Poetický koutek


« strana 1 »

Pád do propasti


(Odkud už není kam padat)

 

Lucifer


Díval jsem se do propasti a věděl jsem

Že čím déle se budu dívat

Tím pravděpodobnější bude

Že do ní spadnu

Jenže já to chtěl

Nevěděl jsem proč

Ale nemohl jsem odvrátit svůj zrak

 

A pak jsem pochopil

Že hledám její dno

Které z mých výšin vidět nebylo

A já ho chtěl spatřit

Dotknout se podstaty propasti

Abych pochopil

Co až dosud mi bylo odepřeno

 

Tím se začal můj pád do někam

Jehož konce jsem tak lačně očekával

Ve skutečnosti to bylo

Odnikud do nikam

Ale ten pocit

Se nedal nahradit ničím

Co jsem až dosud zažil

 

Padal jsem zprvu zvolna

Něco mi v tom chtělo zabránit

Snažilo se mě to nadnášet

Ale pak jsem pochopil

Že se tomu brání má vlastní nejistota

Kterou jsem musel definitivně potlačit

Abych dopadl mnohem rychleji

 

Časový horizont se pak scvrknul

Na neuvěřitelně krátký okamžik

Což mělo za následek

Že jsem si ten pád vlastně neužil

Ale pak jsem pochopil

Že samotný pád je o ničem

O všem je dno propasti

 

A tak z nečista do čista

Ocitl jsem se na dně propasti

A konečně pochopil

Že už tam na mě čekalo

Po nekonečné věky

Jež jsem strávil zbytečnými věcmi

Které mi nebyly vlastní

 

Nemám už žádnou touhu

Vrátit se do těch nebetyčných výšin

V nichž jsem se cítil naprosto nesvůj

Jsem teď svým

Bezodkladně sám sebou

Na dně své vlastní propasti

Odkud už není kam padat

 


komentářů: 7         


Letní imaginace


(Bez jakékoli performance)

 

Lucifer


Představ si lesy vzhůru nohama

Kořeny se šplhají k obloze

Větve se noří do podzemí

Kde hledají své prameny

Aby se znovu zazelenaly

Prameny vzhůru rukama

 

Představ si číši plnou lásky

Kterou jsem zvrátil v rozlivu

U naší poslední večeře

A kolem tolik divukrásné zvěře

Do které jsi nonšalantně píchala vidličkou

A mezinožním nožem malovala obrázky

 

Představ si muže s růží v krku

Jak se rozhořčeně klaní tvému stínu

A rukama se tě nemůže dotknout

Protože nic takového nemá

Plameny dolů nohama

pomilováníhodném letním úprku

 

Představ si cestu nikam vedoucí

Jak po ní kráčíš s někým úplně jiným

Jehož jsi nikdy nechtěla

Ale teď si nemůžeš pomoci

A on s tím nemůže nic udělat

Jelikož není vševědoucí

 

Představ si kašnu bez vody

Uprostřed pouště bez písku

A dva velbloudy

Kteří nemají ani jeden hrb

Na který bys mohla nasednout

A vychutnat své svobody

 

Představ si vodu bez kašny

A muže bez růže v krku

Stejně tak lásku bez číše

A cestu vedoucí úplně všude

Ledoborce v horoucím pekle

A pošťáka bez brašny

 

Představ si koitální zvukové rezonance

A šepot bezodkladně oněmělých

Hlas všemocného bez hlasivek

Úpění zdravých v nemocnicích

Své první milování

Bez jakékoli performance

 


komentářů: 29         


Jako někdy o slavnostech


Domnívám se, že v těchto vedrech není možné nic než básnit. Nejlépe v ledovém bazénu, ale kdo ho má. Upřímně se přiznám, že nemám bazén, natožpak ledový a nemám ani jakýkoli momentální sklon k básnění, jelikož moje neurony se smaží na pekáči. Takže přenechám slovo někomu jinému. Někomu, kdo své básně smažil, když jeho neurony prskaly jako škvarky v ledničce. Přenechávám slovo nejen tomu básníkovi, jemuž se klaním až úplně hluboko do země, ale i Stelle, která po prvním výběru „V sadě mezi jabloněmi“ připravila s razantním ženským předstihem i tento druhý, slavnostní.
(Perex sepsal bez vědomí autorky tohoto poetického příspěvku, jakož i bez vědomí autora básní Ivana Wernische Lucifer v letním bezvědomí.)
 
