Archiv - Prosinec 2019


« strana 1 »

Proč v té polívce není hrášek?

rubrika: Populárně naučný koutek


Dostala se mi dnes do rukou (při předvánočním úklidu) netradiční učebnice “Průvodce mezilidskou komunikací”, kterou napsal docent Ivo Plaňava, psycholog, autor mnoha knih o vztazích mezi lidmi a především velice moudrý člověk, na jehož skvělých přednáškách jsem chvílemi zapomínala, že jsem ve škole a ne na one man show.

 

Marky


O lidské komunikaci toho bylo napsáno mnoho, ale tento nepříliš objemný (140 stran) průvodce stojí stoprocentně za přečtení, i když nejste studentem psychologie a nemáte ho v předepsané literatuře na zkoušku. V tomto příspěvku čerpám pouze z jeho první části, která se zabývá definicí lidské komunikace a jejími motivy.

 

Při komunikaci jsou vždy ve hře dvě strany, dva lidé, více lidí (v zaměstnání, kolem stolu), nebo o hodně více lidí (v divadle, na demonstraci). Jedna strana sdělení vysílá, druhá přijímá. Ale co když si jeden povídá sám se sebou? I to je vlastně dialog, jedna část „ega“ si povídá s druhou. Nic se nepředává přímo z jedné hlavy do druhé (zatím), ale prostřednictvím smyslů, sluchem, zrakem, může to být i hmatem nebo čichem. Žádné telepatické či mimosmyslové přenášení myšlenek se (zatím) nepodařilo prokázat.

 

Tady musím trochu odbočit, protože například můj manžel občas předpokládá, že mu čtu myšlenky. Já: „Tak půjdeme teda nakupovat? Ptám se Tě už po třetí…“ Odpověď: „To je snad jasný, že půjdeme, ne? Nechápu, proč se mě na to ptáš. Myslel jsem, že Ti to dojde.“ … Jen pro vysvětlení, nemáme žádnou nástěnku s rozpisem „sobota-úklid“ nebo „čtvrtek-nákup“.

 

S lidmi komunikujeme pořád, dokonce, i když spíme a něco se nám zdá. Proč to děláme a co nás pudí něco někomu sdělovat, mluvit s lidmi a dokonce i někdy naslouchat tomu co povídají? Jaký máme cíl? Autor navrhuje uvažovat o šesti základních důvodech. Budeme chvíli operovat jednoduchou větičkou „Prosím, kolik je hodin?“ Tahle prostá věta má několik rozdílných významů, záleží na kontextu, kdo, kde a komu ji adresuje, jakým tónem je vyslovena a jak se tazatel tváří.

 

První motiv je kontaktně-vztahový. Představte si na zastávce dívku a chlapce. Pokukují po sobě a jeden z nich se zeptá: „Prosím, kolik je hodin?“ Jde tu teď o něco jiného, než co vyjadřuje obsah otázky. Jde o seznámení. Zažila jsem podobnou situaci ve výtahu…. Dotaz zněl: „Jedete také stejným směrem?“.

 

Mocensko-kontrolní je dalším motivem dotazu na správný čas. Tak to si pamatuji moc dobře, takhle se mě ptával táta, když jsem slíbila přijít domů z rande v devět. Bylo naprosto jasné, že fakt nechce, abych mu odpověděla, že je půlnoc. Šlo o to, že jsem neposlechla a dotaz byl vlastně výtka, tátovi šlo o to, abych byla pod kontrolou. Proč? Protože to se mnou myslel dobře, lépe než já.

 

„Co vlastně vede leckteré lidi (nejen rodiče) k tomu, že se na nás naléhavě obracejí a oslovují nás s obdobnými záměry jako zmíněný tatínek? Rovněž je nezajímá správný čas, oni totiž sami nejlépe vědí, kolik uhodilo i uhodí, vědí zajisté lépe než my, co a jak máme dělat, jak si počínat, a především vědí: co si máme koupit, pořídit, koho máme mít rádi a neradi, a tudíž koho volit a nevolit. Ano, tušíte správně, mám na mysli reklamy, ovlivňovací kampaně, propagandisty i manipulátory-nejrůznější malo- i velko-prádelny mozků.“ Autor na tomto místě doporučuje knihu Douglase Rushkoffa „Manipulativní nátlak“, užitečná knížečka, která pozornému čtenáři dává do rukou poznatky, jak se nenechat strašit ani uvádět do radostného transu a jak je dobré používat kritický, emocemi nezavalený rozum.

