.:: Neviditelný čert ::.

Paradox mlčení vesmíru

rubrika: Astronomický koutek

Přede mnou leží knížka od Luďka Frkala, kterou si vydal vlastním nákladem a já jsem ji zakoupil v knihkupectví Academia. Napsal ji člověk, který se místo kosmonauta, astronoma či jaderného fyzika, kterými chtěl být od svých 6 let, stal v 19 letech otcem a tomu chtě nechtě podřídil i své ostatní životní cíle. S kariérou technika obuvnické a později letecké výroby se však nesmířil a od svých 25 let publikoval pravidelně v populárně vědeckých časopisech.

Lucifer

Knížka je velmi zajímavá, už jenom proto, že jeho stěžejním tématem jsou otázky průniku jednotlivých vědních oborů, východní a západní filosofie, moderní vědy a víry. Jeho přístup k těmto otázkám naznačuje fakt, že se svojí rodinou bydlí v nízkoenergetickém domě krytém zemí na ekosídlišti Jižní Chlum u Zlína. Ačkoli Luděk Frkal není odborníkem ani v jedné z vědeckých disciplín, o kterých ve svých knížkách či časopiseckých článcích píše, tak prolistováním této knížky jsem nabyl dojmu, že se v těch disciplínách pohybuje docela zasvěceně. Narazil jsem sice už na pár drobností, které s tímto výrokem tak trochu kolidují, ale nechme to teď stranou. Na druhé straně jsem zase narazil na úvahy, které dospěly do velmi podobného stádia jako ty moje. Dnes bych zde přetlumočil něco z kapitoly číslo šest, která se jmenuje stejně jako nadpis tohoto příspěvku:

Podle údajů z roku 2008 činil průměrný meziroční přírůstek výroby a spotřeby energie lidstvem 6%. Podílí se na něm hlavně prudce rostoucí ekonomiky Asie (např. Čína 13%, Indie 11%), zatímco v Evropě a Severní Americe jsme se usadili zhruba na dvou procentech ročně. Pokud jde o budoucnost, scénáře vývoje a jim odpovídající čísla se různí. Nejčastěji uváděný je odhad, podle kterého se zhruba do roku 2030 oni asijští tygří nasytí, výroba energie v té době bude na hladině zhruba o 60% vyšší oproti současnosti a dále už celosvětově poroste jen o ta 2% ročně. Ozývají se ale ohlasy, že jde spíš o zbožné přání než o realitu, protože tyto odhady zcela opomíjejí přibližně 2 miliardy lidí z Afriky a chudých zemí Asie, které se dnes na spotřebě energie nepodílejí skoro vůbec a jejichž prognóza do budoucna je velkou neznámou. Navíc se ve zmíněných předpovědích vždy zdůrazňuje, že platí za předpokladu, že v dohledné době nedojde k žádným revolučním zvratům v technologii výroby energie.

I kdybychom se nicméně od všech zvratů abstrahovali a počítali s oněma dvěma procenty růstu jako se stabilní hodnotou, pak stejně zjistíme, že zhruba kolem roku 2060 bude dosaženo kritické hranice výroby energie, nad kterou nelze na Zemi jít zkrátka a dobře proto, že by se planeta přehřála a stala se neobyvatelnou. Vzhledem k nenasytnosti lidstva však sotva půjde o mez konečnou. Předpokládejme ale, že se podaří udržet růst na uzdě zmíněných dvou procent a prostě jen tu předpovězenou křivku protáhněme dále za rok 2060. Zjistíme, že za pouhých šest tisíc let bychom při tomto tempu měli vládnout energiemi srovnatelnými se zářivým výkonem Slunce a za deset tisíc let dokonce celé Galaxie.

Uvážíme-li faktory, které působily při vývoji života na Zemi, pak je zřejmé, že už při nepatrně odlišné souhře okolností mohl člověk klidně dospět ke své dnešní úrovni o půl milionu let dříve, anebo taky o deset milionů let později. Dále je třeba vzít v úvahu, že hvězdy a planety v našem galaktickém okolí vznikaly v rozmezí několika miliard let. Bylo by proto naivní domnívat se, že i ostatní vesmírné civilizace jsou právě na téže nebo srovnatelné úrovni jako my. Mnohem pravděpodobnější naopak je, že někde v naší Galaxii (o ostatních ani nemluvě) se nacházejí inteligentní bytosti, které jsou vývojově o miliony let mladší nebo starší. Prvních si nevšímejme; ty právě objevují výhody pěstního klínu. Co však ti druzí? Očekávali bycho přece, že čím je civilizace pokročilejší, tím velkolepější je její činnost a tím snadnější by bylo ji zjistit zvenčí. Kde se tedy skrývají, má-li jich jen v naší galaxii být i podle nejstřízlivějších odhadů aspoň 40?

"Paradox mlčení vesmíru" se stal jednou z největších záhad soudobé vědy, vyvolávající mimo jiné řadu zásadních otázek filosofických: Pátráme správným směrem? Jsme vůbec schopni rozpoznat a pochopit projevy civilizací, které jsou o tisíce let vyspělejší než my? Neskrývají se před námi záměrně? A vůbec: co když je zásadní chyba už v našich představách o chování vyspělých civilizací? O tom, že vysoká životní a technická úroveň je spojena s vysokou spotřebou energie? Třeba právě takové uvažování a jednání je projevem naší primitivnosti a důvodem, proč vesmír zatím nemá zájem o komunikaci s námi.

