Neviditelný čert

V úvodním příspěvku Synchronicita II, v němž jsem uvedl na scénu knížku od Davida Richo zabývající se synchronicitou, bylo řečeno, že „synchronicita“ je termín zavedený Carlem Gustavem Jungem pro shody okolností, jež nespojuje kauzální vztah příčiny a účinku, ale spíše smysluplnost. V dnešní druhé části předkládám některé myšlenky z první části první kapitoly této knížky, která se zabývá především tím, jak se synchronicita projevuje.

Lucifer

Jung spatřoval vládnoucí hybnou sílu veškeré lidské zkušenosti a celých lidských dějin spíše v těchto smysluplných koincidencích než v prostých náhodách. Za osudem kolektivním i za osudy jednotlivců se skrývají synchronicity. Nástup synchronicity indikuje, že se načasování událostí svázalo s neviditelnou sítí souvislostí. Z osobního hlediska nám synchronicita naznačuje nové výzvy, poučuje nás o tom, co bychom měli vědět.

Do synchronicitních událostí lze zahrnout smysluplné koincidence, vazby a odkazy, souvztažné korelace, konvergence, jež nás mohou vést, varovat nás či nás utvrzovat ve správnosti nastoupené cesty. Synchronicitu lze spatřovat nejen v sérii podobných událostí či zážitků, může se také projevit v jediné překvapující události, která spustí řetězovou reakci. Vždy jde o cosi neočekávaného a v preciznosti spojitostí a projevených významů i kuriózního. Proto synchronicitu nelze vnímat jen jako náhodnou shodu okolností. Když k ní dojde, zdánlivě náhodné události naváží vzájemnou spolupráci a vymodelují takové spojitosti, které jsou pro osobu, jíž se stanou, smysluplné. Jung psal o „akauzálním spojovacím principu“, v němž se události propojují na základě smyslu, ne příčiny a účinku v tradičním slova smyslu. Kvantová fyzika dokazuje, že je možné vzájemně korelovat naprosto izolované události, mezi nimiž neexistuje jediný přímý kauzální vztah.

To, jak se věci dějí a k čemu dochází, vytváří pole vědomí, v němž se smysluplné koincidence odehrávají. Co je smysluplnost a co koincidence? Smysluplnost nastává, když nás událost či zážitek vědomého života vystaví kontaktu se silami nevědomí, jež nás vedou k naplnění osudového poslání. Koincidence představuje vazbu mezi dosud nepropojenými realitami. Synchronicita spojuje to, co se děje mimo nás, s tím, co se odehrává v našem nitru. V podstatě nám naznačuje, že mezi světem venku a uvnitř, tj. mezi vnější a vnitřní realitou, neexistuje žádný předěl, nýbrž nepřetržitá souhra, interakce. V tomto smyslu představuje synchronicita duchovní událost. Svět synchronicity zahrnuje jak nenadálá a šokující probuzení ve zlomku okamžiku, tak poklidnější prozření dlouhodobého charakteru.

K synchronicitě nemůže nikdy dojít v důsledku vědomého zásahu ega, dochází k ní pouze, když se cosi z nevědomí chystá proniknout do vědomí. Synchronicita představuje opak příčinného vztahu, neboť propojení v jejím případě zajišťuje smysluplnost, nikoliv lineární kauzalitu příčiny a účinku. Místo toho, aby účinek následoval za příčinou, může k určitým věcem docházet současně, V bezčasovém světě psýché je lineární posloupnost nahrazena simultánností.

Synchronicity se nabalují kolem významných událostí, osobních i historických. Uveďme si příklad z běžného života. Norma si na večírek objedná červené šaty, ale jsou jí doručeny šaty černé. Už se chystá volat do obchodu a upozornit na omyl, když tu zazvoní telefon. Její sestra oznamuje: „Matka zemřela. Přijeď na pohřeb.“ Synchronicity rovněž působí přímo či symbolicky skrze sen, intuici či předtuchu. Kupříkladu Lincoln atentát prožil ve snu týden před tragédií. V rámci lidských dějin existuje tendence činit podobné závěry ve stejné historické době. Připomeňme si teorii morfogenetického pole, navrženou Rupertem Sheldrakem. V článku Kde sídlí vědomí? II bylo v této souvislosti zmíněno, že opice na různých ostrovech přišly se stejným nápadem: omývat si brambory před konzumací. Došlo k tomu téměř současně, i když si ty jednotlivé opičí tlupy nemohly danou informaci sdělit. Přírodní svět disponuje vazbami, jež transcendují čas a prostor. V nich právě synchronicity přebývají.

Synchronicita na sebe může vzít podobu koincidence psychického vnímání a simultánních událostí. Do této kategorie spadají i předtuchy. Jung uvedl příklad takové synchronní předtuchy u jednoho svého pacienta, který trpěl četnými fobiemi. Během terapie se všech fobií zbavil – až na strach kráčet po venkovních schodech. Pacient později zemřel, zasažen při pouliční přestřelce zbloudilou kulkou, která se odrazila od venkovního schodiště. A pak tady je třeba takové déjà vu, které představuje klamnou víru, že to, co se děje v současnosti, jsme už kdysi prožili. Déjà vu se však rázem mění v synchronicitu, jakmile smysluplně navazuje na cosi v minulosti, co v naší psýché zůstává neuzavřené a náhle se vehementně dožaduje pozornosti.

Synchronicita bývá vždy omračující, někdy tajuplná. Když se projeví, může se naše vnímání „jiného světa“ stát indikátorem, že z hlubin naší psýché pronikají do vědomí archetypové významy. V knize Vzpomínky, sny, reflexe Carl Gustav Jung mimo jiné píše: „Jediné události v životě, jež koneckonců stojí za řeč, jsou ty, kdy do tohoto světa pomíjivosti vtrhne svět věčnosti.“

Zdroj: David Richo, Synchronicita – Skrytá moc zvláštní série náhod

06.06.2013, 00:00:23   Publikoval Luciferkomentářů: 6