Neviditelný čert

Spekulace o mimozemšťanech nezačaly s radioteleskopy. Před dvěma tisíci pěti lety se prorok Ezechiel procházel podél řeky Chebar v Chaldeji, když tu náhle spatřil zářící vír přicházející od severu, z nějž se vynořily čtyři prapodivné okřídlené bytosti, které měly všechny na pohled "podobu člověka". Tato stvoření doprovázela čtyři létající kola, která se sama blyštěla jako naleštěná mosaz a podél obvodu měla "oči". Nakonec se tato stvoření a kola "vznesla ze země" a odlétla pryč.

Lucifer

Toto proslulé biblické vyprávění je samozřejmě pouze smyšlený příběh, popis snu či vidění, možná prostě jen barvitý způsob, jak sdělit náboženské poselství. Jeho hodnota spočívá v tom, že nám historickým okénkem odhaluje duševní rozpoložení dávno zmizelé kultury. Izraelité spolu s mnoha svými současníky pevně věřili, že lidstvo je pouze jednou formou vnímajících bytostí ve vesmíru. Ve většině starověkých společností byli bohové, andělé, duchové a démoni považováni za reálné. O mnoha z těchto od nás odlišných bytostí se lidé domnívali, že sídlí kdesi hned za oblohou. Všechny tradiční kreacionistické mýty se zmiňují o jednom či více mocných hybatelích, kteří stvořili svět a kteří čas od času Zemi i nadále navštěvují.

Představa, že lidé vesmír sdílejí s dalšími bytostmi, nebyla pouze výsledkem náboženské mytologie; šlo také o předmět racionálních úvah a to již počínaje 5. stoletím před naším letopočtem. Řecký filosof Démokritos byl původcem atomární teorie hmoty, podle níž se celý vesmír skládá z maličkých, nezničitelných částeček (atomů), které se pohybují prázdnotou. V Démokritově schématu sestávají všechny formy hmoty z různých kombinací atomů a veškeré změny nejsou nic jiného než přeuspořádání atomů. Démokritos postuloval, že pokud je příroda všude stejná a pokud se mohou atomy setkat v konkrétní kombinaci a vytvořit Zemi obývanou rostlinami a živočichy, mohou se atomy přeskupit podobným způsobem i v jiných oblastech kosmu. Dochází tedy k závěru:

Existují nesčetné světy různých velikostí. V některých z nich není ani Slunce ani Měsíc, v jiných jsou větší než u nás, a další obsahují více než po jednom z nich. Tyto světy jsou v nepravidelných vzdálenostech od sebe, je jich více v jednom směru a méně v jiném a některé vzkvétají, jiné upadají. Tu se rodí, tam hynou a jsou ničeny vzájemnými srážkami. Na některých z těchto světů není žádný živočišný ani rostlinný život ani žádná voda.

Zrod vědecké astronomie ani zdaleka neutlumil spekulace o mimozemských bytostech, ve skutečnosti je jen posílil. Koperníkův model Sluneční soustavy umístil ve středověku Slunce do centra a planety popisoval nikoli pouze jako toulavé světelné body, ale jako cizí světy. Tato proměna povzbudila fantaskní představy o životě na těchto cizích planetách. Astronom Johannes Kepler ve své knize Somnium (Sen) zašel až tak daleko, že popisoval měsíční obyvatele - plazům podobné tvory skrovné inteligence, které pojmenoval Sunvolvané a Privolvané podle toho, na které straně Měsíce sídlí. Tvrdil též, že Měsíc "existuje pro nás na Zemi" a čtyři Jupiterovy měsíce musí tudíž existovat pro Jupiteřany. "Z této argumentace," prohlašoval, "vyvodíme s nejvyšší mírou pravděpodobnosti, že Jupiter je obydlený." Kepler se do těchto fantaskních úvah nepouštěl sám. Holandský astronom Christiaan Huygens sepsal celé pojednání nazvané Cosmothereos, které bylo v konečné podobě vydáno roku 1698, a v němž se snažil přesvědčit čtenáře, že cizí planety jsou obydlené.

Během následujících 300 let se astronomická pozorování ohromně zdokonalila a vyhlídky na inteligentní život v naší sluneční soustavě pohasly. Počátkem 20. století zůstávala na seznamu kandidátů pouze jediná planeta - Mars. Mars, coby sídlo života, jistě není odepsán. Je, pravda, menší než Země, čili má menší přitažlivost, a nachází se dále od Slunce, takže je chladný. Na druhé straně má atmosféru, ač řídkou, a jeho povrchová teplota může někdy překročit teplotu tání ledu. Kolem poloviny 19. století byly již dalekohledy dost velké na to, aby odhalily mnoho prvků na jeho povrchu. Astronomové viděli rostoucí a scvrkávající se polární čepičky a sezónní změny barvy, které naznačovaly vegetaci.

