Pel-mel


« strana 1 »

O koši (Klevetění)


Pozůstatky nejstarších pletených výrobků, jakým je např. sandál z amerického Oregonu (Catlow Valley), pocházejí z doby před deseti tisíci lety. Svědectví o používání přírodních materiálů k pletení ale nepřinášejí jen archeologické nálezy a četná vyobrazení v Egyptě i v Asii. Pletené výrobky jako každodenní nezbytnost i estetický předmět najdeme také na plátnech slavných malířů pozdější doby. Dovedné ruce odjakživa  pracovaly s rákosím, papyrem, trávami, vrbovým proutím nebo pedigem. Splétaly se příbytky, ohrady, vrše, nebo třeba nádoby na vaření rýže. Toto umění rozhodně nezapadlo, jak o tom svědčí účast na moderních košíkářských kurzech. Jeden z takových kurzů má za sebou i moje šikovná sousedka. Ale, jako vždycky, začnu i o koších zeširoka.

 

Stella


O tom, kdo vedle nás v posledních patnácti letech bydlel, by se dala napsat románová epopej. Pokračování jednotlivých dílů by se nabízelo samo, v souvislosti s tím, jak se střídají rodiny v bytě, jehož vlastníkem je talentovaný podnikatel. Touha po mamonu přihrála panu podnikateli mezi jinými byty také byt, s nímž máme společnou zeď obývacího pokoje. Vztahy a osudy tak mám z první ruky. Ale nepovím! Jenom něco: krásná šestnáctiletá dcera má brát jenom eura! Zlobil se tatínek.

 

Je zajímavé pozorovat, jak se lidé zabydlují. Většinou začnou zgruntu, aby jim nic nepřipomínalo, že tam kdysi žil někdo jiný. Celé dny a večery pak podlaha v kuchyni vibruje v rytmu vrtačky a já s ní. V tom jsem zajedno s hrnci na sporáku. (Nepřetržité opravy paneláků a jejich okolí mě naučily tichému utrpení. Ještě zbývá dospět k bodu, kdy začnu pociťovat, že je to ta nejspolehlivější cesta k satori proklamovanému na tomto blogu. Je-li příznakem blížícího se osvícení drsné klení, nebudu už dlouho čekat.) Jiní sousedé přijdou tak, jak přijdou, a stav bytu je nezajímá. Většinou přibudou z Anglie.

 

Občas se na jejich balkoně objeví překrásné ručníky. Kde oni je berou? Berou. Froťáky mívají hotelovou značku a víc než dva sousedi nemají. Co ale sousedi mají, to je tisíc chorob. Jejich frekvence je neuvěřitelná a vždy jde o ta nejtěžší onemocnění. Napadají člověka zhruba po týdnu, podle toho, o čem se vysílalo v televizi. Když se byl nemocný právě dostal z roztroušené sklerózy, už je tu encefalitida. Koupelnová klíšťata jsou totiž obzvlášť zákeřná. Do příštího stěhování (za tři měsíce) s ukončením smlouvy na byt pomine i akutní reumatismus pětičlenné rodiny a jede se na další štaci.

 

Sousedé bývají zdrojem závisti a v závidění nejsem výjimkou. Závidím přístup k životu, kterého nejsem schopna. Závidím také dovednosti a praktičnost. Obyčejnou šikovnost. Co na tom, že závidět se nemá! Přichází to samo! Stydím se, když si mě rok co rok o adventu paní Dvořáková vyčíhá v šeru chodby a škodolibě mi před oči nastaví podnos s cukrovím, každý kousek jako šperk. Když se vyklání z balkonu a chlubí se čtvrtým svetrem dokončeným tohoto léta. A ne ledajakým svetrem. Střídají se na něm barvy ve složitém vzoru. Ona je plete úplně dobrovolně! Představa, že sedím a trpělivě a soustředěně něco tvořím, je mi prostě cizí. Nastříhaná textilie se v mém případě vždy ukáže být klikatá a úplně zmuchlaná, zjevně ne určená k šití. Jehlice pro mne mají jediný užitečný smysl uplatňovaný pouze v detektivkách. Jinak mě nic neposlouchá. Jako by nástroje a materiály cítily, že tady to nebude ono, okamžitě zaujmou pozici pasivní rezistence.

 

Ruční práce jsou prý dobrý lék. Na ztržené hlasivky, zlomenou nohu nebo na španělskou chřipku možná. Na nervy ne. V zájmu ozdravění mých pocuchaných a zauzlovaných nervů jsem tedy od svých nejbližších dostala alespoň několikery uklidňující, antistresové omalovánky pro dospělé. Spolehlivější způsob, jak se co nejrychleji zbláznit, věru neznám! Po prvním spatření jsem je přenechala milé sousedce, která vydrží všechno. Místo dovolené absolvovala košíkářský kurs a rozhodně se za své výrobky nemusí stydět. Připomněla mi ale, že jsem už kdysi měla za sousedy jiné košíkáře.

