Poetický koutek


« strana 1 »

Letní pohlazení


(Erotickomaniakálněepické)

 

Lucifer


Jaro mívá tak nějak ve zvyku

Ukončit svůj úděl předčasně

A předá svůj kotoul létu

Kalendář ztrouchnivělých poznámek

Nehraje žádnou roli

Ruka v ruce

Kolík v kolíku

 

Tak přijde letní pohlazení

Bez jakéhokoli očekávání

Bez hvizdu přijíždějícího vlaku

Jenž tak nějak zrovna náhodou

Odjíždí bez vzlyku

Jakoby kolík v ruce

A ruka v kolíku

 

A to je právě to léto

Které dokáže hladit celý čas

Jenž nám byl předurčen

Aniž by předpokládalo

Že mu budeme věřit

Aniž bychom předpokládali

Že nás bude hladit

 

Léto mívá tak nějak ve zvyku

Ukončit svůj úděl předčasně

A předat svůj kotoul podzimu

 

Je jenom na nás

Kdy ho odpískáme

A podzim přijmeme

Jakoby byl náš vlastní

 

Kdy pochopíme

Že ruka s kolíkem

Už se těší

Na zimu

 


komentářů: 15         


Slunce po bouři


V zámeckém parku v Krásném Dvoře hromy bily do korun stromů a blesky objímaly jejich kořeny. Dvě ztracené duše sochal deštný příval, a pak zase vysvitlo slunce. Ta horkost v jeho objetí však netrvala dlouze. Opět se zatmělo, když kalíšek vína byl už skoro prázdný. Bum! Prásk! Slzavé údolí.! U vlakové zastávky bez budovy jim do úst popadaly třešně ze stromu poznání, který tam stál tak sám. Ona řekla: Ještě! Ještě? A sluneční vlak vyjel z deště.

 

Lucifer


Antonín Sova

 

Slunce

 

. Poledne v městě… Slunce oranžové

se v mlhu rozpíjí… Je smutné, bledé

a bez lesku a jaksi pohádkové,

a velké, plní zlatem nebe šedé.

Střechy se topí v strnulém tom svitu,

tabule oken, dráty podél domů,

pomníky černé, fasád řad a štítů,

koruny zakouřených, mrtvých stromů.

 

Má smutek barvy věcí ohořelých.

Jak bytost uvadlá a málo živá,

do zlatě liliových září skvělých

se nekonečností upjatě dívá,

má pohled zkamenělé zvědavosti

a naslouchavě v mlhy rozpíjí se…

To hory kdesi vzdychly do věčnosti?

Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě?

 

Po bouři

 

Přestály stromy bouři. Na větvích

květ opadal, tak bílý jako sníh.

A leží dole svát a rozdupán

línými stády, mizícími v lán.

 

Vroucnější vůně táhnou údolím

než jindy. Nevyřčeny, dechem mdlým

dýchaly včera, ale pláčou dnes

ztrát bolestí, jíž prudce voní ves.

 

Přestály stromy bouři za cenu

úrody příští, touhu ztracenu

ztajily v servané své zeleni.

Ó příští prázdnoto! Předčasná jeseni!

 


komentářů: 1         


Rozmítač myšlenek


(Nesmyslných)

 

Lucifer


Rozmítat myšlenky

Není tak snadné

Jak by se mohlo komukoli zdát

Zpočátku je zapotřebí se soustředit

Na cokoli

Třeba i na nic

Ten počátek je velmi neuchopitelný

Ale když ho neuchopíte

Nemůžete žádnou myšlenku rozmítat

 

A tak jsem se do toho pustil

Vypustil jsem ze svého těla nejdřív

Duši

Neměla tam co dělat

Co s duší

Když je k ničemu

Samozřejmě že nic

Takže jsem započal od ničeho

 

Kolem mne nebylo ničeho

Ani žádná myšlenka

Musel jsem se soustředit

Na ten bod

Po bodu

Až skoro k nosním dírkám

Nadechl jsem se

 

A pak už to šlo samo od sebe

Nemyšlenky se sypaly

Jako kroupy z letních mračen

Hromy a blesky

U toho samozřejmě nechyběly

Žádné stesky

Lopata a rýč

A potom ten marný chtíč

 

Z ničeho bez duše se stalo vše

I duševno bez kuše

Střílel jsem od boku

V rozkroku se mi chvěl mozek

Rozmítat myšlenky

Které nemáte

Není tak snadné

Ale já jsem to ustál

A rozmetal svou duši

V nic

 


komentářů: 22         


Čtvrtý máj (modelový)


Modelínová kolonie májová se kolem mě koulela jako obří popelnice. Tu a tam jsem skvostně naslouchal, ačkoli jsem už skoro hluchý. Sem a tam jsem se podíval, ačkoli jsem už skoro slepý. Ale stále ještě mohu, bez uší a bez očí, jenom hmatem, ten ještě mám v pořádku. A na každou řádku jsem schopen napsat báseň, ne jednu, třeba tisíce či miliardy. A v mých očích, které snad ještě vidí, se budou skvět všechny girlandy, anebo taky třeba vůbec nic. I naprosté temno je naprosto důležité. Jako ten čtvrtý modelínový máj.

