Setkání bývalých spolužaček: „Zjistila jsem až po letech, že nechápe vůbec nic. Že moje připomínky snad nikdy neposlouchal nebo je bral jako řeči protivný ženský. A když byl včera zase vulgární, poprvé jsem na něj zařvala. A viděla jsem, že se docela normálně polekal! On, suverén, krasavec, kterého jste mi záviděly, vždycky a všude úspěšný, pořád mluvil o tom svým íkvé. Já jsem se na něj dlouho dívala jak na svatý obrázek. Nějak mi nedocházelo, že se považuje za nedotknutelného. Získal dojem, že pro něj neplatí ‘ty blbosti‘, jak tomu říkal: pozornost k ženě, základní ohleduplnost i doma…“
„V životě mnoha idealisticky založených intelektuálů patrně existuje jakési zlověstné klimakterium, mozková menopauza, kterou bychom mohli nazvat ‘rozumem na útěku‘“. - Paul Johnson, rozhněvaný historik
Stella
Paula Johnsona zaráží, že u nápadně velkého množství slavných intelektuálů nacházíme nepochopitelné rozpory mezi idejemi, které jejich nositelé hlásají, a mezi jejich vlastním způsobem života. Tzv. intelektualismus považuje za nejhorší z lidských chorob. Téma podivínů a lidí něčím zvláštních už se na stránkách NČ zřejmě trvale zabydlelo. (Čím to? Ví čert.) Upozorňuji také na pěkný termín z Rozpaků Starého Kocoura: intelektuálisti – jako výraz pro další druh či poddruh…
Normální – nenormální, konvenční – nekonvenční, génius – šílenec. Jaká nabídka pro filosofy, psychiatry, dramatiky! (Nejvýstižnější charakteristiky různých typů podobných osobností jsem našla u Carla Junga). Ale o pohled psychologa dnes nepůjde. Mezi génii, kteří v dobrém pohnuli dějinami, bylo tolik pokrytců, zlodějů, lhářů, násilníků, že – je dobré o tom nevědět. Zjednodušený pohled? Jistě. Věřím, že statisticky vzato jde o výjimky a že zvláště mezi žijícími mimořádnými lidmi, tedy lidmi naší historické epochy, jsou téměř výhradně lidé milující své děti (někdy i manželky), že nepijí, neberou drogy a nevykřikují do světa, jak jsou úžasní.
JEAN-JACQUES ROUSSEAU
Podle Johnsona se intelektuál objevil v 18. století jako nový typ rádce. Nahradil proroky, písaře, kněží. Z tradice si bere, co se mu hodí. Z náboženství právě tak. Nezřídka přímo nahrazuje boha. Sám sebe prohlašuje za jedince schopného vést lidstvo. Za člověka schopného změnit svět vlastním rozumem. Jaké byly životy takových napravovatelů? Měli morální oprávnění ukazovat cestu druhým? V Rousseauovi se přímo archetypálně setkaly všechny vlastnosti novodobého intelektuála. (Jakkoli je zcela právem oblíbeným objektem psychiatrů.)
Zemřel deset let před vypuknutím Velké francouzské revoluce, ale je považován za jejího podněcovatele. Stal se měřítkem dokonalosti. Svým vlivem ale naplno zapůsobil až mnohem později. Rousseau změnil představy o vzdělání (Emil čili O výchově). Propagoval kult přírody, pohyb, přirozenost. Upozornil na omezenost rozumu a na škodlivost materialistické kultury. Stojí na počátku romantického umění s jeho zájmem o cit a lidské prožívání vůbec (Julie aneb Nová Heloisa). Přišel s tím, co nazýváme odcizení. Odcizení podle Rousseaua pramení ze soutěživosti, z hrabivosti (Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi).
Všechny Rousseauovy názory byly přijímány jako velký objev, ač nepřišel s ničím novým. Ale byl geniálním literátem a strhl lavinu nadšení z možnosti úplně změnit dosavadní společenské uspořádání novou cestou. A kdo byl sám Rousseau? Pole odborníků: masochista, exhibicionista, neurastenik, onanista, hypochondr, latentní homosexuál, narcistní introvert, asociál, infantilní a lakomý kleptoman, paranoik… (Jak to všechno stihl? Inu, génius.)
Od mládí byl závislý na dobrodiní různých žen. Nikdy nedokázal být vděčný. Občas musel opustit výhodné místo pro „nestoudnost“. Když psal svoje hodnocení vlastního života, Vyznání, velmi a velmi plakal – nad sebou. Konfesi pak předčítal v salonech. Četba trvala 15 – 17 hodin. Svůj život Rousseau líčí jako cestu plnou bolestí, šíleného utrpení, třicetileté nespavosti (zlí pamětníci tvrdí, že velmi chrápal), jako život plný pláče, jako těžký osud, kterému by nikdo neuvěřil, kdyby R. vylíčil všechno. Sám o sobě tvrdí: „Opouštěl bych tento svět smířlivě, kdybych poznal lepšího člověka, než jsem já.“ „Moje situace je jedinečná, od počátku lidského času neslýchaná.“ Považuje se za nejlepšího přítele lidstva. Ale jednotlivce dokázal zneužívat a vydírat. Johnson v něm vidí nový typ: tzv. ROZHNĚVANÉHO MLADÉHO MUŽE.
