Pel-mel


« strana 1 »

Vyšší humanita, nebo totalita?


Když jsem včera vyrazil na krátkou obhlídku obchodního centra Galerie Butovice, abych skromným způsobem doplnil zásoby poživatin a tekutin, a míjel prodejnu knihkupectví Kosmas, kde jsem zmíněné zásoby rozhodně neměl v úmyslu vyhledat, tak nějak zčistajasna mě napadlo, že bych mohl na chvíli odložit zde již dvakrát zde reklamovanou knížku od Paula Watzlawicka, a poohlédnout se po něčem takříkajíc z jiného soudku. Vzhledem k tomu, že se ze mne postupně stává takový šetřílek, tak jsem při obzírání knižních regálů pragmaticky dospěl k závěru, že by ta knížka nemusela být až tak drahá. Tu pojednou se mé oči zastavily v přímém pohledu na dvě tlusté knížky, mezi nimž se choulil velmi útlý brožovaný svazeček. Vyndal jsem ho ze spárů těch otylých spisků, nejdříve kouknul na cenu, sto padesát českých korun, to by šlo, a pak si nalistoval Předmluvu. Po několika větách jsem téměř doslova a do písmene zcepeněl v jakési skulptuře, za kterou by se nestyděl ani David Černý. Ten skromný svazeček, který má dva autory, přičemž tím prvním je svérázný katolický filosof Jiří Fuchs, totiž zcela synchronisticky navazuje na druhý příděl od Paula Watzlawicka Všechno dobré je k něčemu zlé. Posuďte sami.

 

Lucifer


Na úvod předkládám výňatek z Předmluvy od Václava Melouna:

 

Pojem totalita, zavedený politology po zkušenostech se dvěma nelidskými režimy 20. století, komunismem a fašismem, se v předloženém textu stává předmětem zkoumání, které vede k pro mnohé jistě překvapivým závěrům. Patrně málokdo si např. uvědomuje, že brutalita nemusí být nutným průvodním znakem totality. Totalita je charakteristická především masivním zasahováním státní moci do klíčových sfér lidských životů. Při současném technologickém pokroku není tak nepředstavitelné, že by ono zasahování nemuselo být prováděno jen primitivním mocenským vynucováním. Daleko pravděpodobnější je, a z taktického hlediska má mnohem větší šanci na úspěch, použití sofistikovaných forem manipulace a názorového ovlivňování.

 

A nyní několik výstřižků ze zhruba první poloviny útlého brožovaného výtisku knížky:

 

S nástupem migrační krize se ve veřejném diskurzu začala množit srovnání bruselského centra EU s někdejším sovětským politbyrem. Už předtím sice bylo slyšet hlasy, že se za fasádou demokratických struktur a hlučné rétoriky o svobodě, o lidských právech či humanitě skrývá plíživá totalita, ale byly většinou dotčeně odmítány jako hysterické výlevy extremistů.

 

Lidé jsou neustále přesvědčováni, že bruselský režim nemá nic společného s totalitou, protože v něm fungují demokratická pravidla. Je přitom poukazováno na svobodu projevu, svobodné volby, možnost legálního odporu či nikoli kruté, estébácké popř. kágébácké zacházení s politickými odpůrci. Na druhou stranu jsou tu však přece jen nápadné podobnosti s totalitními režimy. Pasivním konzumentům mainstreamových médií sice pořád ještě uniká, že se na Západě etablovala nesnášenlivá ideologie, která politikům v celé šíři pravolevého spektra diktuje jednotný, naprogramovaný kurz, a která občanům předpisuje i v nepolitických otázkách to jediné správné smýšlení. Ale také mezi těmito oběťmi mediálních manipulací se už najdou mnozí, k nimž pomalu doléhají signály všudypřítomné diktatury politické korektnosti.

 

Lidé na Západě jsou už docela dobře vycvičeni v nasazování náhubku korektního myšlení a vyjadřování. Čím vyšší postavení, tím větší náhubek. Kdo ho odloží, riskuje postih, který v lepším případě znamená pád do společenské bezvýznamnosti. Není divu, že kritici mluví o politické korektnosti jako o novodobé inkvizici. Politická korektnost tlačí média i občany k soustavnému veřejnému lhaní. Politicky korektní lež je vždy z nějakých vyšších důvodů nadřazována pravdě, a tedy i realitě. A co je ještě horší: ideologicky fundované absurdity politické korektnosti zvolna přecházejí do legislativ. Něco podobného známe z dob komunismu. Tehdy byly gumové paragrafy na antisocialistické živly, dnes je máme na xenofoby, homofoby, islamofoby…

 

Tehdy se kádrovalo podle třídního původu, dnes se zase podle ideologického klíče zvýhodňují vybrané menšiny – stejně nedotknutelné a nekritizovatelné jako druhdy komunisté. Dříve byly humanitní obory monopolizovány marxismem (či marx-leninismem). Dnes se v nich se stejnou vlezlostí roztahují toxické programy multikulturalismu a genderového feminismu, což jsou nadmíru úspěšné varianty neomarxistické ideologie.