Stella

Ivan Wernisch

 

Nechval dne před večerem

 

Odpoledne, kolem páté,

začali se všichni sbíhat

na náměstí Vrchlického,

kde hoří dům č. p. 7,

hoří celé první patro,

ale požár zachvacuje

koloniál pod podloubím.

Je třeba vynášet zboží!

Muži odkládají saka,

vyvalují z krámu bečky,

vynášejí pytle mouky,

pytle krup a pytle čočky,

vynášejí těžké bedny,

židle, stůl a almaru.

Kdekdo volá: Kde je Klimša?!

Za chvíli to na náměstí

vypadá jak na výstavě,

jako dobročinný bazar.

Konečně je tady Klimša,

nemůže však najít klíče

od požární zbrojnice.

Je třeba vyrazit dveře!

Zbrojnice je otevřena,

stříkačka však uvnitř není,

protože ji Klimša půjčil

ku stříkání zeleniny.

Pohoršený dav se tedy

vrhá na opilce Klimšu,

ten však skočil do zahrady

a zahradou skočil k lesu.

Pendlovky opřené o strom

ukazují 9 hodin,

č. p. 7 dohořívá,

ve městě je hluk a záře,

jako někdy o slavnostech.

 

(Z básní Václava Rozehnala)

 

Vedřiny

 

Nikde nikdo nikde nikdo jen velkopopovický

Kozel kráčí podél zdi.

Teď vyšel kdosi zpoza rohu. Taky jen nikdo.

Jako já.

Otevřely se domovní dveře zavřely se nikdo

nevstoupil ani nevyšel.

Nikde nikdo. Jen velkopopovický Kozel kráčí

podél zdi.

O trafiku se lámou stíny

kolemjdoucích stínů. Je něco po páté.

Den u konce. Ještě je něco na dně sklenice.

Podél zdi kráčí kozel.

 

…..............................

 

Já už jsem ti jednou řikal,

řikal jsem ti už mě neser!

Matička popadla valchu,

praštila mě s ní přes hlavu:

stará kopla do kolíbky,

kolíbka se rozsypala.

Dyš to viděl muj synáček,

šáhnul pod skříň pro sekeru.

Dyby tu sekeru uzved,

byl by mámě přesek hnátu.

Má stará se rozeřvala,

že to probudilo dědka,

dědek vylít, začal všecky

mlátit prknem vod postele.

Matička se rozbrečela:

že se nestydíš, ty prase,

běhat tady bez kalhot!

 

 

Poučení o perspektivě

 

Půjdu-li tam - - - anebo tam - - -

každým krokem povyrostu… záhy mi budou

ty nejvyšší stromy do pasu. Vida, pan

profesor kreslení měl pravdu, hoj!

Spatřím jakousi chaloupku a jen tak

z obří rozvernosti si na ni dřepnu.

   Křáp! Nikdo ani nekvikne. Půjdu dál,

třeba potkám někoho, s kým bude legrace.

A taky potkávám - - - pokaždé menšího –

vždycky naň pořádně zahřímám –

hoj! hoj! hoj!

      Zanedlouho však potkávám postavičky

tak malé, že nerozeznávám zděšení na jejich tváři.

Nejvyšší stromy do půli lýtek. Čáp

do rybníka! Překračuji ves. Ale až půjdu

zpátky! Hoj!

 Až půjdu zpátky - - -

     a jejda, pane profesore, vaše zákony

platí i na zpáteční cestě? - - - Obrátím

se a vidím za sebou rovinu - - - holou

pláň - - - maloučko zvlněnou...

hoj...

 

Tancovaly cibuličky

 

Tancovaly cibuličky

a papričky tancovaly

točily se dokolečka

tancovaly s fazolemi

ve velikananánském hrnci

Ach to byl překrásný večer!

Ohýnek mlaskal

mlsal šišky

mlaskal a chroupal polena

Měsíček na mě

koukal z výšky

ohříval jsem si kolena

 

…..............................