Protože se Rousseau ve vyšší společnosti neuměl chovat slušně, udělal ze své neobratnosti ctnost. „Nosím v hloubi srdce takové věci, že mě to zprošťuje povinnosti chovat se jaksepatří.“ Začal se nedbale strojit, neupravoval si vousy, nechal si narůst vlasy. Podle Johnsona: první zarostlý intelektuál. Oblékal se do arménského kaftanu. Důvod ovšem spočíval spíš v jistých fyzických potížích, než v touze po originalitě. Svou nenuceností prošlapal cestu intelektuálním vůdcům v public relations. Nepodřizoval se žádným společenským povinnostem. Nevděk vysvětloval jako svoji velkorysost. Prostě: Já jsem tak shovívavý, že přijímám vaše dary, a vy buďte rádi, že si je beru. Beze studu přiznává své zdravotní neduhy, dosti nechutné, popisuje své roztodivné sexuální zkušenosti. Zdůrazňuje, že nikdy ani trochu nemiloval svou životní družku Theresu, s níž strávil 33 let. Považoval ji za primitivní stvoření. (Úplně hloupá být nemohla . Dokázala mu být nevěrná…)
Ovšem nejhorším projevem hlasatele moderních výchovných zásad byl vztah – nevztah k vlastním dětem. Narodilo se jich pět. U žádného si R. nezaznamenal ani datum narození, žádné nedostalo jméno. Hned po narození byly umístěny do sirotčince. Přestože Rousseau i jeho družka museli vědět, že do roka v sirotčinci umírají dvě třetiny dětí a do sedmi let jich ze sta přežije sotva čtrnáct. V dospělosti je čekal pouze osud tuláka nebo žebráka. Takové chování doslova rozzuřilo Voltaira. A nebyl sám. Ale Rousseau si opět našel ušlechtilé zdůvodnění. Děti má vychovávat stát. A schválil by mu to Platón. „Ti, kdo ovládají myšlení lidí, ovládají i jejich činy.“ „Všechno je od samé podstaty závislé na politice.“ Podle Johnsona byl Rousseau geniálním spisovatelem, ale lidsky – zajímavý blázen. Přesto, jak to bývá, zbožňovaný byl za života i po smrti, ženami především.
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ
Byl prý tak ctižádostivý, že to nahánělo hrůzu. Věřil, že vlastním intelektem dokáže morálně proměnit společnost. Jeho deníky z mládí jsou plné vět o tom, že je génius, že je pokračovatel apoštolů a největších filosofů. Nechápal, proč ho někteří lidé nemají rádi, když je ušlechtilý a mravný. Sám sebe označoval za staršího bratra samotného Boha.
Umělecká bohéma ho nesnášela pro snobství, s nímž se stále oháněl šlechtickým původem a titulem. Choval se arogantně a povýšeně. Brojil proti násilí, sám se násilnicky choval. Jako uznávaný Rousseaův žák se vyznačoval nejistotou, nedůtklivostí, pýchou. Jeho cílem bylo založit nové náboženství, být prorokem a změnit svět. V čele nového světa mělo stát Rusko. Údajně nechtěl být spisovatelem. Uměním pohrdal, své poslání viděl jinde. Přesto podléhal puzení psát, i když nemalým důvodem tvorby byla nutnost vydělávat. Tolstoj byl totiž po celý život náruživým hazardním hráčem. Do svých osmdesáti let proháněl prostitutky, cikánky, nevolnické ženy. K nemanželským dětem se neznal. Jeho posedlost zapisovat si do deníku všechny detaily se dá označit za projev krutosti či přinejmenším neúcty k vlastní ženě. Nutil ji, aby vše četla. Manželka také veškerá díla přepisovala, tedy i ta, v nichž nemilosrdně líčil bídu svého manželství. Sama se cítila méněcenná, stále poznamenaná těhotenstvím – dvanáctkrát porodila.
Své hříchy Tolstoj zdůvodňuje ženami. Protože jsou příčinou všech neřestí, probouzejí smyslnost, jsou hloupé, pokud mají rozum, pak jen k tomu, aby provedly něco hanebného… Mohou za veškeré společenské zlo. Prostituci považuje za jedno z mála čestných povolání pro ženu. Protože: „Prostituce je nezbytná k udržení rodiny.“ Tolstoj věří v instituci rodiny, nevěří v instituci manželství. Manželství je překážkou na cestě k mravnímu pokroku.
