Archiv - Říjen 2019


« strana 1 »

Rouper de Clotrimazolovo hašení požárů

rubrika: Povídání


Když v prvních fázích léta Rouper de Clotrimazol fúzoval se svým Stvořitelem jak tělesně tak duševně, nastalo sekulární období jeho života v komprimované podobě. Rouper se neměl komu klanět, koho zbožňovat, a Stvořitel zase neměl koho zavírat do sklepní kóje a potajmu se za něj modlit. Letní měsíce pak ubíhaly jako voda v písku až do chvíle, kdy přišlo léto babí. Rouper náhle pocítil, že jeho fúze skončila a on skončil v sklepní kóji. Faktem je, že byl docela rád, jelikož mu rouperovské stvořitelování začínalo uzlovat mozkové závity. Usedl na sud vína amontilladského, který byl zaparkován hned vedle železité postele vypolstrované nadýchanými obláčky z husích brk, zapálil si cigárko a hned po dvou šlucích se skulil do těch obláčků postelních upadaje do spánku téměř kómatického ražení.

 

Lucifer


Spánek byl sice hodně tvrdý, ale probuzení bylo ještě tvrdší a přišlo poměrně brzy. Rouper nejdříve ucítil ve svém již nastávajícím snu, že je mu jaksi příliš moc teplo. Když se to teplo začínalo měnit v žár, Rouper se probudil a očividně zcela překvapen zaznamenal, že jeho sklepní kóje je v plamenech. První, co ho naštvalo, byl fakt, že mu hoří vlasy. Na vlasech si totiž dával nesmírně záležet, jelikož jsou husté a do temného bronzu zabarvené i přes jeho vysoký věk, a byl hrdý na to, že se zatím žádná pleška neobjevila. „Tak tohle nééé,“ zařval Rouper, „moje vlasy nejsou Mistr Jan Hus!!!“ Rouper okamžitě vyskočil k sudu vína amontilladského, odšpuntoval ho a vrazil do něj svou vlasatou hlavu. Přitom se vína nepřiměřeně nalokal, takže jeho nálada okamžitě vystoupala k samotným nebesům. Jenže…

 

Jenže to nebyla žádná legrace, poněvadž ve sklepní kóji to začínalo vypadat jako u pekelném táboráku. Rouper, ovíněný zvenku i zevnitř, bez pardonů i patronů mžikem oka vystřízlivěl a tento nečekaný a jím nezvaný požár začal hasit. Bravurním nožním direktem rozkopl sud vína amontilladského a zbytek dokončil urinální produkcí. Pak usedl do zbytků postele, která působila dojmem, že absolvovala test nedalekého krematoria, a promnul si popelem oči.

 

Rouper si nejdříve myslel, že uhašením požáru je tato kremační záležitost vyřešena, jenže po chvíli hlubokého zadumání si uvědomil, že začíná plápolat další požár. Rouper totiž neměl čím uhasit svoji žízeň. „Budu asi muset vyrazit do nedalekého Alberta a zakoupit nový sud vína amontilladského,“ usoudil Rouper. „Čím ho však zaplatím, když v peněžence nemám ani floka, a navíc mi shořela včetně dvou platebních karet, na jejichž účtech též nemám floka,“ dorazil Rouper svůj úsudek deprimujícím závěrem. „Asi budu muset jít pracovat, a než dostanu první výplatu, pít vodu z vodovodu,“ vydedukoval Rouper jedinou možnost získání hasicího přístroje.

 

Rouper se nechal zaměstnat v opodál stojícím lihovaru, jelikož tam mohl jít pěšky, zatímco do nejbližšího vinařského závodu by musel jezdit metrem, autobusem a trolejbusem, na což však neměl peníze. Když si Rouper postěžoval šéfovi šichty, že němá ani na housku bez salámu, šéf šichty se nad ním slitoval a na bezúročnou půjčku mu daroval dvacet korun českých. Rouperovi to stačilo na jednu housku s gothajským salámem.

 

Když se Rouper vrátil z obědové přestávky, zašel za šéfem šichty a dodatečně mu, již bez kručení v žaludku, poděkoval. Šéf šichty se usmál a řekl: „Poslyš Roupere, jsi mi docela sympatický, takže pojď se mnou do mého kanclu, dáme si pár lihovarnických panáků,“ což se také stalo. Jenže panáků bylo víc než dost, a protože kouřili doutníky šichtového šéfa, lihovar se vcelku nečekaně a nezvaně ocitl v plamenech. „Zase mi hoří vlasy,“ zařval Rouper a okamžitě přispěchal k nejbližšímu lihovému sudu, aby plameny uhasil. Nožní direkt do lihového sudu byl perfektní, jenže líh není amontilladské víno. Požár se začal šířit ještě urputněji.

