Archiv - Říjen 2019


« strana 1 »

Pozdně letní pouť Břevnovskou plání

rubrika: Povídání


V neděli jsem se vydal na poslední letní procházku v letním oděvu. Loučit se s létem koncem října, jak zvláštní. Bylo však stále léto jak někdy počátkem května, když začalo. Nejdelší léto ze všech možných. Teď už je skoro zima, ale nějaké dozvuky léta se prý ještě mají vrátit. Možná i na Vánoce.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Jsou věci

rubrika: Pel-mel


Jsou věci v lidském životě, které nedokáží pochopit ani vědci. Marné je pak ptát se vědců, v náhlém zoufalství snad obrátit se na diagnózu světců. Jenže ani světci, ti svědci tajemných zázraků, nekoukají dál než do mraků, ze kterých padají kapky deště, kuličková ložiska, anebo aspoň sněhové vločky – na dohled jsou už dle současného života konzumního a tím pádem i komerčního Vánoce – takže do vánočky. Jenže dnes se skončí nejdelší mnou a nejspíš i mnohými či veškerými z vás dosud prožité léto, které započalo někdy počátkem Máchova Máje. A to se pak budou dít věci, kdy ani vědcům, světcům či svědkům všeho možného nezbyde nic, než oblíknout si kabát, anebo alespoň pruhované pyžamo z tlustého polystyrénu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


Volný pád

rubrika: Pel-mel


Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 9         


Barvy v historii

rubrika: Pel-mel


Je vůbec s podivem, že nová doba příliš nepřeje pánské módě. Žádné krajky, stuhy, nabírané límce, barevné vzory, natož třeba sukně (chválabohu). Taneční v černém obleku, svatba obvykle v černém obleku, rozvod – nevím, na poslední rozloučení v černém obleku. Prý za tuto situaci mužské oděvní bídy může protestantismus. Může i za to, že černé byly automobily protestanta a antisemity Henryho Forda a že černé (nanejvýš šedé nebo hnědé) byly také první produkty masové výroby, jež započala v devatenáctém století. Z nějakého důvodu se ale mužům v té černé muselo zalíbit. Je praktická? Její volbou se člověk nikdy netrefí vedle? Žádné úvahy nad výběrem… Dnes nás vůbec nenapadne, že černá má mnoho odstínů. Jemné rozdíly mezi nimi však velmi dobře vnímali lidé středověku. A za tu dnešní černou pánského obleku vděčíme především španělské etiketě. Protestanti pak z této dvorské módy učinili asketický protipól marnivé pestrosti.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 10         


Ztracená

rubrika: Vinárna U Čerta


Jsou ulice v městech a možná i ve vesnicích, které se nazývají Ztracená. Když do té ulice vejdete, můžete se ztratit – kdekoli a jakkoli. V těch ztracených ulicích můžete ale zase najít sebe, anebo alespoň něco, co se vám někdy ztratilo. A kolem jsou stromy, je podzim, a z těch stromů, které nemohou nikam jít, padá listí poznání. Anebo přezrálé jablko, do kterého se zakousnete. Chutná dobře, ba co víc – ještě lépe, než ulice, které ztracené být nemohou. A když se pak ztratíte, tak nějak na věčné časy, tak se pak zase naleznete, aniž víte, jak se tomu mohlo přihodit. Přihodíte ulici ztracenou do svého tlumoku, do batohu na zádech, který tam nuceně musíte mít, protože být ztracený je z hlediska aktuální kultury neobyčejně úsporné…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


Magor honoris causa

rubrika: Vinárna U Čerta


Nečekaný vstup zde a do vinárny U Čerta je zapříčiněn tím, že jsem se nedávno z jakéhosi emailu dozvěděl, že v brzké době přijdu o střechu nad hlavou. Bezpochyby je to možné. Nicméně bych si podotknul upozornit na to, že pokud se mi podaří skončit v blázinci, tak tam tu střechu nad hlavou budu jisto jistě mít. A k tomu patrně směřuji.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 0         


