Ten vůz už jel ...

rubrika: Povídání


Dovoluji si přijít s dalším námětem "příběhu" pod názvem - TEN VŮZ UŽ JEL ... Měl by pojednávat o ženě středních let, Boženě, která pracuje jako účetní v malé firmě. Je vdova, bezdětná, má jen málo radostí v životě. Večery tráví s počítačem, což je jediné její rozptýlení...

Astra


rose-car-bontten.jpgI. kapitola

Je neděle, dopoledne. Božena si obléká zástěru, bude vařit. Má chuť na drůbeží játra, k nim trochu rýže, ano, to bude dobré. Božena čistí játra, proplachuje je v cedníku a v kastrole míchá nadrobno nakrájenou slaninu a cibulku. Trochu jí slzí oči, dílem od cibule, ale tím větším dílem ze smutku.Už dlouho je sama, je jí krušno. Pouští si rádio karaoketexty. Hned první slova písničky ji rozplakala. Až tak, že málem připálila cibuli. Přes clonu slz míchá játra a snaží se pobrukovat s Maruškou písničku.

Větrák v notebooku na stole tiše přede. A najednou cink. Božena rychle odstavuje játra z plynu, usedá a čte: Milá Boženko. Velice mne dojal Váš příběh a tak nelením a hned odepisuju. Rád bych si s Vámi vyprávěl dodal vám trochu energie do života a sílu. Jsem též středního věku, sám jak ten kůl, děti už se rozprchli. Máte-li zájem odpovězte. Zatím ještě ne váš, ale to může být brzičko jinak. Váš Bedřich.


komentářů: 89         



Komentáře (89)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

Lucifer
79
Lucifer 19.11.2011, 13:23:48
[76] [77] Během dne se tak stane. Vlevo se zároveň objeví další odkaz, přičemž to předchozí multipovídání tam ještě nějakou dobu zůstane.

Axina
78
Axina 19.11.2011, 11:01:09
Navrhuji nechat založit nový odkaz s názvem "Multipovídání Bylo, nebylo ...", případně "Multipohádka Bylo, nebylo ..."

Axina
77
Axina 19.11.2011, 10:40:47
[76] Ještě ráno jsem byla stoprocentně rozhodnutá, že si dám od psaní na NČ oddech. Ten virtuální život je náročný a pokud mám pracovat, tak jednoduše nespím. Ovšem námět Angioletty mě dostal! Už dlouho jsem se nesetkala s něčím tak inspirativním. Žádné jiné téma nevymýšlím. Tohle nemůžu trumfnout! Jen bych stála o to, aby se nás zapojilo víc.

76
Angioletto (neregistrovaný) 19.11.2011, 10:18:48
Áčka, předhazuji dnes po vydařeném spánku námět na další seriál. Děkuji také tímto Astro za milé ocenění, ale myslím, že na TV akce rozhodně nemám. Ale bylo moc příjemné to číst. Tak tedy zase něco trochu bláznivé fantazie. Axina může navrhout další námět a pak jeden z nich rozjedem. Tak tedy:

BYLO NEBYLO ANEB JAK TO NEBYLO.

"Honzíkůůů...." nese se lesem naláhavé volání. "Prosím, ozvi se mi, moc se bojím!" Chvíli bylo naprosté ticho, jaké dokáže být jen v lese, jen pár ptáčků zpívalo svoje naučené a stále stejné árie. Najednou zapraskaly suché větve na zemi. To jak se někdo přibližoval smměrem k volajícímu. "BAF!!!" "Fuj to jsem se lekla, ty jsi nemožný, víš jak se bojím od té doby, co jsme byli zavření u té odporné Ježibaby. Do smrti už nechci vidět perník!" "No tak Maruško, je to už tři roky. Neboj, teď už na nás nevyzraje," snaží se Honzík uklidnit sestru. "Hele, víš co, já už mám těch borůvek dost, raději se vrátíme domů. Stejně jsem je málem leknutím rozsypala." "Tak jo, ale půjdeme tou neprobádanou zkratkou. Slíbila jsi to." Maruška chtěla protestovat, ale představa, že bude dříve doma jí uklidnila. Vyrazili na cestu, ze které se postupně stávala cestička, pak úzká pěšinka a pak jen křoví.´" A je to tady zase! Že jsme zabloudili?" začala si zoufat Maruška. "Nešil a pojď, támhle vidím nějaký tunel, to bude určitě ta zkratka" odhodlaně vykročil Honzík a Maruška bojácně za ním. Tunel měl stěny z kamenů a bylo z jeho vnitřku cítit vlhko. Přes protesty popadl Honzík sestru za ruku a vyrazil nebojácně dovnitř neznáma.
Šli podél stěny, zdálo se snad už půl hodiny tmou, až i Honzík začak pochybovat. "Ještě kousek a když neuvidíme světlo, vrátíme se." A v tom okamžiku uviděli před sebou né obyčejné denní světlo, ale jasně zářivou zelenou mlhovinu. "Pááni, co je to?" vyslovili téměř současně. Trošku bojácně se už oba dva přibližovali k tomu úkazu. Honzík natáhl ruku a nic se nestalo, bylo to stejné, jako s obyčejnou mlhou, proto vykročili dál. Prošli zelenou mlhovinou a až nyní uviděli ústí tunelu s denním světlem. "No vidíš, já ti to říkal Maruško, že je to zkratka." Maruška pocítila úlevu a tak poposkočila radostně vpřed. "Hele, tam sedí venku nějací hoši," ještě podotkla. Přicházejíc k partičce pěti mladíků už zdálky zdravili: Pozdrav Pánbůh, nevíte, kudy máme jít směrem ke Lhotce?" zeptal se slušně Honzík. Všichni z té party se na ně nevěřícně podívali a ten zřejmě nejstarší vyhrknul "Ty vole, z který cvokárny ste zdrhli? A co to máte za hadry. Dete na školní besídku nebo co?" Honzík s Maruškou netušili, proč na ně tak divně chlapec mluví a stejně tak divně zírali i oni na podivné oblečení celé party. Raději půjdeme dál, myslel si Honzík a vyrazili prostě rovně za nosem "Hej, nemáte cígo?" slyšeli ještě za zády a vůbec netušili o čem ten chlapec mluví. Něco tady nehrálo, ale to nebylo ještě to nejhorší, protože co uviděli později jim doslova vyrazilo dech.

