konkrétních informacích a byl ochoten kvůli nim podstoupit cokoli. Není to dávno, kdy do našeho života vstoupilo slovo „investigativní“. Kisch toto slovo nepoužívá, ale byl investigativcem do morku kostí. S odvahou sobě vlastní uvádí všude konkrétní jména žijících osob a konkrétní fakta, jež by ho v současnosti mohla stát i život. Býval rychlejší než policejní vyšetřovatelé. Sám přitom zastával názor, že reportér nesmí nic obhajovat a „nesmí zastávat stanovisko“. Níže uvedený text pochází ze slavného Tržiště senzací, od autora, jenž dokázal v duchu své zásady „být při tom“ neosobně popisovat např. i průběh popravy…

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 16         


Lady Fuckingham (Oscar Wilde)


RISKOVAT SE MUSÍ. To by nikdy nevzniklo nic. Vymyslela jsem si ale pěknou ptákovinu. Copak tohletotady se dá zveřejňovat? Pan Oscar Wilde byl mezi spisovateli běžný nemrava, kterých bylo, je a bude kolem nás i v nás dostatek až do skonání světa. Koho nikdy nebavil sex? Ten je buď chorý nebo nějak úchylný, zkrátka nenormální. Ať jsme hetero, nebo homo, to je fuck. Jen jsem pořád hledala formu, tvar k vyjádření, ale asi vznikne PATVAR.

 

Astra


Celý článek »

komentářů: 28         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  112  113  114  115  116   »