Poetický koutek


« strana 1 »

Jarní přeháňka


Kdysi jsme ve škole dostali domácí úlohu – napsat jarní úvahu. Tak tady jedna je. Je to "pohled" do okýnka přírody a neustále se opakujících příběhů…

 

Astra (Tahiti)


Nebe si na sebe vzalo plášť barvy plechu

 a v hladině řeky si zobrazilo tvář.

 Vítr ulehl pod smuteční vrby,

 mrtvá ryba pomalu plynula s proudem,

 který přičesával pobřežním kamenů vlasy z trav,

 a tiché dusno zalézalo pod vymleté břehy.

 Břehule s křikem odvanuly do hnízd,

 z dálky se píšťala vlaku přinesla údolím.

 

 Podvečerní bouře zaduněla

 do skloněných vrchů.

 A v lese se rozhlížely

 ty nejvyšší borovice

 odkud vítr vane mračna.

 Strážné topoly očekávaly budoucí příval

 a kmínky nezkušených osik

 oddaně podlehly chvění svého listí.

 Větve jabloní naposledy pohoupaly květy

 a odkvetlé višně mateřsky přehlížely

 svoje budoucí pokolení. Jen nízké osení si nechalo bezstarostně cuchat ježka.

 

 Mladý slepýš spěšně vrtal svým tělem tunel v trávě,

 shánlivá včela obalená pylem spěchala k úlu

 a kulatý čmelák se pozvolna přitrouble zpíjel v omamném květu kopřivy.

 Vyleštěná voda chladně hleděla modrošedýma očima do očí nebe.

 

 Vítr přiběhl znenadání, vyšlehl blesk, uhodil hrom, veliké kapky pobily hladinu lesklými nýty.

 Řeka vydechla.

 Proud zrychlil běh a voda bičovaná větvemi jindy pokorných vrb

 rozstřikovala se po vyprahlém kamení.

 Večerem zahučel milenec bouře.

 

 Roztřepené mraky se rozplývaly,

 okna modrého nebe hlásila, že slunce zapadá daleko,

 a jižní vítr, učedník větrů, melancholicky smetal z cest hromádky spadaných květů.

 Tráva se narovnávala, osika setřásala z listí slzy strachu

 a habr pyšně nesl korunu nad vymytou břízou.

 Řeku oslepil jíl.

 V nastalé noci zabručel chroust,

 netopýr bez hlesu vyletěl na lov,

 květiny na louce zavřely do svých hlav unavené brouky

 a letošní zvědavá myš vykulila do tmy ostražité oči.


komentářů: 3         


Balada o řeči očí


Tuto baladu jsem zplodila před "sto" lety, jako cvičný náboj do svojí tvůrčí pušky. A byla jsem zvědavá, zda jsem se trefila do některého z lyrických žánrů. Neustále objevujíc Ameriku jsem se až teď dopracovala prostřednictvím internetu k tomu, že ASI vím, o co jde. Ve výkladu o básnických formách se v tomto případku jedná o takzvaný tónický verš…. Abych nemarnila mnoho prostoru, přepisuju tuto baladu do tvaru prózy, nicméně obsah je zachován.

 

Astra (Tahiti)


Jsem ještě mladý. Na bradě rostou mi první vousy. Sotva se holím. A neumím předvídat zrady. Spoléhám zatím na oči, věřím, že pohledem zotročím. I když se k ženě postavím zády, ona vždy musí vědět, že přišel jsem já. A jistě hlavu otočí, aby se porozhlédla.

 

A tak se mi stalo, že jednou jedna zbledla. Pak v prudkém pohybu polil ji nach. Musím se přiznat, že v první chvíli dostal jsem strach, jestli jsem očima neproved něco zlého. Jestli si třeba nemyslí – koukejte ho, jak ten se umí podívat!

 

Po chvíli, když smysly se k ní vrátily, po té malé mdlobě, kterou postřeh jsem jen já, po tom, když znovu přišla k sobě, sklonila hlavu. Čekal jsem jako jelimánek, s jakýma očima se mi vrátí.

 

A teď se držte všichni svatí, z těch očí ke mně přiběhl vánek, a jenom v koutku, někde v dálce, stačil jsem zahlédnout výzvu k válce. A potom, jako bych už nebyl. Pohodlně se posadila ke stolu, kde měla kávu, a na mě teď bylo, abych sklonil hlavu.