Pokusil se o reformu zděděné Jasné Poljany. Chtěl zrušit nevolnictví, hospodařit. Vystupoval jako dobrotivý otec svých poddaných – rolníků. Ale po čase mužiky nazval primitivy, jimž se nedá nic vysvětlit. Pak zkusil vzdělávání vesnických dětí. Vytvořil síť sedmdesáti škol. Učil, psal učebnice. Patřil k těm, kdo věřili, že vzdělání promění svět. Už tehdy s tímto názorem polemizovali mnozí, např. Čechov. Ani tento zájem dlouho nepřetrval a Tolstoj začal cestovat. Evropou byl naprosto znechucen, nechápal roli státu a demokracii už vůbec ne. Miloval staré pravoslavné Rusko. Dějiny příliš dobře neznal, proto také např. Vojna a mír je dílo více filosofické než historické. Stal se obdivovaným pro své názory, které byly v mnohém původní. Např., podle Tolstého, dějiny vytvářejí lidové masy. Živelně, bez cíle. Lidské životy ovládají skryté zákonitosti, které nikdy nepoznáme. Toužil po vytvoření Božího království na zemi.
Po úspěchu velkých románů v Tolstého domě pracovalo pět vychovatelů a jedenáct sloužících. Rodina vlastnila 400 koní. Přijížděly sem nejznámější osobnosti své doby. I Masaryk, který se podivoval rozporu mezi hlásáním křesťanské prostoty a skutečným způsobem spisovatelova života. Ale po čase Tolstoj pojal úmysl rozdat veškerý majetek. Žena musela stále řešit jeho nezájem o děti, o rodinu. Sama došla k závěru, že byl vzteklý, krutý, nikoho konkrétního nemiloval. Choval se sobecky i k přátelům, ale jeho všichni přátelé milovali. Podle Johnsona: “Její manžel nebyl schopen důvěrnosti a intimity, jež jsou nezbytné v lásce nebo ve skutečném přátelství. Místo toho nadšeně objímal celé lidstvo, protože to se dalo provést halasně, dramaticky.“ Skutečně, Tolstoj začal dělat teatrální gesta. Přestal používat titul. Začal chodit v mužické rubašce a v laptích. Rád se tak nechával fotografovat a filmovat. Obvykle při kydání hnoje, při orání. Uklízel dům, šil boty. (Nevděční synové nechtěli boty od tatínka nosit…) Podle Johnsona byl MEDIÁLNÍM PROROKEM. Jeho chování prý je dokladem neodbytného nadání pro sebeprezentaci, jímž velcí světští intelektuálové oplývají v míře hojné.
Ani toto nadšení Tolstému nevydrželo. Byl netrpělivý, neuznával žádné rady. Já, já, já... Konec jeho života se známým útěkem z domova, manželčinými pokusy o sebevraždu, jako by byl předzvěstí budoucí ruské katastrofy. Prorok zničil sebe i rodinu. Ve jménu idejí.
NOAM CHOMSKY
Filosof lingvistiky, logik, anarchista, osmý nejcitovanější vědec vůbec, velký kritik americké zahraniční politiky, jeden z nejvlivnějších intelektuálů dneška. V souvislosti s osobitostí jeho myšlenkových pochodů Johnson píše, že násilí představuje pro intelektuály překážku, o niž zpravidla zakopnou a upadnou do bezvědomí. Často jako by trpěli přímo syndromem vražedného nutkání. Buď násilí (ovšem ušlechtilé) přímo hlásají, nebo ho aspoň podporují. Ale konat musejí jiní. Chomsky byl vůdčím kritikem války ve Vietnamu. V tomto ohledu rozhodujícím způsobem ovlivnil americké myšlení.
Ale objevitel „univerzální gramatiky“ brzy nabyl dojmu, že odborné znalosti mu umožňují proniknout k podstatě každého problému. Říkal, že liberální demokracie je stejně špatná, jako totalitní tyranie. Vycházel z toho, že tak, jako se rodíme s vnitřně strukturovanou myslí, pokud jde o gramatiku, rodíme se i s předpoklady, abychom uplatnili „přirozené“ kulturní vzory… Proto musí selhat každý pokus USA vnutit Indočíně svoji představu o demokracii. Správně se bál sociálního inženýrství. Jenomže se stalo přesně to, z čeho měl strach. Američané odešli a země začali spravovat mladí intelektuálové, zpravidla marxisté, kteří získali vzdělání na Západě (sartrovská Paříž). A nastal masakr v Kambodži… Chomsky tvrdil, že, pokud se zabíjelo, tak velmi málo. Nebo za to stejně mohou Američané. Začal překrucovat fakta, odmítal vidět. „Doplahočil se do pustiny plné krajností.“ (Johnson)
BERTRAND RUSSEL - matematik, logik, filosof, nositel Nobelovy ceny za literaturu, který tvrdí, že přírodní vědy, ne morálka nebo náboženství by měly být základem filosofie, obhajuje preventivní válku, po několika měsících popírá vše, co říkal dosud… RAINER WERNER FASSBINDER - nejspíš nejlepší německý režisér vůbec, sadomasochistický homosexuál, mezi jehož milence patřili zloději a vrazi, velký obdivovatel teroristů, požadoval patriarchální věrnost od svých manželek. Zemřel na předávkování drogami… CYRIL CONNOLLY - spisovatel a kritik, je typickým představitelem generace s omezeným vzděláním, zato se zálibou v plýtvání a požitkářství. Prospěchář a příživník, otupělý leností, celé dny trávil povalováním v posteli… Přesto se vyjadřuje k velkým tématům své doby, z pozice snobského romantika.