 

Slovo totalita se spojilo s určitým politickým režimem asi pro jeho nárok na ovládnutí celého člověka a celé společnosti. Tento celostní nárok je také obsahem základní intuice, která v prvním přiblížení identifikuje totalitní režimy. Sama ale nestačí, potřebujeme obsahově diferencované rozvinutí a zpřesňování. Prvním krokem na cestě k adekvátní definici totality může být otázka, kde se takový ambiciózní nárok totalitního režimu bere. Ptejme se tedy:

a) Proč si člověk nemůže být v totalitním režimu jistý v žádném aspektu osobního života před brutálním vpádem režimu do soukromí?

b) Proč si společnost zotročená totalitním režimem nemůže být v žádné oblasti jistá, že ji neznásilní diktát totalitní moci?

 

Je tady ještě jeden esenciální znak, který spoluvytváří identitu totality, a který je také obsažen v počáteční intuici totality: radikální, až na kořen jdoucí kolize s mravním řádem lidského života. Totalita je z podstaty a do hloubky nemravná. Tou podstatou je bytostná vazba na totalitní ideologii, která směřuje společnost k nelidským, zvrhlým cílům. Totalitním se stává každý režim – ať už existuje v rámci jakéhokoli formálně strukturního politického uspořádání –, pokud kontinuálně a programově realizuje politickou mocí nějakou totalitní ideologii.

 

Nelidskost totalitního režimu je tedy naprogramována v totalitní ideologii; totalitní režim je jen jejím nástrojem. Solženicyn to pochopil, když říkal, že Shakespearovi zločinci se zmohli jen na desítky mrtvých, protože neměli ideologii. Na druhé straně z toho ale neplyne, že by totalitní režim musel vždy páchat masové vraždění.

 

Každá ideologie je relativně uceleným programem společensko-politického života. Svou povahou tedy tíhne k formování společnosti podle nějaké finální vize. Taková vize může být střízlivá, může být v souladu s přirozeným určením člověka a společnosti, ale také nemusí. V představách architektů totalitní ideologie o finální dokonalosti údajně lepší společnosti je ale všechno zpřeházeno a předimenzováno. Nejde v nich o nic menšího než o radikální změnu společnosti, o její zásadní očištění, obnovení, ne-li rovnou znovustvoření podle silně neadekvátních a svým způsobem šílených novověkých představ o člověku.

 

Totalitní ideologie se tak vlastně stává odpovědí na moderní potřebu vytvořit a prakticky uživotnit jednotný obraz světa a člověka, který má představovat vývojově vyspělejší, sekulární alternativu náboženství. Totalitní ideologové tedy mají sen o lepší společnosti a mají vůli ho uskutečnit. Kromě filosofických zkratů bývá na jeho počátku i hluboká frustrace z přítomného stavu společnosti a z celé historie, která k němu vedla.

 

Na snění o lepší společnosti ještě nemusí být nic špatného. Vše záleží na tom, jaké mají ti samozvaní napravovatelé společnosti charaktery, a pak také na tom, jak jsou sehraní s pravdou o člověku i s pravdou historickou. Intuitivně signalizovaná i zkušenostně zakoušená nelidskost totalitních ideologií prozrazuje, že ani dobrý charakter, ani životní moudrost, ani dobrá filosofie nepatřily mezi přednosti jejich architektů. Především antropologické a etické předpoklady myšlení totalitních ideologů jsou vesměs souborem základních omylů o lidské realitě, které vrcholí v extrémech materialismu a etického relativismu.

 

Cílová představa totalitních ideologů o radikálně nové, lepší společnosti vysvětluje i makro-rozměry jejich mocenských ambicí. Radikálně nová společnost totiž předpokládá radikálně nového člověka. Ten má být převychován a zformován podle zcela nového a vývojem prý posvěceného a tedy jednoznačně pokrokového chápání humanity. Tím se stává srozumitelným i první znak totality: nárok na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně všeobsáhlé, celoplošné ovládnutí společnosti. Jen takový absolutistický nárok odpovídá utopickému mesianismu totalitních ideologů.

