Neviditelný čert

Když jsem se pokoušela prodrat houštinou pojmů v eseji Odvrácená strana zločinu, místo rozumového uchopení textu ve mně uzrála představa filmové scény (ne scény ze života – přesně v duchu Baudrillardových závěrů o realitě). Ta scéna ukazuje pult v tmavém krámku, za pultem se nervózně třese vzteklý zastavárník a prošacovává obnošený kabát. Z děravých kapes vyhazuje tu to, tu ono – všechny myšlenkové proudy a uznávané filozofické systémy Evropy. Co vám za tohle můžu dát? Podívejte se, kam jste to dotáhli. Nic už není ničím, všechno je pouhým obrazem něčeho. Tenhle otřepaný papírek – jo, Nietzsche. No prosím. Do koše! A co není obrazem, to je odrazem, vůbec se většina věcí schovává za zrcadlem. Nejhorší je, že tak jste to chtěli. Schovat se za něco. Tak jste se schovali. Nevšimli jste si přitom, že ani vy už nejste vy.

Stella

Odvrácená strana zločinu

Tak nazývá Jean Baudrillard zušlechťování světa, které vede k likvidaci opravdové reality. Máme tendenci všechno zestejňovat, odstraňovat jinakost a „vylepšovat“ vše, co se odlišuje. Jde nám o vyhlazení Jiného, ale toto vyhlazení je ve skutečnosti ekvivalentem etnických čistek. Alterace (porucha, poškození, odchylka…) bývá odstraňována ve všech oblastech: tvář a tělo napraví estetická chirurgie. Smrt násilně zaženeme léčbou. Před světem se zavřeme a nahradíme ho Virtuální Realitou. Alteraci jedince napraví klonování individuálních buněk. Co (kdo) je jiný, bude přijato (přijat) a naředí se v nepřetržité komunikaci. Informace je ale dokonalý zločin proti realitě a komunikace provádí dokonalý zločin proti alteraci.

Zbavujeme se extrémů, které ovšem k existenci nezbytně potřebujeme. Nechceme tajemství, ale transparentnost. Odmítáme svádění a – došli jsme k sexuální lhostejnosti. Dospěli jsme k tomu, že světu nevládnou politici, ale média. Žijeme totiž v hyperrealitě. Výsledkem boje proti smrti, útrapám a zlu ve všech podobách je, že jsme pustili ze řetězu virus pozitivity jako stín doprovázející pokrok rozumu.

Jsme stejní?

Baudrillard se domnívá, že symbolickým varováním před rizikem zániku člověka jako živočišného druhu je nástup AIDS. Odstraňováním všeho negativního jsme totiž otevřeli dveře pozitivitě a ona nás začala pohlcovat. Přivodili jsme si poruchu celkové imunity. S jiným je možné bojovat, nenávidět je, milovat. Ale když je začneme produkovat, nastane katastrofa. Když jiné nepřijímáme prostě jako to Jiné, když je zlikvidujeme, zjistíme, že bez něj naše existence postrádá něco podstatného. Z toho důvodu je začneme vytvářet, abychom unikli osudovému určení světa nebo osudu pohlaví.

Tak jsme došli k tomu, že nová doba změnila sexuální paradigma. S nástupem „gender“ problematiky se sice stále udržují odlišné biologické a anatomické znaky pohlaví, ale nastoupila éra Transsexuálního. To je ovšem projevem přesměrování, nerovnoběžnosti, úchylky. Místo svádění, iluzí, kouzla, touhy a extáze nastoupila lhostejnost. Zatímco erotická přitažlivost vždycky pramenila z odlišnosti a z podivností, v současnosti staví na podobnosti. Tzv. osvobození ženy ve skutečnosti vedlo ke ztrátě sexuální iluze a sex byl odkázán na vědomou či nevědomou ekonomii. Nové a nové mašinky možná poskytnou libidózní transfúzi a perfuzi. Z extáze do metastáze.