 

Lucifer


Modelka

 

Jaroslav Seifert

 

Už aby mě zabalili do houně

a odnesli zas do ateliéru

k teplým kamnům.

A nalili do mě horký punč.

 

Stojím tu ve sněhu nahá,

jen aby Mistr Hynais

mohl přesně zachytit

odstín mrazem zmodralého těla

na obraze Zimy.

 

Dlouho prý hledal rusovlásku,

jako jsem já,

s břidlicově modrýma očima.

Kdybych byla jako havran

a oči měla červené jako myš,

nebyla bych tu stála.

 

A nebyl by mě tu oblékal

do průsvitné drapérie.

Tak pomalu, jako schválně.

Jednou, aby se rýsovala jen prsa,

mám pěkná,

podruhé, aby zas bylo vidět stehna

s husí kůží.

Pokaždé pan profesor zvolna odstoupí,

pak zřasí látku jinak

a já tu mrznu dál.

 

Dělej, ty starý blázne!

Ty máš zimní boty a kožich,

a já tu stojím nahá

v slabém průsvitném hadru.

 

Na zádech bych ten mráz vydržela,

ale vítr fouká proti mně

a tady vpředu mám dva kusy ledu

a ještě jako by mě někdo do bradavek

píchal špendlíkem.

 

Co ty vlastně víš

o ženském těle?

Ženské jsou choulostivé na břicho,

a když nastydnou odspodu,

bývá to malér na hodně dlouho.

 

Kašlu na tvůj obraz,

kašlu na budoár královské lóže.

Mám pro umění zmrznout?

Kašlu na Národní divadlo!

 

Ty budeš mít slávu,

a já zápal plic.

Na to se dost rádo umírá

a dost často, abys věděl.

 

Nepřemýšlej a maluj,

nebo ti tu paletu vyrazím

a rozdupu na sněhu.

 

Že nejsem ještě dost fialová?

Ale že mi zuby cvakají

jako kostlivci na pimprlovém divadle,

to ti nestačí?

 

Jen jsi měl zůstat v té Paříži!

Ani poslední holka z ulice

by ti takhle nestála.

A že jsou tam všelijaké coury

ochotné ke všemu.

 

Už aby přišli s tou houní,

s tou drsnou, ale teplou houní,

už aby jen zas přišli.

 


komentářů: 12         


Neúnavná


Hříchy mládí v člověku nastartují vzpomínky. Posílám jeden z "hříchů". Tenkrát, když jsem si psala svoje básničky do  šuplete - připadal mi život stráááášně zlý, a nedobytná láska ze všeho nejhorší. To jsem ale vůbec netušila, co přinese život dál. Kdybych nadále dále veršovala, vypadalo by všechno úplně jinak. Přes cedník tisíců dní ale přece jen nepropadly krásné chvíle, které se nám daří životu urvat. Člověk se naučí vážit si všeho pěkného a už ho pudy nepudí kopírovat pocity na papír. Tenkrát byly endorfiny v rozpuku… Omluvte zamilovanou holku.

 

Astra (Tahiti)


Jsem neúnavná jak voda

tiše a trpělivě hlodám

Ať jsi jakkoli kamenný

jednou se ve mně utopíš

Jednou snad pochopíš

z kterého místa

moje voda čistá pramení

 

Zatím jsi mi do krve nasil kopřivy

a v mužném tvaru tvojí lebky

se ještě nenarodil tón

Ten zvuk tak bosý a hebký

Zvon který teď zní je zlý

 

Jsem neúnavná jak voda tichá

která jen přede

Přese mne nepřejde suchou nohou

tvoje pýcha

Hledím na tebe z papíru

moje oči jsou oči upírů

Saji jsem savec saji tvůj zrak

Teď se maličko pousměj

Tak

Jak ti to sluší

Teprve jednou jsem zahlédla tvoji duši

 

Kdybych měla víc odvahy

kdybys ty nebyl tak váhavý

vrazila bych ti po střenku

do břicha dýku

V nastalém tichu bys zaprosil

Nebožtíku

 