 

Rouper okamžitě vyběhl k nejbližší stanici hasičského sboru, jenže tam zrovna měli poobědovou přestávku. Uzmul tedy jedno hasičské vozidlo a vyrazil sto dvaceti kilometrovou rychlostí za hodinu k lihovaru s blikajícími majáčky. Požár se mu podařilo uhasit, jenže když šel za dva dny na lihovou šichtu, nalezl v poštovní schránce složenku k zaplacení úhrady za nepovolené použití požárního vozidla, jejíž splacení bylo stanoveno nejpozději do půlnoci téhož dne. Když přišel do kanclu šéfa šichty a řekl mu, která bije, tak ten mu řekl, že výplatu dostane až příští měsíc, dal mu bezúročnou dvacku na bezúročnou půjčku a nalil mu stakan vodky. Tentokrát Rouper odmítl doutník s tím, že se přihlásil do nikotinové odvykací kůry, a když si ten svůj šéf šichty zapálil, připravil si k noze hasičák.

 

Když se šéf šichty zpil do němoty, Rouper přikvačil k jeho počítači a na internetu si vyhledal jednu firmu, která půjčovala peníze bezodkladně, první půjčka byla dokonce bezúročná, takže smlouvu okamžitě uzavřel a ještě odpoledne mu ty prachy byly doručeny do lihovaru v hotovosti. No a do půlnoci měl vyřešenou zbrojnici hasičského sboru. Jenže začínal plápolat další požár. První splátka půjčky byla stanovena na den, kdy na Rouperův účet ještě neměla dorazit první výplata z lihovaru.

 

Rouper si tedy našel víkendovou brigádu na nedalekém železničním nádraží. Jeho úkolem bylo čistit zubním kartáčkem koleje, na konci šichty pak dostal celodenní výdělek na ruku v hotovosti. Částka byla dost mizerná, ale po druhém víkendu by již měl mít nastřádáno na první splátku půjčky. Jenže v neděli druhého víkendu mu ke konci brigádní směny vypadl kartáček na zuby z ruky tak nešťastně, že na něj nečekaně a nezvaně najel nákladní vlak plný hořlavých chemikálií tak, že vykolejil. A jelikož měl Rouper v té chvíli v puse zapálený doutník, který během týdne čmazjnul v kanclu šéfa šichty lihovaru, nádraží bylo okamžitě v plamenech. „Zase mi hoří vlasy,“ zařval Rouper a okamžitě přispěchal k nejbližšímu hydrantu, z něhož vymačkal rezavě obarvenou limonádu.

 

Vlasy byly jakžtakž v pohodě, ale z čeho splatit škodu vyhořelého nádraží?! Rouper de Clotrimazol však urgentně vymyslel další fintu, jelikož v hašení požárů už byl takříkajíc Mistrem. Ještě tutéž neděli vsadil sportku, vyloupil banku a na Karlově mostě prodal všechny sbírky svých básní, povídek, pohádek a filosofických úvah. Hned v pondělí se z něho stala slavná a zazobaná celebrita a všechny požáry byly uhašeny. Nějaký ohýnek sice začínal plápolat ve vykradené bance, ale „s tím si hravě poradím,“ řekl si Rouper ve své čerstvě zrekonstruované sklepní kóji a zhluboka se napil ze sudu vína amontilladského.


