Jev zvaný synchronicita, což je série událostí, které mají nějaký významný společný prvek, přičemž je nespojuje kauzální vztah, jsem ve svém životě už nesčetněkrát zažil, a v poslední době na něj narážím s poměrně velkou četností. Tento pojem zavedli švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a švýcarský fyzik Wolfgang Pauli roku 1952. Za předchůdce tohoto pojmu je považován například pojem zákon série. Do rukou se mi nyní dostala knížka od Davida Richo, psychoterapeuta, učitele a spisovatele působícího v Santa Barbaře a San Franciscu, která se velmi zajímavým a podrobným způsobem zabývá synchronicitou. Pro dnešek vybírám některé myšlenky a postřehy z jejího úvodu.
Lucifer
Nejdříve však dvě poznámky. O synchronicitě jsem tady již referoval s pomocí knížky Rostislava Szerudy Kvantová duše pod stejným názvem, tedy Synchronicita, proto u toho dnešního je římská dvojka. Na konci tohoto článku se zase nachází odkaz na kratinké povídání Zákon série, v němž podotýkám, že se zákonem série jsem se poprvé seznámil v románu Rýma od Stanisława Lema. Tento román vyšel v roce 1976, domnívám se však, že Lem na tento jev narážel již v románu Vyšetřování, který vyšel v roce 1959, tedy sedm let po zavedení pojmu synchronicita Carlem Gustavem Jungem a Wolfgangem Paulim. Lem byl jistě velmi sečtělý, ale přesto si zahrávám s myšlenkou, že na to přišel zcela nezávisle.
Druhá poznámka se týká poslání knihy dílka Davida Richo a převzal jsem ji z jejího obalu. Tato kniha se příliš nepokouší o metafyzické objasnění fenoménu synchronicity, spíše o skloubení s praxí. David Richo klade důraz na jungovská, transpersonální a duchovní hlediska. Pomáhá čtenáři vyložit si smysl série podobných událostí, otevřít si nápomocným silám a pochopit, že sny mohou člověku posloužit jako průvodci úskalími života, že člověk může v okamžiku důležitých životních rozhodnutí využít kreativní imaginaci a žít v souladu se svým posláním. A nyní již k tomu úvodu:
Synchronní události nás nabádají věnovat pozornost tomu, co se na naší životní pouti děje či co se teprve stane. Šokující události se proto mohou proměnit v milosrdné přechodné fáze, oddechové zastávky před krokem vpřed. Uvědomíme si, že lidé, místa a události nám v našem životě ukazují, co bychom měli vědět a kterou cestou bychom se měli vydat. Všichni a všechno tvoří v našem životním příběhu součást osnovy, podle níž se všechno seběhne; není čeho se obávat.
Pokud život podřizujeme čistě osobním plánům, můžeme promeškat spoustu překvapení. Nevšimneme si třeba, že se nám otevírají brány, za nimiž se nabízí navázání nových vztahů, jež nás posléze promění a uhnětou z nás umělecká díla. Život řízený opatrným rozumem nemusí postihnout všechny odbočky a zvraty, jež vedou k uvolnění osobní kreativní energie, či střety sil, jež z nás činí výjimečné jedince.
Dejme tomu, že všechno se v našem životě odvíjí přesně tak, jak jsme zamýšleli. Pak náhle někoho potkáme či něco objevíme či nás zastihne nepředvídaná událost či si sáhneme až na dno – a celý svět se nám otočí naruby. Nakonec se vydáme vstříc něčemu úplně jinému. Tyhle nečekané příhody ovlivnit nemůžeme. Jsou to síly synchronicity, jež z člověka dělají toho, kým vskutku je – a kým by měl být vždycky. Synchronicita se během vývoje dostavuje jako pomocná síla, která člověku asistuje při hledání sebe sama a která mu poskytuje i schopnost pomoci ostatním, aby se našli i oni.
Většina z nás si svoje omezené schopnosti uvědomuje, svůj neomezený potenciál však spíše nevnímáme. Tímto potenciálem je bytostné Já, energie univerzálně a za všech okolností láskyplná, bystře rozlišující s moudrostí věků, překypující léčivou mocí. Pokud se v nás tyto dřímající síly probudí a uvedou do chodu, přizpůsobíme se ve svém jednání tomu, co je v nás nejlepší. Duchovní síly však mohou zůstat v rámci psýché spícími obry, nikdy se v našich činech nemusejí projevit. Naše poslání se pak naplnit nemusí, celý život nás může sužovat pocit, že se nám něčeho nedostává. Jenže právě proto se hlásí o slovo synchronicita. Snaží se nás probudit, naplnit.
Synchronicity nám dokazují, že život spočívá v něčem, co nelze připsat na vrub pouhé náhodě. Vzhledem k tomu, že k souvztažným událostem dochází, aniž bychom je mohli ovlivnit, věříme, že ve hře je něco, co z nás činí něco víc a co činí něco víc i ze světa samotného. Nevíme jen, co to je, a nevíme, ani jak to působí.
Snad nejtypičtějším příkladem synchronicity je následující Jungova příhoda. Carl Gustav Jung píše: „Dne 1. Dubna 1949 dopoledne jsem si poznamenal nápis, v němž se jednalo o postavu, která byla nahoře člověk a dole ryba. K obědu byla ryba. Odpoledne mi ukázala má někdejší pacientka, kterou jsem už několik měsíců neviděl, několik velmi působivých obrázků ryb. Večer mi kdosi ukázal výšivku, která zobrazovala mořské obludy a ryby. Hned nato jsem brzy ráno spatřil svou bývalou pacientku, s níž jsem se setkal poprvé po deseti letech. Noc předtím se jí zdálo o velké rybě. Když jsem tuto sérii po několika měsících použil ve větší práci a právě jsem dokončil zápis, odebral jsem se před dům k jezeru, kde jsem již toho rána několikrát byl. Na jezerním molu teď ležela stopu dlouhá ryba. Jelikož tam nikdo nemohl být, nevím, jak se tam ryba dostala.“
Zdroj: David Richo, Synchronicita – Skrytá moc zvláštní série náhod
03.06.2013, 00:00:18 Publikoval Luciferkomentářů: 8