 

Bydleli jsme tehdy ve staré, nevlídné části města. Oni byli cikánský pár v letech, oba přišli s prázdnýma rukama. Vůbec jim to nevadilo! Dostali od nás deku a uvelebili se v polorozbořeném stavení, občas si přišli vypůjčit hrnec nebo pánev. Žili poklidně a spokojeně, za dob, kdy se dávky štědře nesypaly, tudíž je ani netrápilo třeba to, že nemají auto. Ale zato pán sedával na chodníku a celé dny pletl a pletl koše. Malé, velké, všechny krásné. Obdivuhodné a obdivu hodné. Teprve teď, po letech, když mi paní Dvořáková Miroslava ukázala, že přešla k novému typu ošatek, jsem si vyhledala, co vlastně toto umění obnáší.

 

Jak málo hmotných statků člověku stačí, pochopíme, když nám vody odnesou vše, o čem jsme se domnívali, že bez toho nedokážeme žít. K jednoduchým věcem, které odnepaměti člověka provázejí a které se dají poměrně lehce obstarat, patří právě pletená nádoba, koš. Nemluvňátko Mojžíš bylo vytaženo z vody, po níž plulo v papyrovém koši. (Je zajímavé, že překlady se mírně liší v pojmenování použitého materiálu.) Ale v každém případě byl tento egyptský babybox s hebrejským dítětem opatřen přírodním asfaltem. Košíkářství a podobná řemesla vstoupily také do pozdějších křesťanských legend, a tak se patronem košíkářů stal sv. Dorotheus, který se ve 4. století živil splétáním provazů z palmového listí. (Mimochodem, i ta úplně nejnovější povolání mají své svaté. Stojí za vyhledání.)

 

Někdy se uvádí, že se koše začaly splétat podle způsobu, jakým se tkaly látky, ale myslím, že jde o vliv opačný. Ať tak, nebo tak, pletlo se odjakživa na všech světadílech, rozdíly byly jen v materiálech. Na našem území se zpracování přírodnin prokazatelně dařilo už v době ledové. Z dob Říše velkomoravské se zachovaly zbytky rybářských vrší.

 

Vrcholu u nás dosáhlo skutečné košíkářství s rozvojem košíkářských škol v 19. století (Čelákovice, Mělník, Zbraslav, Morkovice...) Šlo o úspěšné a poměrně výnosné řemeslo. Většina výrobků se expedovala do Ameriky. A nebyly to jen koše ertepláky, ale také česáčky na ovoce, ohrabáky na plevy a řezanku, travňáky, dále trhováky na máslo a vejce, dřeváky, uhláky, papíráky. Američanům se ale nejvíc zamlouvaly proutěné kufry a luxusní zboží, jako košíčky florentinky, misky na pečivo a ovoce, kazety na šití, vázy, ale také kočárky nebo nábytek, zejména křesla. (Správný Američan bez houpacího křesla?)

 

Z barevného proutí se vyráběly fraukorby, nákupní koše pro dámy. Dnes už neznáme snídanáčky –  košíčky na výlet. U nás pak měli své speciální, hranaté koše i trampové. Vojáci používali pumáky, koše na granáty. Ba i na žebráky košíkáři mysleli. Slaměné sotůrky s uchy stály pár krejcarů... To vše je k vidění v Náprstkově muzeu, ale také v muzeu v Čelákovicích nebo v Morkovicích-Slížanech. Vysmolený slaměný koš určený k hašení ohně je možné prý zhlédnout v Šumperku. Košíkářství rozhodně neodzvonilo, jak o tom svědčí rychlá obsazenost košíkářských kurzů (viz internetové stránky).

 

V současnosti jsou nám bližší úplně jiné koše. Ten v počítači, dále koš spotřební, nákupní, dárkový a poté odpadkový. Každá doba má totiž koše svoje. Estébáci se po našem návratu z ciziny zajímali, jestli se tam s námi někdo nebavil o třetím koši. Nebavil, soudruhu Řího.

 

Tak si chraňme aspoň obsah koše hrudního, beztak nám co chvíli někdo dá košem. Pevným, nepropustným.