 

Nazítří potkali jsme se znovu. A jen já vím, že nespoléhal jsem se na náhodu. Ráno jsem se pěkně oholil a vzal jsem si novou košili, kterou mi naši koupili nedávno k svátku. I oči jsem si myl, jak ještě nikdy snad. To proto, abych se na ni mohl krásně podívat.

 

A přemýšlel jsem taky, mám-li trénovat pohledů škálu, ale pak jsem si řek, že bych byl blázen. Všiml jsem si totiž, že ona má snubní prstýnek, a že přes mé oči vidí nejspíš až na zem.

 

Setkali jsme se u oběda. A já, věda, že strávíme spolu chvíli, udělal jsem to, abych jí byl milý, že jsem usedl naproti jejím očím. A lidi, naštěstí dělala, že to nevidí, já jedl jak kočí. Jí totiž se o mně v noci asi zdálo. Aspoň to tak vypadalo, protože ta na mě hleděla, jako kdyby přestat nechtěla.

 

Vypadám docela dobře, vím, ale přesto si nemyslím, že taková žena jako tato, by nevímco dala za to. Za co? No přece za TO! Však blesklo mi hlavou, že jsem pad asi na tu pravou, když takhle bez ostychu vydává mému smíchu svou zvědavost. Hned tu byla záminka. Už jsem v duchu říkal – dost!

 

A jak tak zvedám oči k odpovědi, stalo se, a jak, to jenom bozi vědí, že z jejího pohledu náhle zmizelo všecko. Zvědavost, zájem, výzva i boj. Najednou byla unavená. Taková dospělá žena.

 

A já jsem se asi zatvářil jako děcko, protože její oči, které se se mnou nadobro rozloučily, řekly jen – chlapče, jak jsi milý, a – řekly to tak, jako to říkává moje maminka.

 


komentářů: 9         


Hodina etiky


(Anglie na jaře v roce 1998)

 

Lucifer


Georgina

(Deník nalezený ve skříni)

 

V hodinách etiky před mnoha lety

profesor se nás ptával vždy na jaře:

Kdyby v galerii hořelo,

co byste zachránili, obraz van Gogha

nebo starou ženu, které už stejně

mnoho let nezbývá?

 

Neklidní na tvrdých židlích

nezajímali jsme se moc o obrazy nebo o stáří,

jednou jsme se rozhodli pro život,

jindy pro umění,

ale vždy jaksi lhostejně.

 

Někdy ta stará žena měla podobu mé babičky,

opouštěla svou kuchyň a bloumala

v jakési polovysněné galerii.

Jednou, už chytřejší, jsem odpověděla:

Proč nenechat tu starou ženu, aby rozhodla sama?

 

Jiřina, říká profesor, se vyhýbá

tíze odpovědnosti.

Letos na jaře vcházím pokorně do opravdové galerie

– já sama.

S úžasem v očích stanu před Vincentovými obrazy

a ani nedýchám.

 

Barvy, ty jeho barvy jsou zářivější než jaro,

žlutá je v tu chvíli nejzářivější částí země

a žhne přes plátno přímo do mého srdce.

Nemohu potlačit slzy, a tak jen zavřu oči.

Jen na chvíli,

a i v tu chvíli se se mnou zatočí celá tato galerie

a já poznávám dvě věci:

 

Toto je nejsilnější zážitek z mé cesty do Anglie

a třebaže nejsem ještě stará, uvědomuji si,

že žena, malba a roční období splývají vjedno

a studenti nic z toho zachránit nemohou.

