Archiv - Říjen 2017


« strana 1 »

Podzimní Vidoule v hřejivém slunci babího léta

rubrika: Povídání


Na úvod pohádky věnované mému vlastnímu miminku jsem oznámil, že vzhledem k oznámení meteorologů o návratu babího léta vyrazím na další výpravu tohoto druhu na Vyšehrad. Neučinil jsem tak, poněvadž bych se nerad zamotal v časové smyčce. Nemá smysl pokusit se v krátké době zopakovat totéž jenom proto, že to bylo fajn. Zpravidla to už není totéž a k tomu ještě ani fajn. Takže jsem v tom nádherném téměř letním počasí vyrazil do míst, kde už jsem nějaký ten čas nebyl, ačkoli je nedaleko mého bydliště, rostou tam stromy a vždycky mi tam bylo fajn. I tentokrát tomu tak bylo.

 

Lucifer


Nad Novými Butovicemi a Jinonicemi směrem ke Košířům a Motolu se zvedá stolová hora. Svah od NB je lehce křovinatý a zpočátku poměrně příkrý. Je protkán nejrůznějšími cestičkami s panoramatickým výhledem nejen na NB a některé další části Prahy 13, ale i dále do Prahy. Zbytek stolové hory pokrývá přírodní park (lesopark), který se na západě jmenuje Košíře-Motol, na severovýchodě Cibulka (Košíře) a na jihovýchodě Vidoule či Na Vidouli (NB, Jinonice).

 

Neměl jsem zcela jasnou představu, až kam doputuji. V poslední době už své výlety jednoznačně neplánuji. Je zde jakási základní představa, jež v sobě zahrnuje hlavní orientační bod, maják, povrchní náčrt kudy k majáku s jakousi mlhavou vizí, co dál. Maják vždy zůstane dotyčným bodem, avšak zbytek cesty probíhá křivolace. Nechám se unášet okamžitými podněty a svobodně bez pochodového řádu se potuluji.

 

Jak jsem naznačil, tímto směrem jsem již mnohokráte vyrazil, povětšinou programově čili s jednoznačným plánem, přičemž jedním a nejvytíženějším z nich bylo dorazit přes Košíře až na Petřín. Moje mlhavá představa tentokrát zněla, že se budu potloukat jenom po Vidouli, ale v průběhu času jsem měl několikrát nutkání odběhnout i někam jinam, ne však na Petřín. Nakonec jsem žádnému z těch nutkání nepodlehl.

 

Objevilo se však ještě jedno nutkání. Když jsem kličkoval po svahu směrem k lesoparku, tak nedaleko od něho jsem potkal docela stravitelnou ženštinu, která mi však nevěnovala žádnou pozornost. Nalejme si čistého vína: Ženský se někdy tváří, že se skrze nás mužských koukají jako přes igelitový pytlík. Ve výjimečných případech to může být pravda, ale v drtivé většině případů je tomu úplně jinak. Ženská okamžitě začne sondovat, třeba i jaké máte na sobě ponožky, ale velmi nenápadně, jakoby neviditelně, a to tak, že s naprosto kamenným výrazem upřeným přes igelitový pytlík. Mine vás jako by se nechumelilo, zmizí za vámi jako pára nad hrncem, ale její procesor nabouchaný ženskými hormony pracuje na plný výkon.

 

Zkormouceně kráčíte dál s myšlenkou, že jste prošvihl čas k lovu a netušíte, že čas k lovu je zrovna dohodnocen v procesoru oné ženštiny. Pokud je výsledkem, že jste nestravitelný, můžete se v klidu věnovat dál své zadumané pochůzce. Opak pak znamená, že ji máte v patách – stáváte se lovnou mužštinou. A to se právě stalo mně.

 

Ponořil jsem se do lesního šerosvitu a vyhlédl si jednu úzkou a křivolakou stezičku. S pohledem do korun stromů, jimiž prokmitávalo baboletní slunce jako laserový paprsek, jsem pokračoval po okraji lesoparku směrem sem a tam. Když jsem bez povšimnutí minul Rouper de Clotrimazolovo sanatorium PERPLEX, upoutal mou pozornost zvláštní předmět ležící v listí kousek od cesty. Zašel jsem k tomu, shýbl se a začal si ten předmět prohlížet ostřížím zrakem. Vtom jsem uslyšel křupnutí větvičky, a když jsem se ohlédl, prošla kolem mě po stezičce ona stravitelná ženština. Přestal jsem se zabývat záležitostmi onoho upadlého předmětu, vztyčil se v plné mužské kráse a šouravým krokem vyrazil za tou lepou děvou.

 

Nějaký čas jsme takto kráčeli lesním příšeřím, ona přede mnou, já za ní – lovená zvěř za lovkyní. Když jsme takhle skotačili už drahnou dobu a já se k ničemu neměl, tak to mou loveckou fenu zřejmě přestalo bavit. Jednoduše se vypařila jako pára nad hrncem. S konečnou platností se ze mě stal igelitový pytlík, což mi ale nevadilo, jelikož jsem tentokrát mimořádně nebyl na lovu. Ani tomuto nutkání jsem tudíž nepodlehl.