 

Koš v malířství:

 

Zdroj: Kocourek, Jaroslav, Podhorský, Marek: Stará řemesla, Agentura Rubico, Olomouc 2017


komentářů: 5         


Skuteční vládci světa


S knížkou Lži století – Které znají jen zasvěcení od Heiko Schranga jsem vás seznámil v krátkém příspěvku Sál tisíce zrcadel. V jeho perexu jsem naznačil, že tento pozoruhodný spisek má dvě části. Zatím jsem zde věnoval pozornost pouze druhé části (naposledy v Poznání sebe samého), která je výrazně kratší a slouží jako jakýsi filosofický doplněk první části. Ta se velmi podrobně zabývá záležitostmi týkajícími se aktivitami nejmocnějších uskupení naší planety. Jací loutkaři (manipulátoři) ovládají odněkud ze zákulisí pomocí provázků (finančních a mediálních) marionety na prknech divadla Svět. Toto téma jsem zde již ventiloval několikrát, např. v Kdo skutečně vládne světu?, Peníze hýbou světem, Nový světový řád či Totální světovláda. Nyní se k tomu opět vracím s využitím první části knihy Lži století … Pokusím se z ní vypreparovat nejzajímavější fakta, postřehy či závěry. K nim se však doberu až ve druhém vstupu. V tomto prvním ocituji pouze text ze zadní strany obálky, prohlášení autora a něco z jeho předmluvy.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Věra Nosková: Chraňme muže


Ať tady dnes promluví, kdo to opravdu umí. Věra Nosková píše dobře a přečtu si od ní ráda cokoli, i když mě zlobí svým skepticismem a působením v Sisyfovi. Je to totiž paní, která si nic nenalhává, a někteří to nalhávání moc potřebujeme. (Možná i spisovatelka jednou nahlédne sílu některých absurdních fantazií, které se ukážou být realitou!) Sympatické jsou její blogové příspěvky, např. Sexistická gramatika. Věra Nosková má bratry a syny, proto odjakživa ví, že kluci a muži jsou křehcí! Dokonce citliví! A že to ti normální tají. To jsem vážně dlouho nepředpokládala, neboť doma byl mezi kupou žen jediný, mlčící muž. A ve škole platilo automaticky: co kluk, to potencionální grázl. Ne, že by muži neměli všelijaké zhůvěřilé vlastnosti! V tom jim ale můžeme směle konkurovat. Nicméně, o tom dnes řeč nebude.

Je to staré a nekonečné téma: ženy vedle mužů a ženy proti mužům. Ona je otázka, nehrotíme-li v současnosti tyto vztahové problémy uměle, z nedostatku vážnějších, existenčních, existenciálních a existencionálních starostí. Nedávno jsem držela v ruce knihu obhajující muže, napsanou mužem – a bylo to čtení od silně poznamenaného vědce. Nedalo se. Zajímavě a chytře reaguje na podobné otázky spjaté také s knihou V. Noskové např. Eva Hauserová. Věra Nosková uvádí deset příběhů. Nezdá se, že by se mnoho změnilo od roku vydání knihy – 2010.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 44         


Přes překážky (Sklizeno v nejteplejším dni…)


Zdá se být marnou snahou zjistit, jestli v životě vědců bylo (a je) něco společného, co by je předurčilo k vědecké dráze završené uznáním a slávou. Talent a schopnosti si prostě budoucí vědci přinesli na svět a buď měli štěstí, že jim někdo v pravý čas poskytl podnět k přemýšlení a probudil jejich ctižádost, nebo jim nedala pokoje touha přijít věcem na kloub. Životní cesty mnohých z nich byly složité a plné překážek. O idyle se dá hovořit jen v několika málo případech, jakým je např. Alexander von Humboldt (dnes z nepochopitelných důvodů málo všeobecně známý). Jediná vědkyně nezkažená slávou, jak o Marii Curie-Skłodowské říkal Einstein, za studií omdlévala hlady i vyčerpáním ze zimy. Ale nenapadlo ji vzdát se možnosti poznání.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 28         


Poznání sebe samého


V zájmu probuzení do následujícího meditačního víkendu vás opět obohatím mnou obsedantně zpracovaným výňatkem z knížky Lži století … od Heiko Schranga, z níž jsem předminulý víkend předložil Vinu. Téma, jež bude tímto způsobem nakousnuto, jsem zde již v různých podobách nastínil. Převážně se jednalo o mé vlastní úvahy, zážitky či niterní prožitky, kupříkladu Hvězdy v tůních. Jde o to, že člověk se musí občas přinutit odpojit všechny kabely pojící ho s vnějším, dnes až neurvale kypícím světem, a ponořit se do svých vlastních hlubin. A tam zase najít sám sebe.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


Poklábosení z ok do ok (O všeličem)