75
Astra (neregistrovaný) 18.11.2011, 12:26:44
Omlouvám se za všechny překlepy dozadu i dopředu!

74
Astra (neregistrovaný) 18.11.2011, 12:25:12
Mých posledního pět písmen pro odeslání příspěvku bylo - AAAOA. Povedlo se to pěkně! (Hraje si s námi i internet)

73
Astra (neregistrovaný) 18.11.2011, 12:22:39
No, to teda zírám. Já jsem ras, sentimenti nejsou moje hoby, ale Axino i Angioletto, obě byste se bezpečně uživily psaním třeba Ulice, či Růžové zahrady. Usmívající se Potěšily jste mě. V životě mají být happyendy, jinak by nestál za nic.- Četla jsem nevímkde, že Nova vyhlašuje soutěž pro amatéry-spisovatele, na nástin dalších osudů v rodině doktora (teď mám okno na jeho jméno), a hlavně Novu zajímá, jak se jeho žena postaví k vývoji situace. Nevím, jestli Ulici někdy sledujete. Mohla by to být pro vás obě příležitost. To si nedělám legraci.- Takže děkuju za brilantní konce a jsem zvědavá, která z vás - a jestli vůbec - napíše začátek dalšího multipovídání.

72
Angioletto (neregistrovaný) 18.11.2011, 09:09:02
Axino, já se rozhodně nezlobim, jestli vás tato možnost napadla už dříve, je evidentní, že jsme měli v hlavě stejný nápad pro happy end. A díky, že jste pamatovala i na malého Ramba.Usmívající se

Axina
71
Axina 18.11.2011, 08:40:20
[62][69] Astro, Angioletto, omlouvám se, že jsem ke konci plně nerespektovala to, co jste napsaly. Snad jsem to odčinila tím delším textem a happy endem.

Axina
70
Axina 18.11.2011, 08:10:31
Bylo úterý. Jana se vzbudila dříve než jindy. Rozsvítila lampičku, ale zůstala ještě ležet. Zaplavil ji příjemný pocit, že dnes jde s Bedřichem do kina. To bude ale až navečer. Má celý den na to, aby zjistila, kde Božena leží a navštívila ji. Najednou věděla přesně, jak to zjistí. Vždyť volala Boženě záchranku. Na dispečinku budou vědět, kam byla pacientka převezena.

Devět hodin ráno. Doktor Dvořák strčil hlavu na sesternu. "Helenko, najděte mi kartu paní Boženy Jílkové. To je ten žlučník, co jsme dělali v neděli. A hoďte mi to na lékařák. Díky..."

Bedřich se hned poránu hladce oholil a udělal si pořádnou velkou kávu. Teď si pohvizdoval a psal na papírek, co všechno musí nakoupit, aby mohl udělat chlebíčky. Mohl by je koupit, ale to by nebylo ono. Chce Boženku po kině pozvat k sobě. Na víno a na pár chlebíčků. Nic víc. Je to sice jejich teprve druhá schůzka, ale nějak cítil, že Boženka pozvání přijme. Věřil jí.

Dvě hodiny odpoledne. Jana přistoupila k okénku kartotéky Nemocnice na Homolce. "Dobrý den. Od neděle je u vás hospitalizovaná paní Jílková Božena. Je po operaci žlučníku. Myslíte, že bych ji mohla navštívit? A prosím vás, na kterém pokoji leží?" Jana zaťukala na pokoj č. 18, pak vstoupila. Podřimující Božena otevřela oči. "Ahoj Jani. To jsi hodná, že jsi přišla. Pojď dál a sedni si".

