.:: Neviditelný čert ::.

Zen

rubrika: Filosofický koutek

Cesta východní mystiky je v knížce Tao fyziky I zakončena zen-buddhismem, jedinečnou směsí filosofií a výstředností tří různých kultur. Je to způsob života, který je typicky japonský, a přece se v něm zrcadlí indická mystika, taoistická láska k přirozenosti a spontánnosti i důsledný pragmatismus ducha konfuciánství.

Lucifer

Když se kolem 1. století našeho letopočtu čínské myšlení dostalo prostřednictvím buddhismu do styku s myšlením indickým, začalo se vyvíjet ve dvou paralelních směrech. Na jedné straně překlad buddhistických súter inspiroval čínské myslitele k tomu, aby interpretovali učení indického Buddhy ve světle svých vlastních filosofií. To vedlo k nesmírně plodné výměně myšlenek, která v Číně vyvrcholila, jak už bylo uvedeno, v buddhistické škole Chua-jen (Avatamsaka) a v Japonsku ve škole Kegon. Na druhé straně pragmatická stránka čínské mentality reagovala tím, že se soustředila na praktické aspekty indického buddhismu a rozvinula je do zvláštního druhu duchovní disciplíny, která dostala jméno čchan, což se obvykle překládá jako "meditace". Tuto filosofii převzali okolo roku 1200 n. l. v Japonsku, kde ji rozpracovali a pod názvem zen (japonské čtení znaku "čchan") je tam živá dodnes.

Přes svou svéráznou povahu je zen ve svém základě čistě buddhistický, má totiž tentýž cíl jako sám Buddha: dosáhnout probuzení. Tento zážitek se v zenu nazývá satori. Probuzení je podstatou všech škol východní filosofie, ale zen je jedinečný v tím, že se soustřeďuje jen na tento zážitek a o další vysvětlování se nezajímá. Z hlediska zenu je podstatou buddhismu Buddhovo probuzení a jeho učení, že schopnost dosáhnout probuzení má každý. Zbytek nauky, vykládaný v obsáhlých sútrách, se považuje jen za dodatek. Zážitkem zenu je satori, a protože přesahuje všechny kategorie myšlení, nemá zen zájem o nijakou abstrakci nebo pojmové chápání. Nemá žádnou zvláštní nauku nebo filosofii, žádná normální kréda nebo dogmata a tvrdí, že osvobození se od všech pevně daných věr ho činí skutečně duchovním.

Zen je víc než jiné školy duchovní mystiky přesvědčený, že slova nikdy nemohou vyjádřit nejvyšší pravdu, což jistě přijal od taoismu, který se vyznačuje stejným nekompromisním postojem. A přesto může zenová zkušenost přecházet z mistra na žáka. Odevzdávala se po staletí velmi svéráznými postupy. V klasickém čtyřverší se zen popisuje takto:

Zvláštní přenos bez posvátných spisů,
beze slov a bez písmen,
namířený přímo do lidské mysli,
nazírající do přirozenosti člověka a dosahující buddhovství.

Tato technika "přímého namíření" je typická pro japonské myšlení, které je více intuitivní než intelektuální a rádo předkládá fakta jako fakta bez velikého komentáře. Mistři zenu se neoddávali řečnění a opovrhovali vším teoretizováním a spekulováním. Vyvinuli metody přímého nasměrování na pravdu, které se vyznačují nečekaným a spontánním konáním anebo slovy, která odhalují paradoxy pojmového myšlení. Mají zastavit myšlenkový proces a připravit adepta na mystický zážitek.

Probuzení však neznamená odvrácení od světa, ale naopak aktivní účast na každodenních záležitostech. Takové stanovisko se velmi zamlouvalo čínské mentalitě, která přikládala velký význam praktickému, produktivnímu životu a myšlence zachování rodiny, a nemohla proto přijmout řeholní povahu indického buddhismu. Čínští mistři vždy zdůrazňovali, že čchan čili zen je naše každodenní zkušenost, "každodenní myšlení", jak pravil Ma-cu. Důraz kladli na probuzení uprostřed každodenního dění a jasně dávali najevo, že každodenní život vidí nejen jako cestu k probuzení, ale i jako probuzení samo.

