Poetický koutek


« strana 1 »

Červencové Adieu


Cherche la femme fatale

 

Lucifer


Slunce se koupe v blankytných závojích

Anebo v mracích

Obtěžkaných mešním vínem

Když prší

I tak je to krásné

V červenci je krásné úplně všechno

 

A v noci hvězdy

Na balkonu jedné krasopaní

Spatřil jsem v modravém dýmu cigarety

Velký vůz tažený Honicími psy

A Malého medvěda i s Polárkou

Draka na provázku

Labutí píseň

 

Jak snadné může být milování

Na stole nebo v kalamáři

Obtěžkaném říjnou vůní

I když z nebe padají kapky

V červencové koupelně

Růžové s růží v rozkvětu

 

Slunce se koupe v suché prádelně

Na teploměru čtyřicítka

Autobusy míří na všechny strany

A vlaky pijí z kolejí

Mešní víno

Mé nejkrásnější červencové ráno

Adieu

 


komentářů: 7         


Venuše Mélská


Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…

 

Lucifer


Ruce Venušiny

 

Jaroslav Seifert

 

Dobrodruh liknavý

usedl na břehu

a vlně vypráví

marnost svých příběhů;

vždyť je to jedině

hrst větru na dlani,

zmar perel ve víně,

strach z neumírání.

 

Ale to není

pravé jeho poslání.

 

Když kohout kokrhá

a rosa zazebe,

květ růže otrhá,

hovoře pro sebe:

jak je to surové,

rvát růži ubohou,

plátky jsou růžové

jak nehty u nohou.

 

Ale to není

pravé jeho poslání.

 

Však vidět krásy zrod,

oplakat její zmar

a u tekoucích vod

vyčkat květ nových jar,

jež znovu ohluší

to věčné váhání,

Miloské Venuši

dát hlavu do dlaní.

 

Ach běda, to je

pravé jeho poslání.

 

Venuše Mélská


komentářů: 6         


Nebe počká


Koncem června jsem náhle pod jistým popudem objevil Josefa Kainara. Tím mám na mysli ne přímo jeho, ale jeho poezii. Poslední červnový den jsem tady přispěchal s jeho básní Stříhali dohola malého chlapečka, kterou zhudebnil Vladimír Mišík. Jedním z obdivovatelů Kainarových básní byl Karel Plíhal. Na jeho pátém studiovém albu Nebe počká je 23 písniček, z nichž jenom první je zcela Plíhalova. Zbytek tvoří výběr z písňového díla Josefa Kainara. Kromě toho ještě vyšlo kupříkladu album Chvíle lásky se sbírkou Kainarových básní a šansonů. K zakončení první čtvrtiny července jsem vybral jednu Kainarovu specifickou báseň. Specifickou pro mě tím, že jsem se v ní tak trochu spatřil. Jako hudební doprovod, který se k této básni váže či víže jen tak trošku, nenápadně, zlehýnka, jsem na závěr připojil poslední píseň ze zmíněného Plíhalova alba, která se jmenuje jako celé album.

 

Lucifer


Jaký to s ním bylo

 

Josef Kainar

 

Malinkej člověk padá zas a zas.

Ta země matička,

jak ta s ním nakládá!

Von padá na nosík,

von padá na záda,

von padá o stýblo,

von padá o kaluže.

Kterýmžto padáním

se proměňuje v muže.

 

Vyroste z košilky

a škobrtne jen zřídka.

To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,

nějakej přechodník

anebo panák líhu.

Už zvládnul zemskou tíhu,

mládenec!

S rukama v kapsách

po světě se klátí,

a propasti jsou pro něj čirej hec,

že naučil se vůbec nepadati.

 

No ale právě dyž to nejlíp umí,

dyž nohy nehlídá

a v hlavince mu zněj

vznešený myšlenky

jak ňáký hvězdný splavy,

najde se kamínek,

najde se beznaděj,

zašeptá horečka,

či suchý stýblo trávy,

von padne, a už nevstane.

Trošku se zaprášilo.

 

A velkej bude světa soud,

esli směl takhle upadnout

a jaký to s ním bylo.

 


komentářů: 14         


Poslední červnová s Kainarem


Nastal poslední den června roku 2019, jehož první den jsem tady otevřel s pomocí Roupera de Clotrimazola, mého nevlastně vlastního dítěte. Teď ho uzavřu (ne Clotrimazola, ale červen) s pomocí Josefa Kainara – českého básníka, dramatika, ilustrátora a ještě kdoví čeho. Před pár dny jsem navštívil své oblíbené knihkupectví KOSMAS, jehož prodejnu mám hned za rohem ukotvenou v butovické nákupní galerii. Shodou okolností jsem tam zakotvil u poličky věnované poezii a vyňal z ní básnickou sbírku Josefa Kainara. Po dlouhé době jsem si znovu uvědomil, že tento poetik dokázal poskládat velmi samorostlé verše. Tu sbírku jsem si nekoupil, jelikož jsem měl dojem, že v mé knihovně jeho básně nemohou chybět. Dnes, když tohle píšu, což je v době, kdy tohle vychází, vlastně už včera, jsem s hrůzou zjistil, že žádnou básnickou sbírku od Josefa Kainara ve své knihovně nalézt nemohu. Dospěl jsem k závěru, že zítra, tedy vlastně už dnes to půjdu napravit. Pro tento dnešek, čili poslední červnový den, zde nicméně překládám jednu Kainarovu báseň, kterou zhudebnil Vladimír Mišík (viz hudební vložka pod básní). Zhudebnil nejen tu, ale třeba i Sochy. V předkládané básni je jedna sloka, která v hudebním provedení Vladimíra Mišíka chybí. Týká se jakési křesťanské sektičky, kterou nalezla jakási francouzská výprava v jakýchsi katakombách. Faktem je, že je to dost nezvyklý úkrok stranou, s jehož zhudebněním se Vladimír Mišík zřejmě neztotožnil. Upřímně se přiznám, že jsem nad tím mnohokráte přemýšlel, ale ten úkrok se mi nepodařilo zcela dešifrovat. Jakýkoli pokus mi to zde zcela vysvětlit přivítám.