Program CETI (Communication with Extraterrestrial Intelligence), který probíhal od šedesátých do osmdesátých let minulého století, skončil fiaskem. Vycházel z představy, že o nás už naši vyspělí sousedé vědí a snaží se s námi navázat komunikaci na rádiových vlnách. Nic takového se bohužel nepotvrdilo. Program byl později modifikován do poněkud méně ambiciózního, zato však realističtějšího projektu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Ten probíhá dodnes a není bez zajímavosti, že se do něj může zapojit prakticky kdokoliv, kdo má počítač s připojením na internet. Dne 17. května 1999 totiž americká Planetární společnost spustila počítačový experiment SETI@home, který dovoluje libovolnému zájemci účastnit se hledání inteligentního života někde v naší Galaxii. Planetární společnost distribuuje po internetové síti zdarma program, který může každý zájemce instalovat na svém počítači a který v principu funguje jako spořič obrazovky. Jeho pomocí lze analyzovat data, přijatá radioteleskopem v Arecibo na Portoriku. Experimentu se zatím účastní na dva miliony nadšenců z celého světa.

Přesto se dosud nezachytilo vůbec nic. Právě na základě nulových výsledků CETI a SETI se začalo docela vážně, a to i mezi vědci, šuškat něco o jedinečnosti lidstva. Naštěstí zůstala vlivná skupina těch, kteří volali PROBOHA, TO NE!, takhle jednoduše se celá věc se stolu smést nedá! Proč by vlastně měly mimozemské civilizace komunikovat právě na rádiových vlnách? Co když mají k dispozici něco mnohem lepšího, co se šíří mnohem efektivněji, s vyšší energetickou účinností, třeba i bez zeslabení dálkou a na co jen my pořád ne a ne přijít, přestože to už jinak ve vesmíru používají skoro všichni? Popravdě řečeno je těch výhodnějších kandidátů na mezihvězdnou komunikaci hned několik. Z principů nám známých to mohou být třeba gravitační vlny nebo neutrina, může ale také například jít o telepatický přenos informací. Vysílači i přijímači by v takovém případě byly samotné mozky inteligentních bytostí.

Existují však i další vysvětlení paradoxu mlčení vesmíru. Jedním z nich je teorie, podle níž vyspělé civilizace v zájmu dokonalého využití energie své mateřské hvězdy uzavírají prostor kolem ní, čímž se prakticky izolují od okolního vesmíru. Navenek by se pak projevovaly pouze jako bodové zdroje infračerveného záření. Skutečností je, že takových zdrojů registrují specializované družice dnes už miliony. Úplně stejně se ale projevují také místa zrodu nových planetárních soustav, v jejichž středu září mladá hvězda, která je však ještě obklopena neprůhledným oblakem prachu. Jinou příčinou paradoxu mlčení vesmíru mohou být odlišná časová nebo prostorová měřítka, v nichž mimozemšťané žijí. V takovém případě by civilizace byla mimo dosah našeho vnímání prostě jen proto, že je na naše poměry příliš pomalá nebo příliš rychlá, příliš mikroskopická nebo naopak příliš obrovská.

A pak je tu další zneklidňující otázka: jsme vůbec schopni kontaktu s tvory o miliony, ne-li o miliardy let vyspělejšími, než jsem my sami? S největší pravděpodobností by šlo o situaci hodně odlišnou od té, kterou známe ze sci-fi románů. V nich máme obvykle co do činění s ušatými příšerkami, které nás coby misionáři přišly poučovat, nebo coby dobyvatelé vyhladit, v lepším případě pochytat do své zoologické zahrady. A protože čekat můžeme jen to, co není příliš v rozporu s našimi dnešními představami, a protože naše dnešní představy jsou bezesporu velmi primitivní, těžko můžeme předpokládat, že jsme schopni pochopit či vůbec rozpoznat projevy civilizací, které se vyvíjejí už miliony let. Smiřme se zkrátka i s možností, že jsme zatím "pod hranicí komunikovatelnosti" s vesmírem a klíč ke spojení s ním získáme, až se ještě dále vyvineme.

Neurofyziologové zjistili, že náš mozek zatím využívá pro vědomé procesy jen asi 10% své kapacity. Podobně molekulární genetika dospívá k závěru, že pouhých 5% z celkového počtu zhruba tří miliard lidské DNA představují "smysluplný text", neboli syntetizují určitou konkrétní bílkovinu. Těchto funkčních sekvencí (genů) je podle posledních výzkumů jen asi 23 000. Zbytek se zdá být informačním šumem a je otázkou, proč tělo vydává při každém buněčném dělení tolik energie na něco, bez čeho by se nejspíš obešlo. A co je ještě zvláštnější, oněch zhruba 20 - 25 000 genů má ve své DNA také třeba červ škrkavka nebo muška octomilka. Dokonce ještě větší počet genů mají rostliny. Nabízí se tedy otázka, jestli člověka nedělá právě oněch "nadbytečných" 95% písmen DNA a 90% zatím nevyužité mozkové kapacity. Případně jestli nejsou jakousi zálohou, rezervou do budoucna. Kapacitou vyhrazenou pro tvora, který se z nás má teprve vyvinout.

A na závěr autorova představa, které je nejvíce nakloněn:

Ve vesmíru nikoho neuvidíme proto, že tam skutečně nikdo jiný není. Ale ne v tom smyslu, že jsme jen my tady na Zemi a jinak pustý vesmír, ale že je celý vesmír včetně nás jedinou civilizací. Případně - a to možná ještě spíš - jediným organismem, jehož jsme my jen obyčejnou buňkou. Nebo něčím jako inteligenčním kvantem. Řadovým mozkovým centrem, jednou myšlenkou vesmírného rozumu...

Zdroj: Luděk Frkal, Věci mezi nebem a zemí? Všude kolem nás!