 


komentářů: 8         


Miminko

rubrika: Pohádky


Na obzoru se začíná rýsovat víkend, v zájmu jehož prožití vám tímto způsobem předkládám pohádku. Proč pohádku? Tak zaprvé proto, že poslední pohádka tady byla před dvěma měsíci bez dvou dní; a za druhé proto, že se cítím poněkud vyčerpaně, což znamená, že jsem schopen napsat tak akorát pohádku. A pak je tady ještě třetí důvod: Meteorologové na tento víkend ohlásili další vlnu babího léta s maximálními teplotami nad dvacet stupňů Celsia, takže mi nezbývá, než si začít balit tlumok k opětovné výpravě na Vyšehrad. Vzhledem k takto závažnému stavu mé osobnosti je nabíledni, že pohádka, kterou se vás pokusím oblažit, je spíše antipohádkou. Skutečná pohádka má jakousi logickou stavbu ověnčenou nejrůznějšími metaforami a ukrývá v sobě určité ponaučení. Tahle je nelogická, nějakou metaforu v ní možná najdete, ale určité ponaučení nehledejte. A navíc je psána ve třetím rodě.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 7         


Tak nám zapršelo

rubrika: Povídání


Tou větou začíná tolik internetových článků! Je v ní skryta úleva, že konečně, ale také ironický povzdech: To se dalo čekat, zase nás to vyplaví. Nebo: No jistě, chtěli jsme k rybníku! Okurky chytnou plíseň a rajčata – škoda mluvit. S podzimním deštěm vezmeme zase na vědomí radiátory či kotel, a my, kteří si to můžeme dovolit, začneme se pomalu choulit do sebe v očekávání jiného „nám“: nám, nám narodil se.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


Podzimní rovnováha

rubrika: Poetický koutek


(Za hranicí podzimní rovnodennosti)

 

Lucifer


Když stromy začínají upouštět k zemi barevné listí

A jejich větve se komíhají ve větrolamných záchvěvech

Má duše se ukládá do tiše věrolomné nehybnosti

Spanilomyslná smyslnost se choulí v temných akvarelech

Bezbřehá umíněnost zakotví u břehu potemnělé řeky

A odněkud z dáli vracejí se hlasy všech mých předků

 

Někde v dáli mizí všechny moje rozpolcené myšlenky

A bezbřehá umírněnost zvedá své kotvy z břehu nerovnováhy

Smysluplná spanilomyslnost se dere k svému zrodu

Má nehybná duše začíná komíhat ve větrolamných akvabelách

Jejichž ruce čeří hladinu věrolomné řeky Styx

Když stromy spouští k jejímu dnu barevné listy poznání

 


komentářů: 22         


O cudnosti (V lesních tišinách)

rubrika: Pel-mel


Miluji les. Ne ten od Strugackých, v němž si někdy připadám jako Mlčoch, ale třeba snový, v němž potkávám Lesopaní, ačkoli i v něm mlčím, ale úplně jinak – v podobě tichých myšlenek. Především však skutečný, živý les, v němž si mohu povídat nejen sám se sebou, ale i se stromy, jejichž kořeny se vzájemně proplétají jako synapse neuronů v mozku. Stromy tímto způsobem spolu mlčenlivě komunikují a celý les tvoří jedinou bytost. Lesní. Potom si najdu nějakou tišinu a v ní začnu snít. Ne ve spaní, ale v bdění. Les mě naplňuje úžasem, poklidem, životodárným zráním a cudností tak neuvěřitelně jahodovou, že podléhám tajemnému Zákonu série

Následující text pochází z na konci uvedeného dílka od Friedricha Nietzscheho, z něhož jsem zde naposledy předložil O mouchách na trhu (Orel much nelapá).

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 3         


Piotr Rawicz: Krev nebe

rubrika: Pel-mel


„A o tom se nikde nepíše! A proč se o tom nepíše?“ Slyším co chvíli, když někdo narazí na něco pro něj překvapivého. Místo aby dotyčný řekl: “O tom jsem neslyšel, protože zásadně neposlouchám,“ nebo „O tom jsem nikdy nečetl, protože nečtu.“ Velký údiv vyvolávají i fakta o druhé světové válce, nehledě na tisíce knih s touto tematikou. Nejspíš její hrůzy překryly nové informace o nových válkách. Zevšedněly – vzdálené hrůzy i vzdálené války. Starší generace vyrostly na čerstvé paměti masakrů a na válečných dokumentech. Mladší pokolení si pochopitelně užívá toho, co nabízí mírová epizoda. Ale jsou země, kde se jizvy stále nemohou zacelit. Tak těžká, tak krvavá, tak devastující byla válka na jejich území. Strašlivě zkoušené Polsko dalo světu mnoho spisovatelů, kteří přinášejí osobní svědectví. Neuvěřitelně spletitý byl např. osud Slawomira Rawicze. Autor se stejným příjmením, Piotr Rawicz, napsal svůj válečný román „Krev nebe“ francouzsky a vystavěl jej v úplně jiném duchu než tradiční příběh. Právě to, že jeho obraz doby je jiný než realistický, vedlo k mnoha diskusím o oprávněnosti podobného přístupu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 24         


Směr baboletní Vyšehrad

rubrika: Povídání


Poslední den září roku 2017 nastal v sobotu. Asi ne všude v česko-moravsko-slezských oblastech, ale v Praze se babí léto ukázalo v celé své kráse. Poklidné slunečné počasí s maximálními teplotami kolem dvaceti stupňů Celsia – a já se ráno probudil v dost pomačkaném stavu. Rozhodl jsem se, že to takhle nenechám, a nejlepší způsob jak se vyžehlit, který mě napadl, byl vykonat dlouhatánskou procházku.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 2         


«     1     »