 


komentářů: 21         


Dubnová rána


(Tak krásně nanicovatá)

 

Lucifer


Ta krásná dubnová rána

Kdy všechno začínalo jakoby od znova

Zima už dostala poslední pomazání

A jaro ještě jakoby nemohlo

Líbat nás na ústa od medu prostá

Když jsme si vzpomněli

Na všechny svoje zapomněnky

A dole u dveří chyběla klika

S pocitem k zulíbání

 

Dav myšlenek bortil veřeje přehrad

Jež jsme tak útlocitně stačili vystavět

Na hrázích našeho koloběhu

Dokud zima nedostala poslední pomazání

A jaro ještě nebylo k rozpukání

 

Ta krásná dubnová rána

Kdy jsme se vedle sebe probouzeli

A přesto každý někde úplně jinde

Když jsme se pokoušeli

Zase najít cestu k sobě navzájem

Aniž bychom to vůbec tušili

Když lidé nad námi

Bouchali do zdí na lidi pod námi

A my jsme byli tak nějak mezi

 

Do nás proudily zástupy cizích věcí

Které jsme nikdy nechtěli

A přesto jsme se tomu poddávali

I když zima dostala poslední pomazání

A jaro už bylo k rozpukání

 

Ta krásná dubnová rána

Kdy všechno začínalo jakoby od znova

Jaro už dostalo první požehnání

A zima ještě jakoby mohla

Zavírat ústa našich zapomněnek

Které si na nás vzpomněly

Když nahoře u dveří chyběla klika

Bez oken k otvírání

A my jsme byli tak nějak mezi

 

Všemi dubnovými rány

Tak krásně nanicovatými

Která jsme prožívali

Od zdola nahoru

A zase zpět

 


komentářů: 16         


Rána žen (Báseň sentimentální)


Málokdo nebyl někdy políbený poezií. Holky jsou na tom asi líp než kluci, jsou citovější.  Tedy moje generace. Tyhlety nové možná ani neví, co to verše jsou. Mě tvorba chytila dost pozdě, asi kolem třicítky, a ta dekáda potom stála za to, i vzpomínky na ni. Věnuju se jarnímu úklidu a našla jsem hodně silnou složku papírů, kde celá desetiletí spala slova, která jsem tenkrát sypala z duše. Papír už je léty žlutý… Nechala jsem se okouzlovat verši všech klasiků a jednu dobu zvítězil Antonín Sova. A jeho balady. Sova i proto, že to byl můj prapraprabratranec z maminčiny strany a cítila jsem, že s ním souzním. Dopustila jsem se tenkrát drzosti a napsala jsem baladu o ženách. Má název Rána žen a podtitul - báseň sentimentální. Předkládám ji publiku beze studu, protože každý se může dopustit omylu.

 

Astra (Tahiti)


Vlezte si ke mně do postele, hvězdy.

Jste jiskřivá noc.

A líp vám nebe neustele.

Vím, je vás moc netlačte se tolik.

Chci jednu pod hlavu

a druhou snad na přikrytí.

A ty, které zbývají, ať svítí.

 

Dnes v noci vyspíme se spolu.

A já vám povím, než začneme dřímat –

o tom, jak v svítání neblednou vaše tváře.

Budu vám vyprávět o ženách, hvězdy.

 

Je noc, v níž první ženě,

která je nejmladší, nedá spát zrání budoucího bodláčí.

K té první ještě máma vstává, naslouchá dechu jejích úst

a říká – malá, milá, neplaš se.

Stáda rán tě teprve čekají.

A ráno této dívky-ženy oči

bývají tajuplně zamlženy.

Dokáže při snídani zažvatlat dětsky na mámu.

A ta, chudák, nemá ani zdání,

co čeká její dítě po ránu,

po kterém přijde den.

To o té první.

O ženě, která si tak říká

už po několik měsíců,

a která brzy dožene

zkušenosti z doslechu

životem, ve kterém nejednu neplechu

provede ještě, než přejdou slzné deště

jejího jara.

Ta tedy spí a je k ulíbání to, co z ní kouká

pod peřinou.

 

A teď, hvězdy, najdeme si ženu jinou.

Ach ano, ta právě zadřímala.

Ach ano, ta už není malá.

Ten, který vedle ní leží,

ten tak rychle nepoběží z postele domů.

Tomu se říká, hvězdy, milenec.

Ona mu ovšem dala

na tisíc jiných jmen.

A to, které naposledy zašeptala

než přemohl ji z přeúnavy sen,

to znělo tak, jak teď zní celé její tělo.

A on se na ni dívá.

Zavřel jí stehna jako rozečtenou knihu,

jejími koleny obrátil list.

On ví, on je si jist,

že do rána přečte ji celou.

Je bdělý, spát se mu nechce.

Lehce ji hladí po vlasech,

a její vzdech je mu začátkem

nové kapitoly.