Osudové ženy zmizely také proto, že už nejsou muži, kteří by se mohli stát jejich kořistí. Nástup tzv. harassmentu popírá, že úděl obou pohlaví je asymetrický. Ženy se zbavily prvku hysterie, který jim umožňoval vymyslet si toho druhého jako předmět touhy. Mužům se stalo totéž. Naprostým nesmyslem je předpokládat prvek násilí v každém projevu svádění, v projevu touhy. „Sexistická zblbělost, jež se domáhá práva po svém.“

Jsme přímo posedlí vyhlazováním všeho, co je jedinečné. „To horší spočívá v usmiřování všech antagonistických forem ve znamení konsenzu a stolní pospolitosti. Není třeba usmiřování. Je nutno střežit otevřenost alterace forem, nestejnost pojmů, musíme udržovat při životě formy neredukovatelného.“

Vztah k tělu

Jako bychom prováděli bílou magii při neustálém vylepšování našeho těla, ať už plastikou nebo bodybuildingem, když ze svého těla vytváříme fetiš, autistický kult. Konstruujeme dvojníka, ochranný krunýř fyzické i mentální totožnosti. Technickou extenzi člověka. O individuiích už se nedá mluvit. Vzorem hypersexuálního sexu je Madonna. Z touhy předvést všechny verze (perverze) sexu nakonec působí jako obraz frigidity naší doby. Hraje mnoho rolí, a to nejspíše proto, že nemá žádnou identitu. Umělý dvojník je příznačný pro pornografii, která nezachycuje pohanskou radost smyslů, ale je modelem společnosti bez sexuální diference, pouze předvádí anatomické a technické formy, znaky.

Ve skutečnosti žádná pornografie neexistuje. Protože ve světě, kde Cicciolina může být zvolena poslankyní, už dávno obscénnost prostoupila všechny oblasti. Travestovaný svět naší kultury je nemocný incestem, autismem, zdvojováním a klonováním. Na to není lék.

Nové oběti?

Dění kolem těla a touhy našlo svůj výraz v pornografii. Dění v zestejněné společnosti posílilo nenávist a pocit oběti. Zatímco by se dalo předpokládat, že bude vykořeněn rasismus, ve skutečnosti rasismus narůstá. Protože vládne všeobecná lhostejnost a jsme zaměřeni na svůj obraz, stali jsme se svým vlastním objektem péče, touhy i utrpení. Uráží nás jinakost, která indiferentní obraz našeho světa narušuje. Diskriminace, k níž paradoxně poté dochází, pramení také z citového ochlazení a z nutkání potřít někoho jiného – kdo se stává symbolem zla. Protože my Zlo pro svůj boj, pro rezervoár hodnot, nenacházíme jinde.

Přitom se také ale potřebujeme cítit jako humánní, ušlechtilé bytosti. Z toho důvodu pasujeme na oběti i ty, kteří se tak necítí. „Pod ekumenickým pláštíkem“ se angažujeme v soustrasti. Utrpení jiných se pro nás stává scénou a výhodnou surovinou. Neštěstí jiných se stalo předmětem podnikání. Jenom se trh vojenskoprůmyslového komplexu změnil v trh politicko-intelektuální.

Sarajevo devadesátých let nebylo ničím jiným než logickou fází Nového Evropského Řádu sledujícího Nový Světový Řád – s bílým integrismem, protekcionářstvím, diskriminací a dozorováním. „ Všechny evropské země směřují k etnickým čistkám. Taková je skutečná Evropa, potichu se vytvářející ve stínu parlamentů, a Srbsko je jejím úderným kopím… Toto je spuštěný program… Moderní Evropa se odškodní z vykořeňování muslimů a Arabů, jako všude, alespoň imigrovanými otroky… za tím se bude skrývat každá reálná operace, zajišťující… finanční příjem z duchovní skepse.“

Z niterné potřeby obohatit svou existenci o Jiné, o alteraci, a přitom pracovat na likvidaci Jiného, pramení náš pocit oběti tváří tvář skutečnému neštěstí, které o sobě nehloubá, ale prostě – je. Vznikla tak společnost obětování jako nejsnadnější forma alterace. Vyjíždíme za nešťastníky nejen kvůli alibi, nejen ze soucitu, ale hlavně, abychom nemuseli řešit svůj osud. Vyhledáváme ty, kteří potřebují zachránit, ale vyhledáváme je především kvůli sobě. Právem dávali mnozí obyvatelé Sarajeva najevo své pohrdání Evropou. Svobodní byli oni. Nelitovali se a konali, co bylo nezbytné pro přežití. Jinak se ovšem stali vykonavatelem evropských hanebností. Až z New Yorku sem cestovali zachránci, kteří nikdy nehledali cestu do Somálska, do Afghánistánu… Nejde nedělat nic? Ale na tom nestojí princip akce ani svobody. Na tom je postaven soucit – se sebou.