 

stále se nemohu zbavit pocitu

že kamsi kráčím

 

když mluvím s lidmi

mám nepříjemný dojem

že cosi říkám

 

cosi čemu bych měl nějak rozumět

Kdybych              kdybych

 

ale to nic

to přejde

 

Zdroj: Wernisch, Ivan: Včerejší den, Mladá fronta, Praha 1989

 


komentářů: 4         


V sadě mezi jabloněmi


Jak je to krásné, když se potká radost ze života se zkušeností a když se potká tradice s modernou a – když básníci s německými jmény jsou nejčeštější…

 

Stella


Ivan Wernisch

 

Panenka Marie

 

Není k zahození,

je hezká docela,

je hezké chodit s ní

do kavárny U kostela.

 

Zamilovávání

 

Ubožáčku, co je ti,

ubožáčku ubohý,

ubožáku, ubožáčku.

 

Piky piky na hlavu…

 

Jestli máš někoho,

lískovým šípem ho zabiju

a hodím do sklepa.

 

Piky piky na hlavu…

 

Koupím si šedý klobouk a nechám narůst vousy,

budu nosit jizvu nad okem a vlasy do čela,

najdu si pokoj s lenoškou, se stolem

a s návštěvami.

Bude tě hlídat pes.

 

Piky piky na hlavu…

 

Nechte mě.

Tři korunky do země,

nehraju, nechte mě.

 

V sadě mezi jabloněmi

 

Už se hosté rozloučili,

už odjely všechny vozy,

v sadě mezi jabloněmi

zůstal stůl prostřený bíle.

Po tom dlouhém, bílém stole

mezi tácy, sklenicemi,

talíři a omáčníky,

mezi mísami a džbány

prochází se velikánský,

veliký černý havran.

 

V sadě mezi jabloněmi

na bíle prostřeném stole

černý havran krákorá,

pomrkává zlostným očkem,

zlostným očkem zlomyslným.

Pomlouvá hostinu,

pomlouvá ženicha,

pomlouvá nevěstu,

ze všeho nejvíce pomlouvá nevěstu.

 

Ženich leží pod moruší,

leží, zacpává si uši –

nekrákorej, havrane!

Ale havran ne a ne,

ne a ne a nepřestane,

nepřestane s krákoráním:

 

to vám byla krákrá svatba,

ženich, protože je krákrá,

vzal si krákrá nevěstu!

 

…...............................

 

Zaskřípěl kafemlejnek

v trnkovém roští

Vždyť je to ptáček.

Teď skáče ouvozem

ptáček z trnové houště.

 

…................................

 

Proč bych tam chodil

když mě zvou

Pročpak bych pospíchal

když na mě čekají

Jen ať trpí když jsou hloupí

já sám si otevřu

šimpanzskou flaštičku

a až ji vypiju

budu si libovat.

Ještě mě tralala

má někdo na světě

rád

 

…..........................

 

Kdo mohl, zaplatil,

kdo zaplatil ten si užil

Teď odlétá komínem,

marnotratník. Inu –

užil si

 

Tak tedy toto zde je takzvané tágo

Mýlím se? Bidlo k postrkování hodin?

Časotvorné bidlo! A propos:

kolik je? Dvě. Pak tedy jedna pro každého.

Spokojen?

 

Spokojen. Dvě s poledne – dost času na to,

abych někam zašel, málo abych vymyslil kam.

 

Konečně večer

 

Konečně večer

zachraň se kdo můžeš

matrace skřípou

ein Jagdhorn schallt

the sunlight on the garden

hart wird es und wird kalt

ah my baby of Babyllon

the rain of Liboc padá na London

a na marťanská kriketová hřiště

teď mazej domů

 

Zdroj: Wernisch, Ivan: Včerejší den, Mladá fronta, Praha 1989

 


komentářů: 37         


Letní sadomasochistická


(Pomilováníhodná)

 

Lucifer


Pod tvými letními šaty

Se skrývá něco

O čem se mi zdá i v zimních závějích

Někdy se červenáš

A teď ještě o trochu více

Moc dobře víš

Že třešně už nemají tu moc

Nastává doba švestková

Pálí se slivovice

 

Něco se možná nezdařilo

Třeba ten motýl

Který uhynul v tvých dlaních

Když zapráskala jsi bičem

Moc dobře vím

Jak umíš ladit piano

Nastává doba díkuvzdání

S motýlím chtíčem

 