Satori znamená v zenu bezprostřední zažití buddhovské přirozenosti všech věcí. Zen zdůrazňuje praktické stránky života, přesto je však hluboce mystický. Kdo dosáhne satori při výlučném žití v současnosti a věnování své plné pozornosti běžným věcem, prožije v každém jednotlivém činu zázrak a tajemství života. Vrcholem zenu je žít běžný život přirozeně a spontánně. Když Po-čanga žádali, aby definoval zen, řekl: "Když jsi hladový, jez, když jsi unavený, spi." Ačkoli to zní prostě a samozřejmě, stejně jako mnoho jiného v zenu, ve skutečnosti je to dost těžká úloha. Znovuzískání přirozenosti naší původní povahy si vyžaduje dlouhý výcvik a je velikým duchovním výkonem. Podle známého zenového rčení:

Dříve, než začnete studovat zen, hory jsou hory a řeky jsou řeky; během studia zenu hory už nejsou horami a řeky už nejsou řekami. Ale když dosáhnete osvícení, hory jsou znovu hory a řeky jsou opět řeky.

V Japonsku dnes existují dvě hlavní školy zenu lišící se vyučovacími metodami. "Náhlá" škola (Rinzai) používá metodu kóanů, což jsou nesmyslné hádanky, a klade důraz na periodické formální pohovory s mistrem, zvané sanzen, během nichž mají studenti říci svůj názor na kóan, který se snaží vyřešit. Současný zenový mistr Jasutani uvedl jistého západního studenta do jednoho z nejznámějších kóanů slovy:

Jedním z nejlepších kóánů je Mu, protože je nejjednodušší. Před staletími přišel k slavnému čínskému zenovému mistru Džóšúovi jistý mnich a zeptal se ho:
"Má pes buddhovskou podstatu, anebo ne?"
Džóšú odvětil:
"Mu."
Tento výraz doslovně znamená "ne". V tom ale nespočívá význam Džóšúovy odpovědi. "Mu" je také vyjádřením živé, fungující, dynamické buddhovské podstaty. To, co musíš udělat, je odhalit ducha čili podstatu toho "Mu" nikoli prostřednictvím nějaké intelektuální analýzy, ale přezkoumáním svého nejvnitřnějšího bytí. Potom si musíš ukázat, konkrétně a jasně, bez pomoci pojmů, teorií nebo abstraktních vysvětlení, že jsi tomu "Mu" porozuměl. Pamatuj si, onomu "Mu" nemůžeš porozumět běžným poznáním; musíš se ho zmocnit celým svým bytím.

Řešení kóanu si vyžaduje dlouhé období intenzivního soustředění, které vyúsťuje do náhlého probuzení, satori. Zkušený mistr pozná, když se student dostane na pokraj náhlého probuzení, a dokáže ho přivést k tomuto zážitku nečekaným, šokujícím činem, jako například úderem holí nebo výkřikem. "Postupná" škola (Sótó) se vyhýbá šokovým metodám a usiluje o postupné dozrávání studentů zenu. Při meditaci dává přednost tichému sezení a běžné práci.

Obě školy připisují veliký význam meditaci vsedě (zanzenu), která se v zenových klášterech praktikuje každodenně po dlouhé hodiny. První věc, kterou se musí naučit každý student zenu, je správná pozice a dýchání při meditaci. V zenu Rinzai se zanzen používá na to, aby se intuitivní mysl připravila na to, aby se mohla vypořádat s kóanem, a škola Sótó považuje zanzen za nejdůležitější prostředek, který má studentovi pomoci vyzrát a dopracovat se k satori. Ba co víc, chápe ho jako skutečné uvědomění si vlastní buddhovské přirozenosti, při kterém tělo a mysl splynou do harmonické jednoty, která se už nemusí zdokonalovat. Jak praví zenová báseň:

Když tiše sedíš, nic neděláš,
jaro přichází a tráva roste sama od sebe.

Zen hlásá, že probuzení se projevuje v každodenních záležitostech, a proto měl obrovský vliv na všechny stránky tradičního japonského způsobu života. Není to jen malířské umění, kaligrafie, zahradní design a rozličná řemesla, ale i slavnostní obřadné činnosti, jako například podávání čaje (ča-no-ju), aranžování květů, vojenské umění lukostřelecké, šermířské ("cesta bojovníka" bušidó) a judo. Každá z těchto činností je v Japonsku známa jako tao (dó), tj. cesta k probuzení. Všechna tato umění jsou výrazem spontánnosti, jednoduchosti a plné duchapřítomnosti, které jsou charakteristické pro zenový život. Všechna vyžadují zdokonalení techniky, ale skutečného mistrovství se dosáhne jen tehdy, když se člověk dostane nad techniku. Jeho umění se stane "uměním bez umění", bude prýštit z podvědomí.