Největší omyl Západu je v tom, že humanitárně a solidárně obtěžuje, že přesvědčuje jiné o jejich utrpení, aby ve skutečnosti on od nich čerpal – jejich živou, skutečnou sílu. Tedy to, co jemu chybí.

Západ dospěl k nihilismu nejhrubšího zrna: pro žádnou ideu prý nestojí za to umírat.

Za tzv. respektem k životu se ale skrývá pohrdání. Za účast s postiženými a jinými vůbec schováváme tvář upíra. Je ukrytá i za podobnými prohlášeními, jako že prezidentem může být žena, homosexuál apod. Baudrillard nepochybuje o tom, že se jednou prezidentem stane slepý mongoloidní albín s rakovinou. Vždyť už byla jako Miss America zvolena hluchoněmá dívka…

Sociální nemocí se stal strach z choroby AIDS. Rozšířil se jako patetická reklamní nákaza, intoxikace zhoubná a vyděračská. Mentální AIDS podporují nejrůznější anonymní poradenské linky nepostrádající rysy pornografie a způsobující imunodeficit sociálního těla. Ale žádná z kampaní nevyléčí špatné kolektivní svědomí, jen povzbudí sebelítost a sebenenávist. Jenomže – demokratické vlády považují za samozřejmé, že ve společnosti převažuje stupidita, a jí přizpůsobují svou činnost a z ní těží. Tzv. politická korektnost představuje prominutí, vymazávání, rehabilitaci. Politické odškodnění negativních vášní. Také na řečové úrovni: colour people, disabled, sexworker… Nejde zde o zcela obscénní trik?

„… veškerá tato ochranářská a ochranitelská maškaráda se dostává na stejnou rovinu jako používání prezervativu. Mentální používání prezervativu, jistě, to znamená profylaktické užívání idejí a konceptů. A brzy se nebude myslet víc, než myslí kdejaký pesar. A na to všechno se jako kondom navlékne digitální obleček Virtuální Reality. Dnes svádíme jen díky prezervativu. On ji chce svést, ona odolává, on vytahuje svůj prezervativ, ona mu padá do náruče. Dříve se ještě svádělo erekcí, příště to bude protekcí.“

Nový morální řád staví na legitimazici nedostatečného a horšího. Rozšířila se viktimalita vzešlá z Lidských práv – jako jediná, funerální, ideologie. Není ani třeba hlubokých úvah, abychom pochopili, že člověk je neredukovatelný a nejednoznačný živočich a že z něj nikdy nevytvoříme racionální bytost, v níž by neexistovalo zlo.

Bojíme se krizí, ale krize jsou vždy lékem. Epidemie AIDS nás možná chrání před nespoutanou promiskuitou, terorismus nám může pomoci uchránit se před epidemií společenské shody – této leukémie společnosti. Není možné léčit zlo dobrem. Poslední životaschopnou reakcí na dokonalost západního systému je nenávist. Nenávist je ukryta i v těch národech, které se snažíme virtuálně vyhladit svou charitou. I v nich existuje alterace, která odmítá porozumění, a existuje v nich nepřizpůsobivost, s níž nelze vyjednávat. Postupně se prohlubuje příkop mezi singularitami (národy i vyloučenými skupinami) a západním světem. Roste touha po pomstě za úsilí zestejnit Jiné – a Jiní tak rozkládají Západ.

To píše rozhněvaný filozof Jean Baudrillard roku 1995 (!)

Zdroj: Baudrillard, Jean: Dokonalý zločin, Periplum, Olomouc 2001

23.01.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 26