 

Subjektivně vzato pochází totalita ze sebepřeceňující pýchy profesionálních revolucionářů, z jejich pohrdání člověkem a přirozeným řádem věcí. Na západní společnost ji vrhli šílení megalomani, kteří si vsugerovali, že jsou povoláni uvést lidstvo do pozemského ráje, vyprojektovaného podle svých utopických představ. Proto má totalita s racionalitou společného akorát to, že byla nejen umožněna, ale přímo perfektně připravena vyšinutou racionalitou moderních filosofů.

 

Státní moc ve službách totalitní ideologie z principu a koncepčně nepodléhá žádné nadřazené instanci. Politici v souladu legislativně ordinují pseudomorálku ve dvou liniích:

a) v samotném výkonu moci čili v bezohledném prosazování své ideologicky usměrněné vůle, kde nedotknutelný účel posvěcuje jakékoli prostředky;

b) ve specificky mravních deviacích, jakými jsou například morálky třídní, rasové, multikulturní či genderové, které vyplývají z obsahových určitostí či specifikací utopických vizí totalitních ideologů.

 

Všemocní inženýři totality a jim oddaní politici si tedy jaksi z povahy věci přivlastňují ambici být doslova pány nad životy a smrtí svých poddaných. Taková omnipotence je zrůdná a děsivá.

 

Zdroj: Jiří Fuchs, Marie Tejklová: Vyšší humanita, nebo totalita? – Rozhovor o politice EU, Academia Bohemica, o.p.s., Praha 2017


komentářů: 4         


Všechno dobré je k něčemu zlé


Pro začátek tohoto týdne, jenž se zřejmě rozhodl i nadále setrvat ve stavu ne již babího, ale indiánského léta, předkládám mnou sestřižený a stylisticky lehce poupravený obsah třetí eseje z knížky Paula Watzlawicka, kterou jsem zde uvedl výňatkem z její Předmluvy v podobě „Patend“ na rozum - Operace se zdařila, pacient zemřel. Hlavním a svým způsobem tragikomickým hrdinou této úvahy je jistý „dobromil“ („dobroser“) Ide Olog, který se v režii bohyně Hekaté a jejích tří čarodějek (agentek) pokusí nasměrovat lidstvo k absolutnímu dobru, a to i v případě, že by ho měl celé vyhodit do povětří. První vydání originálu této knížky vyšlo v roce 1986 (dole zmíněný rok originálu, z něhož byl učiněn český překlad, je třetím vydáním). Od té doby uplynulo již 32 let a agentura Hekaté s.r.n. (společnost s ručením neomezeným) dokázala sestavit celou armádu podobných Ide Ologů, kteří se mají neobvykle výbušným způsobem čile ke svému „milovanému“ lidstvu. A to téměř ve všech kulturách a na všech stranách či frontách kumulujícího se boje za vítězství absolutní pravdy, kterou si po svém způsobu uzurpuje zpravidla zcela jinak každá z těchto dobráckých armád. Tenhle způsob šíření dobra zdá se mi poněkud nešťastným (slušně a romanticky řečeno). Předávám slovo Paulu Watzlawickovi:

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Ještě s podzimem


Jejda, váš panel právě spadl, zanaříkal můj počítač a já se rychle ohlédla. Když jsem se vzpamatovala, napadlo mě: Jak je na tom můj PC vůbec s orientací? Takový soucitný tón! To abych nemusela myslet na orientaci jiného druhu – na svoji mizernou adaptaci na svět čidel, ovladačů a světelných tabulí, tlačítek u vagonových dveří a nových názorů na staré věci a na Určitě a Mohu pro vás ještě něco udělat (pořád nechápu, že už jsme domluvili) a Mohu vám pomoci a Krásný den a Zdravím! Naučit se s modernějším mobilem, který řve barvami – to přímo bolí!