Čas nám tká na rubáš

a přijde chvíle

kdy jednomu z nás dopřede

poslední nit

V té chvíli všechno

co teď je nám tolik milé

přestane být

 

Ty víš že od jedné chvíle

nemá mé srdce klid

Chvějí se mi ruce

chci všechno prudce

chci všechno tak

jak má jít

 


komentářů: 8         


Jarní přeháňka


Kdysi jsme ve škole dostali domácí úlohu – napsat jarní úvahu. Tak tady jedna je. Je to "pohled" do okýnka přírody a neustále se opakujících příběhů…

 

Astra (Tahiti)


Nebe si na sebe vzalo plášť barvy plechu

 a v hladině řeky si zobrazilo tvář.

 Vítr ulehl pod smuteční vrby,

 mrtvá ryba pomalu plynula s proudem,

 který přičesával pobřežním kamenů vlasy z trav,

 a tiché dusno zalézalo pod vymleté břehy.

 Břehule s křikem odvanuly do hnízd,

 z dálky se píšťala vlaku přinesla údolím.

 

 Podvečerní bouře zaduněla

 do skloněných vrchů.

 A v lese se rozhlížely

 ty nejvyšší borovice

 odkud vítr vane mračna.

 Strážné topoly očekávaly budoucí příval

 a kmínky nezkušených osik

 oddaně podlehly chvění svého listí.

 Větve jabloní naposledy pohoupaly květy

 a odkvetlé višně mateřsky přehlížely

 svoje budoucí pokolení. Jen nízké osení si nechalo bezstarostně cuchat ježka.

 

 Mladý slepýš spěšně vrtal svým tělem tunel v trávě,

 shánlivá včela obalená pylem spěchala k úlu

 a kulatý čmelák se pozvolna přitrouble zpíjel v omamném květu kopřivy.

 Vyleštěná voda chladně hleděla modrošedýma očima do očí nebe.

 

 Vítr přiběhl znenadání, vyšlehl blesk, uhodil hrom, veliké kapky pobily hladinu lesklými nýty.

 Řeka vydechla.

 Proud zrychlil běh a voda bičovaná větvemi jindy pokorných vrb

 rozstřikovala se po vyprahlém kamení.

 Večerem zahučel milenec bouře.

 

 Roztřepené mraky se rozplývaly,

 okna modrého nebe hlásila, že slunce zapadá daleko,

 a jižní vítr, učedník větrů, melancholicky smetal z cest hromádky spadaných květů.

 Tráva se narovnávala, osika setřásala z listí slzy strachu

 a habr pyšně nesl korunu nad vymytou břízou.

 Řeku oslepil jíl.

 V nastalé noci zabručel chroust,

 netopýr bez hlesu vyletěl na lov,

 květiny na louce zavřely do svých hlav unavené brouky

 a letošní zvědavá myš vykulila do tmy ostražité oči.


komentářů: 12         


Balada o řeči očí


Tuto baladu jsem zplodila před "sto" lety, jako cvičný náboj do svojí tvůrčí pušky. A byla jsem zvědavá, zda jsem se trefila do některého z lyrických žánrů. Neustále objevujíc Ameriku jsem se až teď dopracovala prostřednictvím internetu k tomu, že ASI vím, o co jde. Ve výkladu o básnických formách se v tomto případku jedná o takzvaný tónický verš…. Abych nemarnila mnoho prostoru, přepisuju tuto baladu do tvaru prózy, nicméně obsah je zachován.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 9         


Hodina etiky


(Anglie na jaře v roce 1998)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 21         


Dubnová rána


(Tak krásně nanicovatá)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 16         


Rána žen (Báseň sentimentální)


Málokdo nebyl někdy políbený poezií. Holky jsou na tom asi líp než kluci, jsou citovější.  Tedy moje generace. Tyhlety nové možná ani neví, co to verše jsou. Mě tvorba chytila dost pozdě, asi kolem třicítky, a ta dekáda potom stála za to, i vzpomínky na ni. Věnuju se jarnímu úklidu a našla jsem hodně silnou složku papírů, kde celá desetiletí spala slova, která jsem tenkrát sypala z duše. Papír už je léty žlutý… Nechala jsem se okouzlovat verši všech klasiků a jednu dobu zvítězil Antonín Sova. A jeho balady. Sova i proto, že to byl můj prapraprabratranec z maminčiny strany a cítila jsem, že s ním souzním. Dopustila jsem se tenkrát drzosti a napsala jsem baladu o ženách. Má název Rána žen a podtitul - báseň sentimentální. Předkládám ji publiku beze studu, protože každý se může dopustit omylu.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 8         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  22  23  24  25  26   »