Tak se mi to slovo v levém sloupci Neviditelného čerta zalíbilo natolik, že jsem si řekla.: Tady to musí být zajímavé! Kdy naposledy jsem slyšela „poklábosení“, slovo jak z nedělního odpoledne? Oblázek v myšlenkovém a verbálním popelu na internetovém smetišti. Od té doby počty webových stránek narostly a dnes už se můžeme probírat desítkami obsažných a čtivých blogů. Přesto na to své první překvapení nezapomenu. Tenkrát jsem si totiž uvědomila, že se pohybuji v prostředí, kde si lidé vystačí s minimem slov, a kdyby na to přišlo, tak ani mluvit nemusí. Dobrej, nashle, zdravím. Čus. Ledabyle, přehlíživě, neboť nebudu kvůli někomu víc otevírat – ústa. V jistém prostředí totiž stačí: „A co já s tím? A co je mi do toho?“ Jako základní přístup, povzbuzovaný sdělovacími prostředky v textech a v pořadech o nutném sebeprosazování.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 27         


Jak bude svět vypadat za padesát let? IV – Patnáct minut slávy


A je tady zase čertí prodloužený víkend, kdy sobota začíná už v pátek. Před pár dny jsem hnán jakýmsi náhlým popudem zamířil ke knihovně odložených knížek a bez jakéhokoli váhání uchopil knížku Akta Budoucnosti… od Richarda Watsona. S její pomocí jsem zde již sesumíroval tři příspěvky či pojednání. Poslední se jmenuje Jak bude svět vypadat za padesát let? III – Sám doma. V perexu najdete odkaz na předchozí čili druhý a v jeho perexu na ten první. Dnešní víkendovou oddechovku jsem vybral z kapitoly Média a zábava: Udělejte si to po svém, a to z části, která se jmenuje Patnáct minut slávy. Zdrojový text jsem upravil jen lehce a doplnil krátkou poznámkou.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


Proč je, jak je (Podle Alice Millerové)


„Hierarchické uspořádání a moc v konečném důsledku rozhodují o tom, zda je nějaké konání vnímáno jako dobré, nebo jako špatné. Stejný princip ovládá celý svět. Síla diktuje názor, a vítěz války je dříve či později uznán, nezávisle na tom, jakých zločinů se na své cestě k tomuto cíli dopustil... Za sebe mohu jen říci, že pro mne veskrze existují hodnoty, které nepotřebuji relativizovat a na jejichž možnosti realizace možná dlouhodobě závisejí naše šance na přežití.

Patří k nim: úcta ke slabšímu, tedy i k dítěti, a respekt k životu a jeho zákonitostem, bez něhož by musela vyhasnout veškerá kreativita. Fašismus ve všech svých odstínech tento respekt nemá, šíří duševní smrt a kastruje duši za pomoci své ideologie. Mezi všemi vůdčími osobnostmi třetí říše jsem nenalezla jedinou, která by nebyla vychována přísně a tvrdě. Nemělo by nás to přimět k hlubokému zamyšlení?“

(Alice Millerová: Na počátku byla výchova)

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 19         


Vina


V zájmu nastávající víkendové vložky jsem se rozhodl nahradit sílu intuice pocitem viny. Proč? To je vcelku jednoduché. Obojí spolu svým způsobem souvisí. Mediální masáž pod taktovkou všelikých „pověřenců“ se snaží z jedné strany zbavit nás přirozené intuice a ze strany druhé v nás vyvolat jakousi „dědičnou vinu“. A to vše v zájmu našeho „spasení“, ačkoli skutečný zájem bude bezpochyby úplně jiný. Následující text jsem převzal ze zde již několikrát citovaného zdroje, přičemž jsem si ho dovolil lehce poupravit a doplnit.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 40         


Je to bída!


Tak jsem si poněkud zatrpkle (možná jako každý člověk stárnoucí čím dál zběsilejším tempem) pomyslela v souvislosti s těmi mladicemi, které rychlou jízdou pokoušely osud, že jsem v jejich věku měla docela jiné starosti: jestli o prázdninách půjdu do porcelánky, na poštu, nebo na sena. Jinak bych si totiž nemohla koupit vyhlídnuté lodičky (krásné a drahé, za 130,- Kčs, tehdy to byly opravdu velké peníze). Nějaká nuda? Auto? Leda ve snu nebo v americkém filmu o zkažené mládeži. Doma platilo, že dokud nevyděláváš, nemůžeš ani protestovat. Vládl přísný řád. Dohled. Nechybí mi to. Ale ten posun k bezbřehé benevolenci a k nudě z nadbytku s sebou nese víc škody než užitku. Nejdříve se přece musím naučit ty ryby chytat. Plout s pěnou dní je stejně lehké, jako prázdné. Dítě přece není šperk, doplněk, ozdoba rodičů, kteří s pýchou umožňují svým dětem nedospět.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 10         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  90  91  92  93  94   »