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 15         


„Patend“ na rozum - Operace se zdařila, pacient zemřel


Do rukou se mi dostala knížka, která u nás vyšla již před třemi lety a jejímž autorem je Paul Watzlawick, s jehož Úvodem do neštěstí jsem vás zde před lety seznámil, naposledy v podobě Kdybys mě skutečně miloval, měl bys rád česnek; což později kvitovala Stella ve svém povídání Slyšíte ty zvonky? (Drsně). I tohle dílko obsahuje soubor esejů, v nichž autor zábavným způsobem plným paradoxů a ironie zpřístupňuje odborný pohled na některé ze zákonitostí lidské komunikace a popisuje, kam vede hledání dokonalých jistot a konečných řešení (přetlumočeno z obalu). Hned třetí esej se jmenuje stejně jako hlavní část názvu knížky: Všechno dobré je k něčemu zlé, dle mého aktuálního soudu (ještě jsem nestihl přelouskat všechny eseje) „vlajková loď“ knížky, k níž se zde v blízké budoucnosti jistě dostanu. Zabývá se totiž fenoménem, kterým dnes mnohem více než kdy jindy otěhotněla západní civilizace. Jistě jste si všimli, že se to kolem nás hemží nejrůznějšími uskupeními tzv. „dobroserů“, kteří nemají na práci nic jiného, než nás zvrácenou manipulací přesvědčit, že to s námi všemi myslí dobře, a to za maniakálního předpokladu, že my všichni ostatní, až na je samotné a již dostatečně zpracovaný lidský „materiál“, o skutečném dobru nemáme ani páru. Vzhledem k tomu, že se v názvu knížky a ve všech esejích objevuje jméno starověké bohyně Hekaté, rozhodl jsem se na úvod přetlumočit Předmluvu knížky, aby byla úloha této bohyně (plus tří jejích čarodějnic) v tomto souboru Watzlawickových esejí ozřejměna.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Ideální muž a Boží modlitba


Nastává první říjnový víkend a babí léto s podzimním podkladem stále více se zabarvujícího listí běží na plný výkon. Je to zvláštní období. V noci docela zima, ale odpoledne se teploty šplhají až skoro ke dvaceti stupňům Celsia a slunce již pod docela ostrým úhlem stále hřeje jako z letních výšin. Osvětlení krajiny však vypadá úplně jinak než v létě. Jako kdyby bylo pořád ráno nebo večer a všechny objekty v přízračném koloritu vrhají celý den dlouhé stíny… A tak jsem z hromady knížek vyhrabal opět Hostinu pro duši od Bruna Ferrera, z níž jsem naposledy referoval o různém úhlu pohledu. Dnešní příspěvek jsem sestavil ze dvou po sobě jdoucích úvah, jejichž názvy se skví v názvu tohoto příspěvku. První úvahu jsem poněkud přetlumočil a zkomprimoval, druhou jsem přepsal téměř do písmene. Obě úvahy či krátká zamyšlení spolu souvisí a doplňují se zvláštním a kouzelným způsobem. Nevím, do jaké míry toto souznění pojímal autor zmíněné knížky, ale z mého úhlu pohledu jde o dvě přízračná podobenství téže podstaty. Podobu ideálního muže lze bez zábran přepsat na podobu ideální ženy, přičemž slovo „ideální“ lze nahradit slovem „přirozený“, a modlitbu přítele lze připsat oběma takto stanoveným božským bytostem.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 15         


Je podzim, práskej do koní


Je říjen za humny – již z větví opadává/ list žlutý za listem, již řídne starý les, / chlad zadul podzimní a cesta promrzává, / dál potok za mlýnem si žbluňká do koles, / tůň však je pod ledem… Teď nadchází můj čas, vždyť leda nudu jen / mi jaro přináší, čas tání, bláta, puchu. / Krev kvasí: um i cit je steskem zatížen…

Puškin miloval podzim kvůli čistému průzračnému vzduchu, miloval chladný čas, který mu přinášel schopnost tvůrčího soustředění. Jen jednou se cítil na podzim rozladěný – když se chystala jeho svatba s krásnou Natálií.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 26         


Cesta do Rychnova nad Kněžnou


Dnes se započíná můj několikadenní výlet do Orlických hor. Hlavním stanem a výchozím bodem bude městečko Rychnov nad Kněžnou, v němž spatřil světlo světa Karel Poláček. Jeho poslední román se jmenuje „Bylo nás pět“ a napsal ho v roce 1943 krátce před odchodem do koncentračního tábora v Terezíně. V závislosti na počasí a mých fyzických sil se pokusím navštívit ještě některá jiná místa v okolí hlavního stanu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 19         


Pravda a lež – úhel pohledu


Zde je další malé víkendové zamyšlení nejen na astronomickém konci, ale i na meteorologickém konci povětšinou tropického léta, které se započalo už někdy v květnu. Teploty z téměř třiceti stupňů Celsia se urychleně stáhnou pod dvacet stupňů Celsia a na dveře nám nebude klepat podzim, ale babí léto. Předchozí víkendové zamyšlení z téhož Zdroje bylo orientováno na naše zvyky, které mohly být původně docela podnětnými a životodárnými rituály, ale časem se přetvořily v nic neříkající stereotypy podobající se mřížím našeho vlastního vězení. Tohle zamyšlení si bere na paškál v podstatě něco podobného. Zvyk či stereotyp prosazování jediného možného úhlu pohledu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 21         


Madla Vaculíková píše Jiřímu Kolářovi


Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 23         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  110  111  112  113  114   »