Roku 1858 začal Angelo Secchi, jezuitský mnich z Itálie, Mars mapovat a některé zhruba přímkové útvary pojmenoval canali, což znamená příkopy. O dvacet let později jeho krajan, astronom Giovanni Schiaparelli, vytvořil zdokonalené mapy Marsu a také použil Cecchiho výraz canali. Tato přezdívka začala být volně překládána do angličtiny jako "kanály", což naznačovalo jejich umělý původ. "Kanály" na Marsu upoutaly pozornost zámožného amerického spisovatele, Percivala Lowella, který v arizonském Flagstaffu vybudoval hvězdárnu, která se věnovala studiu Marsu a hledání důkazů života. Roku 1900 už byl Lowell přesvědčen, že dokáže rozeznat nikoli pouze známky života, ale známky života inteligentního. Začal vytvářet propracované nákresy zachycující složité sítě čar, které považoval za akvadukty vybudované rozvinutou civilizací k tomu, aby vodu, která odtávala z polárních čepiček, přiváděly do vyprahlých rovníkových oblastí. Přibližně ve stejné době napsal H. G. Wells své mistrovské dílo, Válka světů.

V době, kdy Wells a Lowell zveřejnili svá díla, nebylo nerozumné se domnívat, že by Mars mohl být domovem inteligentního života. Tato představa v jistých kruzích přežívala až do samého úsvitu kosmického věku. Roku 1963 NASA vyslala kosmickou sondu nazvanou Mariner, která prolétla kolem Marsu. Obrázky, jež nám od ní přišly, ukazovaly pustou krajinu hustě posetou krátery, která se podobala spíše Měsíci než Zemi. Další sondy Mariner naměřily smutně nízký tlak atmosféry a nenalezly ani stopy po kyslíku. Bez kyslíku nemůže existovat ozónová vrstva, takže povrch Marsu je vystaven zkázonosnému ultrafialovému slunečnímu záření. Třeskutý mráz, řídká atmosféra a povrch zalévaný ultrafialovým zářením tvoří dohromady dost smrtící kombinaci, takže vyhlídky na život na Marsu začaly uvadat. Podstatné je, že Mariner nenašel ani stopy po oněch slavných kanálech, ačkoli vyfotografoval vyschlá řečiště. Ukázalo se, že Lowellovy kanály byly pouze výplodem jeho bujné fantazie, příkladem zbožného přání a nikoli vědeckým faktem. Jde o užitečnou lekci, kterou stojí za to si dobře zapamatovat, když přemýšlíme o SETI.

Dnes si můžeme být jisti, že šance na to, že by na jakékoli jiné planetě ve Sluneční soustavě vznikl inteligentní život, jsou nulové. SETI se však zaměřuje na planety mimo Sluneční soustavu. Když Drake spustil projekt Ozma, šlo o jakýsi akt víry, protože astronomové si tehdy nemohli být jisti ani tím, že mimo Sluneční soustavu jsou vůbec nějaké planety. Teprve nedávno byly některé z nich nalezeny. K dnešnímu dni bylo v Galaxii objeveno kolem 700 planet, které obíhají hvězdy v našem těsném sousedství. Většinu z těchto objevů umožnily dvě metody. První se spoléhá na skutečnost, že planeta působí na svou mateřskou hvězdu jistou silou, takže hvězda se při svém pohybu velice zlehka kolébá. Pečlivým studiem světla hvězdy lze tento pohyb zaznamenat v podobě periodického posunu vlnové délky (známého jako Dopplerův jev). Další technika pátrá po drobných změnách jasu hvězdy, k nimž dochází, když přes kotouč hvězdy přechází planeta (to je známo jako metoda tranzitu).

Dodneška byla jako objekt zřetelně odlišný od své mateřské hvězdy vyfotografována pouze jedna tato takzvaná exoplaneta. Důvod, proč je tak obtížné její obraz zachytit, je ten, že záře hvězdy zcela utopí mdlý jas planety, jako kdybyste se pokoušeli zahlédnout světlušku vedle světlometu. Protože jak metoda dopplerovského posuvu, tak metoda tranzitu nejlépe fungují u velmi hmotných objektů obíhajících blízko své hvězdy (přezdívaných bulvárním tiskem "horký Jupiter"), jen málo z takto dosud identifikovaných planet se podobá Zemi. Nedávno bylo katalogizováno několik "superzemí"; jde o poměrně malé a husté planety, avšak o hmotnostech stále rovných několikanásobku hmotnosti Země. Astronomové se nicméně většinou shodnou na tom, že ve vesmíru by měla být hojnost planet velikosti Země, a těší se na lepší optické systémy, které jednoho dne tyto "cizí Země" podrobně zobrazí. Mezitím byla v březnu 2009 vypuštěna družice nazvaná Kepler, která v průběhu tří let nepřetržitě sleduje 100 000 hvězd, aby zjistila, zda u nich nedojde k tranzitu. Kepler má dostatečnou citlivost na to, aby zaznamenal, ne však vyfotografoval, tak malé planety, že se budou podobat Zemi.

Zdroj: Paul Davies, Podivné ticho - Hledání mimozemské inteligence 2.0

Předchozí článek na téma SETI: SETI a podivné ticho

13.02.2012, 01:31:00   Publikoval Luciferkomentářů: 1