 

Lucifer


Stříhali dohola malého chlapečka

 

Josef Kainar

 

Stříhali dohola malého chlapečka

kadeře padaly k zemi a zmíraly

kadeře padaly jak růže do hrobu

Železná židle se otáčela

 

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn

Jenom se dívali Jenom se dívali

Že už je chlapeček chycen a obelstěn

V té bílé zástěře kolem krku

 

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello

Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli

Zasmál se nahlas A ono to zaznělo

Jako kus masa když pleskne o zem

 

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět

Vešla do katakomb křesťanské sektičky

Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět

Je vždy kus masa jež pleskne o zem

 

Učeň se dívá na malého chlapečka

jak malé zvíře se dívává na jiné

Ještě ne chytit a rváti si z cizího

A už přece

 

Ráno si staví svou růžovou bandasku

Na malá kamínka Na vincka chcípáčka

A proto učňovy všelijaké myšlenky

jsou vždycky stranou A trochu vlažné

 

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem

Toužení svědící po malé šatnářce

Sedává v kavárně pod svými kabáty

Jako pod mladými oběšenci

 

Stříhali dohola malého chlapečka

Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti

nesmět se pohnouti na židli z železa

 

Už mu to začlo

 


komentářů: 10         


Sanitarium


Tohle měla být původně báseň, jenže to, co jsem v sobě cítil, se zdálo mít s poetičnem pramálo společného. Dokonce ani rýmy neměly sebemenší tendenci či kadenci seřadit se do souzvuků. Odněkud z kalných hlubin mého podvědomí se vyvalila tsunami obrazů, za něž by se nestyděl ani Hieronymus Bosch. Přesto, anebo právě proto jsem textový doprovod sestavil do básnického formátu, jejímž obsahem se můžete buď psychosomaticky kochat, nebo symptomaticky kuchat.

 

Lucifer


V noci jsem se probudil do dalšího snu

Jenž působil ještě děsivěji než ten předchozí

Do očí mi svítil baterkou jakýsi eskamotér v bílém plášti

Na jehož povrchu ve zbytcích jídla hodovaly nejrůznější druhy hmyzu

A bezzubými ústy pravil

Vítej v Sanitariu

 

Tady se ti bude líbit

Všichni moc dobře vědí

Proč tu jsou

I ty

 

Stačilo pár krátkých pohledů

V tom roztodivném kraji

Abych pochopil

Že doktůrek v ušmudlaném bílém plášti

Nekecá jen tak spatra

Že je zkrátka pravdomluvný

Až by se jeden zbláznil

 

Nikdo si tady prostě a sprostě na nic nehraje

Každý si hlídá svůj vlastní inkubátor

Jakkoli divnej by jistě mohl být

Jenomže co je divnost sprostoty

Opít se až do němoty?

 

Nikdo z chovanců nepoužívá žádných slov

Všichni slintají a sepisují tlusté svazky

Hemeroidních floskulací

Třeba támhle ten

Co dříve býval ředitelem obskurního Tramtaria

Teď dělá vrátného stejně tak dobrého

Sanitaria

 

Anebo tu ten pitoreskní komik z politického tratoliště

Jenž býval ukecaným sběratelem hodnotných potištěných papírků

Teď drží držku v kornoutu a ani nepípne

Poslední jeho slepice mu snáší vejce z porcelánu

Každý den mívá křupavou smaženici bez řeči

 

A ušmudlaný doktůrek neustále do uší mi klne

Že i mně se tu bude líbit

Jelikož musím přece moc dobře vědět

Proč jsem se tady ocitl

 

Být jedním z chovanců sanitárního pozdvižení

Mě jistě ponouká k hodnotnějším myšlenkám

Třeba se ožrat kuřecími křidýlky z KFC

Anebo z mekáče dovalit do žaludku lahváče

De-Kompozitně  De-Stilované vody

Utrhnout jabko babky z předzahrádky

 

Umýt si ruce bez poluce

Masturbujícím revolucionářům proti všemu

Narvat ebonitovou tyč do análního otvoru

Po vzoru Marxe Engelse Lenina Hitlera a Stalina

No není to krásné?

 

Ráno jsem se probudil do posledního snu

Jenž působil ještě děsivěji než ten předchozí

Do očí mi svítil baterkou jakýsi eskamotér v černém plášti

Na jehož povrchu ve zbytcích jídla hodovaly nejrůznější druhy hmyzu

A bezzubými ústy pravil

Vítej v Sanitariu

 


komentářů: 16         


Kvetoucí objímání


L'amour est bleu

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


První Máj


Karel Hynek Mácha zemřel v necelých šestadvaceti letech. Osudným se mu stal vrch Radobýl u Litoměřic, kde si v neděli 23. října roku 1836 upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech a všiml si, že dole ve městě vypukl požár. Úpravu své poslední básně okamžitě přerušil a rozběhl se tam dolů nabídnout svou pomoc. Prameny tvrdí, že zdrojem nemoci, které nedlouho poté podlehl, byla nezdravá voda, jíž se během požáru napil. Jeho nejproslulejším básnickým dílem je lyrickoepická skladba Máj, která vyšla v témže roce a je považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Na počest Karla Hynka Máchy zde předkládám její vyprávěcí podobu, kterou jsem našel na YouTube před dvěma dny.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 28         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  35  36  37  38  39   »