Konstanty přírody z pohledu aritmetické gymnastiky

rubrika: Populárně naučný koutek


"Veliký Arthur Eddington přednášel o svém údajném odvození konstanty jemné struktury z fundamentální teorie. Mezi posluchači byli Goudsmit a Kramers. Goudsmit nerozuměl téměř ničemu, ale považoval to za kolosální nesmysl. Po diskusi přistoupil ke svému příteli a mentorovi Kramersovi a zeptal se ho: 'To se všichni fyzikové ve stáří takhle zblázní? Zneklidňuje mě to.' Kramers mu na to odpověděl: 'Ne, Same, nedělej si starosti. Z génia, jako je Eddington, se snad může stát cvok, ale chlápci jako ty budou prostě jen pitomější a pitomější.'" - Max Dresden

Lucifer


sir-arthur-eddington.jpgVíra v jednotu přírody určovala Einsteinův postoj k jejím konstantám: neměla by zůstat ani jedna, jejíž hodnota by nebyla přesně vysvětlena potřebou vnitřní nerozpornosti nějaké sjednocené teorie všeho. Nedovedl si totiž

představit sjednocenou a rozumnou teorii, která by obsahovala čísla, jež by Stvořitelův rozmar mohl právě tak dobře zvolit jinak, čímž by dal světu kvalitativně odlišné zákonodárství... Teorie, která ve svých základních rovnicích explicitně obsahuje konstanty přírody, by se musela nějak zkonstruovat z logicky nezávislých zlomků a kousků; ale já jsem přesvědčen, že tento svět pro své teoretické pochopení nežádá tak nevzhlednou konstrukci.

Ne všichni současníci mladého Einsteina sdíleli jeho vizi definitivního obrazu přírody bez konstant. Někteří, třeba Max Planck, viděli ve fyzikální vědě v podstatě induktivní počínání, které nikdy nemůže poskytnout cestu k nějaké nejzazší teorii všeho vzniklé čistou dedukcí. Pro něho neexistovala žádná dosažitelná všeobsáhlá teorie, která by vysvětlila hodnoty všech konstant přírody. Planck byl vzdálen kantovskému idealismu a viděl patrně znak vědeckého pokroku v systematickém směřování "k co nejzásadnějšímu oddělení jevů ve vnějším světě od jevů v lidském vědomí". Někteří považovali Planckem slibované oddělení vědeckého popisu od lidských konvencí za principiálně nedosažitelné, neboť se jim konstanty přírody jevily čistě jako výsledek speciálního způsobu lidského uvažování, které vnucujeme nepoznatelné realitě.

Největším astronomem v době před druhou světovou válkou byl sir Arthur Eddington. Stál u kolébky systematického studia stavby hvězd, významně přispěl k pochopení pohybů hvězd v Mléčné dráze a podal svým současníkům nejkrásnější výklad nové Einsteinovy teorie gravitace, přičemž sehrál významnou úlohu i v jejím experimentálním potvrzení. Eddington byl hluboce věřící kvaker; bylo by proto jistě zajímavé vědět, do jaké míry kvakerský pojem "vnitřního světla" ovlivnil jeho vědecké uvažování. Ačkoliv byl Eddington plachý muž, který na veřejnosti mluvil těžkopádně a s nechutí, psal zlatým perem. Jeho spisy o vědě pro vědce i pro širší veřejnost patří k tomu nejlepšímu, co bylo napsáno, a dodnes mají spoustu čtenářů.

Jeho schopnost psát s nenapodobitelným půvabem a jasností způsobila, že žádné jiné výklady soudobé vědy se nerozšířily tolik jako jeho. Hluboce ovlivnily nejen filosofy, ale snad každého, kdo se z nich poprvé dozvídal o vývoji fyziky. Eddingtonovy čtenáři přijímali jeho výmluvné vysvětlení faktů propletené s filosofií vědy, která se dramaticky lišila od všeho, co podávali ostatní čelní vědci toho času (a zejména od toho, co říkal každý jiný anglický vědec). Eddington měl blízko ke kantovství a považoval roli, kterou hraje lidský duch v konstruování našeho obrazu fyzikálního světa, za zásadně nepominutelnou. Zatímco však někteří idealisté toho užívali jako omluvy, proč nenahlížejí hlouběji do povahy věcí, hledal Eddington původ zákonů přírody v lidském duchu, který zaručuje jejich základní racionalitu.

Eddington se snažil redukovat fyziku na její nejnižší poschodí a zjistit tak, zda je úspěch našich schémat vysvětlujících běh světa zcela dán jistou vnitřní prostotou přírody, anebo tím, že jde o výtvory lidského ducha. Na sklonku svého života až do své smrti roku 1944 pracoval Eddington na díle, které nazval Fundamentální teorie, z něhož byly za jeho života publikovány jen zlomky. Usiloval o nalezení teorie všeho, která si klade za hlavní cíl vysvětlit numerické hodnoty všech konstant přírody pomocí důmyslných manipulací s čísly. Filosofický základ, o který se tato práce opírala, vyložil jeden z Eddingtonových vědeckých životopisců - Edmund Whittaker - jako víru, že

veškerá kvantitativní tvrzení fyziky, tj. přesné hodnoty čistých čísel, které jsou konstantami vědy, mohou bát vyvozena logickým myšlením z kvantitativních předpokladů, aniž jakkoliv použijeme kvantitativních dat odvozených z pozorování.

Eddington věřil, že nám dílčí lidský příspěvek, který by Kant měl za jediný zdroj poznání, dovoluje uvažovat o vnitřně naprosto nerozporném obraze světa, v němž určení žádné veličiny nezůstává věcí pouhého pozorování.

Podle všeobecného názoru fyziků Eddingtonovy snahy vyložit hodnoty základních konstant přírody naprosto selhaly. Považovali jeho práci za odtrženou od skutečné fyziky, za žonglování s čísly, při němž je přání otcem myšlenky a které vždycky poskytne výsledek, který si přejeme. Je třeba přiznat, že za čtyřicet let, kdy bylo možné zkoumat Eddingtonovu rukopisnou pozůstalost, z ní nevyplynulo nic vědecky hodnotného až na to, že se stal polnicí vyzývající k vysvětlení hodnot konstant přírody. Eddingtonovo dílo, a zvláště to, co ve svých půvabných knihách napsal o vlastních kuriózních a nehotových výsledcích, má velkou vinu na tom, že se tolik amatérských vědců snaží kráčet v jeho poněkud bludných stopách a vysvětlovat hodnoty konstant přírody aritmetickou gymnastikou.

Pro dnešního vědce sledujícího Eddingtonovo úsilí odvodit konstanty přírody je však nejpodivnější to, že logika, na níž je založeno, nemá žádné styčné body s kteroukoliv jinou oblastí vědy. Ostatně i za života měl Eddington velké potíže, když chtěl ostatní vědce přesvědčit o serióznosti své práce. Objevila se celá řada zábavných článků parodujících jeho přístup a nejednou byl obviňován z obskurnosti a nesrozumitelnosti. Rozčilovalo ho to, zvláště když práce jeho cambridgeských kolegů, například Diracova, byla vysoce ceněna. O svých snahách vysvětlit konstanty přírody psal příteli:

Stále se snažím přijít na to, proč lidé považují takový postup za obskurní. Nemohu vážně uvěřit tomu, že bych kdy dosáhl stejného stupně obskurnosti jako Dirac.

Zdroj: John D. Barrow, Nové teorie všeho


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_