Za chvíli asi začnou si spolu

zase číst.

Když ráno blednete, vy hvězdy,

ti dva už nedoženou červánky na svých tvářích.

 

A žena třetí?

Ve třetí ženě, v té se sváří

z kovů citů litina křehkých forem.

Ta v dnešní noci má sen

o zvonu mohutného hlasu.

Zvon její zralosti zní

tóny všech odstínů.

Ve stínu snu, přikryta nepokojem,

pod hlavou oblaka touhy,

v tom mohutném hlaholu

je její sen nekonečně dlouhý.

A ona chce se podobat praporu

z bitvy vítězné,

ve které konečně nalezne pod hlavu klid

v podobě tvrdé dlaně

a na tělo přikrývku z krevnaté tkáně.

Ta žena třetí –

až toto vše se jí stane,

až zaplatí daň ze svého těla,

bude mít to, co v dnešní noci chtěla.

Hvězdy, budete jí hlídat děti?

 

A zbývá žena poslední.

Čtvrtá po té třetí.

Ta v dnešní noci nespí ještě.

 

Má kalné oči, spánek roztrhaný.

Ta, místo zvonů, slyší z dálky zvonit hrany.

Přemítá, myslí na konce.

V posteli ji nezahřeje nic už,

všechno je bez naděje,

je jako zrezivělý nůž.

Tatam jsou stáda rán,

a kniha už je dotrhaná.

Je z ní dnes v noci žena-rána.

Život se končí.

Marně svírá zchladlé oči.

Hvězdy,

vaše chvění na obloze

nutí ji k pláči.

Přeuboze sténá, všechno bolí,

všechno tlačí.

A přece – ještě je to žena,

které stačí málo k tomu,

aby dožila si život.

 

Vám, hvězdám, se tohle všechno

jistě nezdá býti tragické.

Vy věčně budete svítit.

Tak pojďte,

k svítání máme chvíli.

Vlezte si ke mně do postele.

Chci jednu pod hlavu

a druhou na přikrytí.

A ty, které zbývají,

ať svítí.


komentářů: 8         



"Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt." Robert Fulghum (*1937) americký pastor a spisovatel.

 

mefi


Až budu svatý

To budu samá ctnost

Až budu svatý na výsost

Vzpomínat budu jen pro radost

 

Až já budu svatý, za vodou

Zapomínat budu jen náhodou

Až budu jednou samá ctnost

Vzpomínat chci jen na mladost

 

Tam za vodou já budu mladý

Tam za vodou já budu hravý

Tam za vodou bez ctností

Tam za vodou syt lenosti

 

Kdybych byl svatý za vodou

Pracoval bych jen s náhodou

Se štěstím, kdybych pracoval

Jen Tvůj úsměv bych miloval

Kdybych Ti úsměv daroval

 

Kdybych byl jednou za vodou

Bez vás bych nebyl náhodou

Za vodou bez růží nebudu

Za vodou s růží bez trnu

 


komentářů: 24         


Otevři oči


Zavři oči

Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť

Beránci sbíhají do údolí a usínají

ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují

protože tato chvíle se už nebude opakovat

 

(Václav Hrabě)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Vonička voňavá


Zajímavá je podobnost mezi básnickým nápadem a dobrou anekdotou. Nechci Tím přirozeně hlásat, že básnický nápad musí být veselý, ani to, že každá báseň má být krátká a dějová jako anekdota. Anekdota… však vyjadřuje nějaké poznání zkratkou podobné básnické, bez přešlapování jde nejkratší cestou ke kořenu věci… Všechno je v ní nutné a na svém místě jako v posledním typu letadla – aby se rozlétla téměř stejnou rychlostí jako ono. Kéž by se naše poezie trochu podobala anekdotám, kéž by byla tak jadrná a krásně drzá, aby si na ni lidé vzpomněli, když se potkají v tramvaji! (Z myšlenek Miroslava Floriana)

 

mefi


Celý článek »

komentářů: 10         


Buzení


(Na napínáčku holotropním)

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Napíšu básně kytkám na listy


Svět v zrníčku písku rozeznat

a nebe v divoké květině,

bezmezný prostor do vlastních dlaní brát

a věčnost prožít jen v hodině.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 1         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  21  22  23  24  25   »