Možná si vzpomeneš

Jak jsme se milovali

Když naše krev ještě netekla proudem

Kam nyní míří třeskutě

Moc dobře víme

Jak je to krásné

Nastává doba bičování

 

Rekultivace jistě není marná

Třeba ty švestky

Pod tvými šaty spálené

Tak se toho napijme

Moc dobře víš

Jak je to šílené

 

Něco se možná zdařilo

Když pod peřinou ohně plály

Třeba ten modrý flíček

Na pozadí tvého vkusu

Anebo tvůj nenapodobitelný míček

 

Někdy se zelenáš

Když zalévám tě jako kytku

Možná že stále ještě nevíš

Co pro mě znamenáš

 

Sadomasochistické milování

Beze zbytku

V opilosti nebetyčné

 

Pod tvými letními šaty

Se skrývá něco úžasného

 

Pomilováníhodného

 


komentářů: 18         


Letní pohlazení


(Erotickomaniakálněepické)

 

Lucifer


Jaro mívá tak nějak ve zvyku

Ukončit svůj úděl předčasně

A předá svůj kotoul létu

Kalendář ztrouchnivělých poznámek

Nehraje žádnou roli

Ruka v ruce

Kolík v kolíku

 

Tak přijde letní pohlazení

Bez jakéhokoli očekávání

Bez hvizdu přijíždějícího vlaku

Jenž tak nějak zrovna náhodou

Odjíždí bez vzlyku

Jakoby kolík v ruce

A ruka v kolíku

 

A to je právě to léto

Které dokáže hladit celý čas

Jenž nám byl předurčen

Aniž by předpokládalo

Že mu budeme věřit

Aniž bychom předpokládali

Že nás bude hladit

 

Léto mívá tak nějak ve zvyku

Ukončit svůj úděl předčasně

A předat svůj kotoul podzimu

 

Je jenom na nás

Kdy ho odpískáme

A podzim přijmeme

Jakoby byl náš vlastní

 

Kdy pochopíme

Že ruka s kolíkem

Už se těší

Na zimu

 


komentářů: 15         


Slunce po bouři


V zámeckém parku v Krásném Dvoře hromy bily do korun stromů a blesky objímaly jejich kořeny. Dvě ztracené duše sochal deštný příval, a pak zase vysvitlo slunce. Ta horkost v jeho objetí však netrvala dlouze. Opět se zatmělo, když kalíšek vína byl už skoro prázdný. Bum! Prásk! Slzavé údolí.! U vlakové zastávky bez budovy jim do úst popadaly třešně ze stromu poznání, který tam stál tak sám. Ona řekla: Ještě! Ještě? A sluneční vlak vyjel z deště.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


Rozmítač myšlenek


(Nesmyslných)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 22         


Čtvrtý máj (modelový)


Modelínová kolonie májová se kolem mě koulela jako obří popelnice. Tu a tam jsem skvostně naslouchal, ačkoli jsem už skoro hluchý. Sem a tam jsem se podíval, ačkoli jsem už skoro slepý. Ale stále ještě mohu, bez uší a bez očí, jenom hmatem, ten ještě mám v pořádku. A na každou řádku jsem schopen napsat báseň, ne jednu, třeba tisíce či miliardy. A v mých očích, které snad ještě vidí, se budou skvět všechny girlandy, anebo taky třeba vůbec nic. I naprosté temno je naprosto důležité. Jako ten čtvrtý modelínový máj.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 12         


Neúnavná


Hříchy mládí v člověku nastartují vzpomínky. Posílám jeden z "hříchů". Tenkrát, když jsem si psala svoje básničky do  šuplete - připadal mi život stráááášně zlý, a nedobytná láska ze všeho nejhorší. To jsem ale vůbec netušila, co přinese život dál. Kdybych nadále dále veršovala, vypadalo by všechno úplně jinak. Přes cedník tisíců dní ale přece jen nepropadly krásné chvíle, které se nám daří životu urvat. Člověk se naučí vážit si všeho pěkného a už ho pudy nepudí kopírovat pocity na papír. Tenkrát byly endorfiny v rozpuku… Omluvte zamilovanou holku.

 

Astra (Tahiti)


Celý článek »

komentářů: 11         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  22  23  24  25  26   »