 

Pokud chceme opravdu vědět kolik je hodin, je náš motiv poznávací čili kognitivní. „Díky jemu máme každý v mozku něco jako skladiště poznatků (informací) sídlících v naší paměti více, anebo většinou méně trvale. A jak známo, skladiště bývají různá: bohatá až přecpaná – nebo též kde nic, tu nic. Někde shledáme chaos připomínající spíše skládku než skladiště, jinde jsou informace pěkně uspořádané, aby byly po ruce. Záleží na skladníkovi, na jeho schopnosti informace přijímat, třídit, vyhodnocovat, dávat do souvislostí a ty zbytečné zapomínat. Řečeno odbornou terminologií: záleží na kognitivních schopnostech a dovednostech, na tom, čemu též můžeme říkat kritické myšlení, které je jednou z hlavních obran vůči všelijakým manipulátorům.“

 

Motivace sebe-prezentační je definována snahou jak navázat kontakt, tak i získat dominanci, či převahu. Někdo dokáže sdělit informaci o správném času způsobem oznamujícím světu, že on sám je nejen majitelem těch nejpřesnějších hodinek, ale i tvůrcem teorie relativity a ředitel zeměkoule.

 

Poslední dva motivy již nebudu uvádět pomocí dotazu na čas, bylo by to trochu přitažené za vlasy. Motiv „kdovíjaký“ souvisí s mluvou malých dětí, které mluví jen kvůli potěšení ze svého hlasu. Patří sem také samomluva… to jistě znáte, chodíte po bytě a drmolíte: tak teď ještě najdu brýle na dálku, pak najdu brýle na čtení, ach jo, zase žere tu houbičku (kocour ožírá houbičku na nádobí) … kde ty brýle jsou a jo mám je na čele…

 

Motiv, který autor nazývá relaxačně-rekreačním je případ, kdy komunikujeme, protože se chceme jen tak bavit, zasmát se, uvolnit se. Patří sem divadlo, koncerty, vyprávění vtipů a jiné příjemné relaxační kratochvíle a hlouposti.

 

Když si přečtete název tohoto článku, jaký motiv byste přiřadili k tomuto dotazu? Samozřejmě záleží na kontextu. Myslíte, že by mohl být poznávací? Pokud je v jídelním lístku napsáno hrášková polévka, tak dejme tomu. Ale pokud ne, motiv je mocensko-kontrolní a to lidé obecně nemají rádi. Znamená to, že tam podle vás hrášek měl být a není, nebo že někdo (máma, táta, Ema…) ho tam dává. Takže tato otázka by měla být tabu, pokud nechcete kuchařku nas… nastartovat nežádoucí emoční reakci.

 

Zdroj: Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací, Grada Publishing a.s., Praha 2005

 


komentářů: 3         


Prach ve větru

rubrika: Vinárna U Čerta


„Prach jsi a v prach se navrátíš“ čteme v knize Genesis. Tahle myšlenka mě zrovna napadla teď, když jsem přemýšlel, jestli by už nebylo načase proměnit se opět v prach, ze kterého jsem vzešel. Každý z vás může mít někdy pocit, že život neznamená nic jiného než cesta z prachu do prachu. Ano, prachem jsme byli a do prachu se opět vrátíme. Důležitější než tato fyzicky nezvratitelná přeměna z ničeho do ničeho je, co zde po sobě zanecháme. Co jsme vytvořili, jakým způsobem jsme dokázali ukázat cestu životem ostatním lidem. Ne, v prachu to není. Prach je jenom hmotná substance, v níž se může zrodit něco přežívající věky.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


«     1     »