Johnsonova kniha INTELEKTUÁLOVÉ představuje 413 stránek o neřestech novodobých proroků. O Hemingwayově naivitě, prolhanosti i sprostotě, o neuvěřitelném charakteru Bertolda Brechta, o Marxovi, Ibsenovi… K čemu je to dobré?
Autor sám říká: „Jaký závěr z toho vyvodit? Čtenáři k němu dojdou sami. Beztak se domnívám, že v soudobé společnosti je už znát jistá obecná skepse nad postavou intelektuála, jenž se vztyčí a začne druhým kázat, a že mezi obyčejnými lidmi roste chuť přít se s akademiky, spisovateli i filosofy, byť jsou sebevýznamnější – jakmile se tyto osoby začnou domnívat, že by nám měly radit, jak se máme chovat. Začíná se šířit přesvědčení, že takoví intelektuálové nejsou o nic moudřejšími vůdci než šamani a druidové z dávných časů. Osobně tuto skepsi sdílím. Deset náhodně oslovených lidí z ulice je podle mě schopno poskytnout neméně rozumné názory na morálku a politiku jako tentýž vzorek zástupců inteligence vybraný z nejrůznějších oborů. Ale zašel bych ještě dál. Jedno z hlavních poučení tragického dvacátého století, které zažilo tolik milionů nevinných obětí na oltářích světodějných plánů, zní: pozor na intelektuály! Nejenže by se měli držet dál ode všech úrovní moci, ale jakmile nám začnou dávat kolektivně sdílená doporučení, měli bychom na ně hledět se značnou podezíravostí. Střezme se jejich výborů, konferencí i svazů. Nevěřme jejich prohlášením, která vzešla z jejich vyrovnaných šiků. Nepřikládejme váhu jejich výrokům o politických vůdcích i významných událostech, neboť intelektuálové zdaleka nejsou jen silně individualisticky a nonkonformně založení jedinci. Sledují i jisté neměnné vzorce chování a jak skupinka obklopená těmi, o jejichž přízeň stojí a jíž si rovněž cení, bývají mnohdy ultrakonformní. Proto jsou v úhrnu tak nebezpeční, poněvadž jim to umožňuje kolem sebe vytvářet názorovou atmosféru založenou obvykle na dodržování ortodoxie, která sama o sobě nejednou vede k nerozumným a zhoubným následkům. A především musíme mít neustále na paměti, nač intelektuálové běžně zapomínají – že lidé znamenají víc než teorie a musejí být vždy na prvním místě. Nejhorší ze všech despocií je nelítostná tyranie idejí.“ (str. 412 – 413)
A máte to. Slovo do pranice. Kromě jiných otázek jedna zásadní: Když ne intelektuálové, kdo tedy? Měl třeba pravdu Karel Čapek se svým pragmatismem o nutnosti dělání malých věcí prospívajících člověku? Johnson možná vidí rozdíl mezi pojmy intelektuál a vzdělanec. Ale nenašla jsem v jeho knize žádné podobné vysvětlení. A z jiné strany – ani jedna žena mezi „velikány“. Mohla by taková Marie Curie nebo významné současné vědkyně a umělkyně vyvádět to, co jejich kolegové? Kolik žen zatoužilo vládnout zeměkouli? Nespočívá rozdíl právě v odlišném chápání rozdílu mezi pojmy lidstvo a člověk? A tudíž v odlišném chápání odpovědnosti, odpovědnosti, odpovědnosti! (A neříkejte nic o rozdílu metody…)
Johnsonova kritická kniha se setkala s velkou odezvou. Až se rozzlobila milenka, s níž ženatý historik udržoval 11 let tajný poměr, a napsala o jejich vztahu knihu…
Hezký den, pánové!
Použitá literatura: Johnson, Paul: Intelektuálové, LEDA, Rozmluvy, Praha 2012
05.10.2013, 00:00:14 Publikoval Luciferkomentářů: 47