komentářů: 2         


Pavel Kohout: Ten žena a ta muž

rubrika: Pel-mel


Kdyby se Pavel Kohout na hlavu postavil, hříchy svého mládí (naivitu) neodpáře. Snad nikomu se tolik nepřipomíná jeho minulost, jak právě Kohoutovi, kterému bylo v radostném pětačtyřicátém sedmnáct let a v době, kdy řídil budovatelský mládežnický soubor, málo přes dvacet. Ale na rozdíl od mnoha jiných Pavel Kohout dokázal přijmout, že skutečnost neodpovídá a nikdy nebude odpovídat jeho iluzím. Z nových zkušeností vyvodil jasné závěry, a to daleko dřív, než bylo oficiálně povoleno myslet jinak… Jak snadno by se přitom talentovaný dramatik a spisovatel mohl nést na vlně popularity a státní podpory! Kohout to cítil jinak a podle toho jednal. Nevyužil ani pozdější Havlovu nabídku politické kariéry. Když prezidentu Havlovi říkal, jak by se mu asi líbilo, kdyby mu pod okny recitovali Kohoutovy verše z padesátých let, není to krásné přiznání: Ano, i to jsem já, to ke mně patří (patřilo)? Ve výhodě jsou ale ti, kteří o své minulosti mlčí. Vedle her a próz je Kohout také autorem fejetonů a úvah. V nich spatřuji větší hloubku než v knižních příbězích, jež se mi jeví příliš umělé, jakkoli sepsané mistrovským perem a naplněné bystrými postřehy. Platí to i pro absurdní příběh nové doby, pro obsáhlou grotesku Ten žena a ta muž. (Ostatně, část knihy se odehrává v blázinci.) Pro představu o tom, jak Pavel Kohout vidí uplynulá léta, vybírám několik úryvků.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Nejste výjimeční

rubrika: Pel-mel


Dnešní masmédia včetně internetu, jehož vliv neustále narůstá, nás s neobyčejnou vehemencí bombardují zprávami z života výjimečných lidí. Máme pocit, že my průměrní ubožáci jsme obklopeni armádou těch výjimečných, a to od prostitutek až po rádoby vědecké hlasatele brzkého konce světa, jenž, jak jinak, bude rovněž výjimečný. Jejich „tvůrčí“ myšlenky nám tak nějak pronikají mezi prsty, a to hlavně proto, že v mediálních zpravodajstvích jsou obsaženy poněkud mlhavě. Život těchto výjimečných celebrit je nám však podsouván do detailů, včetně toho, co jí a kam výsledek svého zažívání chodí vyměšovat. Cítíme se být méněcenní…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


Otcové pak předstírají, že se jim líbí dítě (Antonín Doležal, porodník)

rubrika: Pel-mel


Obyčejná, jednoduchá moudrost potvrzená i velkými filozofy říká, že jsme jednou provždy podřízeni přírodním zákonům a ve schopnosti respektovat je spočívá naše pravá svoboda. Tuto myšlenku připomíná i slavný lékař Antonín Doležal v pozoruhodném rozhovoru Domácí porod ani za milion. Šťastný je člověk, který přišel do rodiny, jež mu toto elementární poznání vštípila. Člověk, který ví, jaké místo zaujímá v přírodě a mezi lidmi, může bez zmítání, pochybností a blouznění o nereálném vytvořit pevné a inspirující životní dílo. Profesor MUDr. Antonín Doležal, DrSc., slavný porodník, je příkladem člověka, na němž příroda nešetřila. Stal se vzorem vysoké a všestranné vzdělanosti, tvůrčí aktivity i lidskosti, navíc byl a je sportovec, spisovatel a polyglot. Napsal mnoho významných odborných děl, některá z nich až po odchodu do penze. Po celý život byl milovaný a obdivovaný teoretik i praktik. (A po celý život mluví sprostě.)

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 2         


Obětní trend

rubrika: Pel-mel


Minule jsem tady z knihy Marka Mansona vypustil stylisticky lehce poupravenou komprimaci z druhé kapitoly „Štěstí je problém“. V tomto příspěvku jsem se zaměřil na kapitolu číslo pět, která se jmenuje „Vždy si vybíráte“, a to na pasáž „Obětní trend“. Stalo se velkou módou dělat ze sebe obětní beránky, stěžovat si, že naše problémy způsobili jiní, a to i v případě, že se ve skutečnosti jedná o naprosté malichernosti, svalovat vinu za cokoli na jiné lidi či jinak orientované skupiny lidí, přenášet zodpovědnost kamkoli jinam, jenom ne na sebe. Místo respektu a důstojné oponentury jiných názorů, než jaké momentálně prezentujeme my, dochází k litému a bezohlednému boji mezi různými skupinami zatvrzelých vlajkonošů, přičemž všichni mají dojem, že jsou oběťmi těch druhých. Být apriorní obětí bez jakékoli vlastní zodpovědnosti se stalo jakousi opojnou rozkoší, která se blíží drogové závislosti. Svým způsobem tímto příspěvkem částečně navazuji na své poslední „Malé nedělní zamyšlení“.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


«     1     »