Půl šesté. Jana s Bedřichem seděli v kině vedle sebe. Sál se zvolna zaplňoval. Bedřich v duchu zvažoval, kdy by tak bylo nejlepší říct Božence, že by mu udělalo radost, kdyby pak místo do restaurace zašli na posezení k němu. Možná o přestávce. Nebo až půjdou z kina. To bude asi lepší...
Žurnál uběhl jako nic a začal hlavní film. Jana i Bedřich předstírali, že jsou plně zaujati dějem filmu, ale ani jeden nevěděl kloudně o čem je. Na plátně se začala odvíjet romantická scéna podbarvená něžnou melodií. Bedřich zaregistroval, jak mladí dvě řady před nimi se k sobě přitiskli a rozhodl se. Pomalu položil svoji ruku na ruku Jany. Nebránila se. Zvedl její ruku ke rtům a lehce políbil. Pak ji položil zpět, ale už ji nepustil. Odvážil se podívat na partnerku. Usmívala se...
Po skončení filmu vystáli frontu na kabáty. Poodešli stranou a oblékli se.
"Boženko, já nevím, jak vám to říct, abyste se neurazila. Rád bych Vás pozval k sobě na víno a na pár chlebíčků. Věřte mi, že skutečně..."
Nedopověděl. Upíraly se na něj vážné sametově hnědé oči. "Já nejsem Boženka, Bedřichu. Jmenuji se Jana".

Uplynul týden od operace. Božena neměla žádné komplikace. Hojila se výborně. Dnes dopoledne ji propustí. Před tím už přecházela po pokoji a po nemocniční chodbě. Pohybovala se sice pomalu a obezřetně, ale nic nebolelo. Spakovala si tašku a čekala.

Konečně. Božena se nadechla čerstvého vzduchu a zamířila s taškou na stanici autobusu. Tašku odložila na lavičku. Za 15 minut to pojede.
Začala si v duchu už asi po sté přehrávat, co jí řekla Jana. Co se dá dělat. Zřejmě to byl osud, že se Jana s Bedřichem potkali. Tak ať jim to vyjde. Ale bolí to. Vkládala do toho vztahu, který ještě ani nezačal, dost nadějí.
Někdo ve 2. patře otevřel okno. Rozeznala svoji oblíbenou písničku.
" ... V téhle čekárně nazvané svět,
stojím pěkných pár dní a let.
Čekám autobus co měl tu jet, a já měla jet s ním.
Má prý průhledy z růžových skel,
jeho cena snad stále stoupá.
Kde jen vězí se ptám jak hloupá, i když v podstatě vím.
Ten vůz už jel ... "
Oči se jí zaplavily slzami. Pořádně ani neviděla, že místo autobusu zastavila u krajnice bílá Toyota. Řidič nechal běžet motor, vystoupil z vozu a zamířil k ní. Rychle si utřela pár slz. Ten člověk jí byl nějak povědomý. Prošedivělé vlasy, brýle.
"Boženko! To jsem rád, že jsem tě ještě zastihl. Sestra mi měla hned dát vědět, jak budeš propuštěná. Ale není na ní spoleh. Pamatuješ se ještě na mne?"
Udiveně k němu zvedla oči. Jiří! To snad není možné. Její první a velká láska. A pak si rázem uvědomila - a taky ten anesteziolog, co jí tak vesele říkal, aby se nebála!
Usmála se. "Copak na tebe člověk může zapomenout...?"
"Musíme si toho tolik říct. Pojď odvezu tě na Lhotku."
"Jak víš, kde bydlím?"
"Já vím věcí... Ale je to lékařské tajemství. "
Jakoby se viděli naposledy včera. Takhle si z ní pořád dělával legraci.

Jana uslyšela ruch na chodbě. Na patře nikdo nebydlí, než ona a Jana. To musí být ona. Asi už ji pustili z nemocnice. Už se chystala vyjít z bytu, když uslyšela hovor. Boženka nejde sama. Tak se radši podívá nejdřív kukátkem. Viděla oba příchozí jen zezadu. On nesl tašku, Boženka odmykla. Zaslechla ještě, jak říká "Tak pojď dál, Jiří. Tady bydlím."
Jana se vrátila do pokoje. Bedřich právě naléval skleničky.
"Boženka už je doma. A představ si, přijel s ní nějaký muž a ona ho pozvala dál".
"No, to je snad dobře, Janičko, ne? Člověk by neměl být sám".
Přiťukli si.

Rambo se spokojeně zavrtěl ve svém pelíšku. Nejen lidi by neměli být sami. Pejskové taky mají rádi trošku větší smečku. Každá rodina jsou aspoň tři. Panička, páníček a jejich udatný pes! Co by si bez něj počali Usmívající se

KONEC

«   1    2    3  4  5  6  7  8  9   »