Paradox selhání/úspěchu

rubrika: Pel-mel


Zatímco předchozí příspěvek z Mansonovy učebnice důmyslného umění jak mít všechno u zadnice pochází z třetí kapitoly „Nejste výjimeční“, v tomto příspěvku se přesuneme do kapitoly číslo sedm, která se nazývá „Selhání je cesta vpřed“. Stručně řečeno: Vaše životní pouť se může ubírat dvěma cestami. Jedna je vydlážděna předem stanovenými konvenčnímu hodnotami a lemována milníky dočasných úspěchů. Druhá je trnitá a lemována neustálými selháními, jimž se nevyhýbáte, poněvadž jdete za svým cílem tak, abyste se neustále zdokonalovali, obohacovali, tvořili a stali se svými samými.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Rouper de Clotrimazolovo hašení požárů

rubrika: Povídání


Když v prvních fázích léta Rouper de Clotrimazol fúzoval se svým Stvořitelem jak tělesně tak duševně, nastalo sekulární období jeho života v komprimované podobě. Rouper se neměl komu klanět, koho zbožňovat, a Stvořitel zase neměl koho zavírat do sklepní kóje a potajmu se za něj modlit. Letní měsíce pak ubíhaly jako voda v písku až do chvíle, kdy přišlo léto babí. Rouper náhle pocítil, že jeho fúze skončila a on skončil v sklepní kóji. Faktem je, že byl docela rád, jelikož mu rouperovské stvořitelování začínalo uzlovat mozkové závity. Usedl na sud vína amontilladského, který byl zaparkován hned vedle železité postele vypolstrované nadýchanými obláčky z husích brk, zapálil si cigárko a hned po dvou šlucích se skulil do těch obláčků postelních upadaje do spánku téměř kómatického ražení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


Pavel Kohout: Ten žena a ta muž

rubrika: Pel-mel


Kdyby se Pavel Kohout na hlavu postavil, hříchy svého mládí (naivitu) neodpáře. Snad nikomu se tolik nepřipomíná jeho minulost, jak právě Kohoutovi, kterému bylo v radostném pětačtyřicátém sedmnáct let a v době, kdy řídil budovatelský mládežnický soubor, málo přes dvacet. Ale na rozdíl od mnoha jiných Pavel Kohout dokázal přijmout, že skutečnost neodpovídá a nikdy nebude odpovídat jeho iluzím. Z nových zkušeností vyvodil jasné závěry, a to daleko dřív, než bylo oficiálně povoleno myslet jinak… Jak snadno by se přitom talentovaný dramatik a spisovatel mohl nést na vlně popularity a státní podpory! Kohout to cítil jinak a podle toho jednal. Nevyužil ani pozdější Havlovu nabídku politické kariéry. Když prezidentu Havlovi říkal, jak by se mu asi líbilo, kdyby mu pod okny recitovali Kohoutovy verše z padesátých let, není to krásné přiznání: Ano, i to jsem já, to ke mně patří (patřilo)? Ve výhodě jsou ale ti, kteří o své minulosti mlčí. Vedle her a próz je Kohout také autorem fejetonů a úvah. V nich spatřuji větší hloubku než v knižních příbězích, jež se mi jeví příliš umělé, jakkoli sepsané mistrovským perem a naplněné bystrými postřehy. Platí to i pro absurdní příběh nové doby, pro obsáhlou grotesku Ten žena a ta muž. (Ostatně, část knihy se odehrává v blázinci.) Pro představu o tom, jak Pavel Kohout vidí uplynulá léta, vybírám několik úryvků.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 3         


Nejste výjimeční

rubrika: Pel-mel


Dnešní masmédia včetně internetu, jehož vliv neustále narůstá, nás s neobyčejnou vehemencí bombardují zprávami z života výjimečných lidí. Máme pocit, že my průměrní ubožáci jsme obklopeni armádou těch výjimečných, a to od prostitutek až po rádoby vědecké hlasatele brzkého konce světa, jenž, jak jinak, bude rovněž výjimečný. Jejich „tvůrčí“ myšlenky nám tak nějak pronikají mezi prsty, a to hlavně proto, že v mediálních zpravodajstvích jsou obsaženy poněkud mlhavě. Život těchto výjimečných celebrit je nám však podsouván do detailů, včetně toho, co jí a kam výsledek svého zažívání chodí vyměšovat. Cítíme se být méněcenní…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


«     1    2   »