.:: Neviditelný čert ::.

Páté přes deváté

rubrika: Filosofický koutek

"Člověk by neměl spojovat, co Bůh rozloučil." - Wolfgang Pauli

Lucifer

Jakmile jsme začali být náročnější, pokud jde o vysvětlení a obraz vesmíru, shledali jsme, že toho musíme vysvětlit mnohem víc, než si naši předchůdci vůbec dokázali představit. Jak narůstala složitost výkladu, drobila se fyzika do specializací a ty se dále dělily na části tak malé, aby je bylo možné zvládnout. Každý se těšil ze svých vlastních úspěchů v budování matematických teorií různých fundamentálních sil přírody a nabízel účinný popis některé z těch rozličných interakcí mezi částicemi látky a světla. Přes obrovskou úspěšnost těchto teorií na nich nejvíce zaráží to, že si byly donedávna vzdáleny co do formy i co do obsahu. Každá se odlučovala od druhých, jako by tím svědčila o jakési podivné schizofrenii v přírodě. Takový stav věcí odporoval jádru naší víry v jednotu přírody.

Jen zřídkakdy se ctižádostiví vědci pokoušeli o fyzikální teorii, která by sjednotila všechny oddělené a úspěšné teorie rozličných přírodních sil do jediného uceleného systému, z něhož by šlo v principu odvodit všechno. Jedním z prvních vědců s výrazně moderní perspektivou byl Bernhard Riemann, který v 19. století započal se systematickým studiem neeukleidovských geometrií. Předvídal "totální teorii fyziky" sjednocené matematikou a psal Richardu Dedekindovi o své víře, že

lze vytvořit úplně soběstačnou matematickou teorii, která sahá od elementárních zákonů platných pro jednotlivé částice až k procesům ve spojitě vyplněném prostoru, jak je nám skutečně dán, aniž přitom budeme rozlišovat, zda to, čím se zabýváme, je gravitace, elektřina, magnetismus či tepelná rovnováha.

Nejproslulejší moderní pokusy naplnit tuto myšlenku podnikli Arthur Stanley Eddington a Albert Einstein. Z mnoha důvodů však neuspěli. Zpětně si uvědomujeme, že znalost světa elementárních částic byla tenkrát natolik neúplná, že oba dokonce ani nemohli tušit, co je třeba sjednotit, natož jak to provést. Avšak plamen, který jako první zažehli, nepřestával slabě doutnat v podzemí, byť přezařován ohňostroji pozdějších úspěchů v pochopení speciálních oblastí přírody, dokud jej nerozdmýchali nejnovější snahy teoretických fyziků vyjasnit náš obraz všehomíra. Zatímco někdejší sjednocovatelé byli svými kolegy považování za osamělé výstředníky, trpěné pouze díky skvělosti svých dřívějších příspěvků fyzice, dnešní sjednocovatelé zalidňují hlavní proud fyziky a jejich řady neustále rozhojňují nejnadanější mladí studenti.

Současná líheň kandidátů na titul "teorie všeho" si dělá naději, že shrne všechny zákony přírody do jediného prostého vyjádření. Už sama skutečnost, že takové sjednocení vůbec hledáme, vypovídá cosi důležitého o tom, co od vesmíru očekáváme. Museli jsme si to vyvodit ze slitiny naší předchozí zkušenosti se světem a naší zděděné náboženské víry v jeho nejhlubší povahu a smysl. Naše monoteistické tradice posilují předpoklad, že vesmír je ve svém kořenu jednotný, není ovládán na různých místech různými zákony ani není výsledkem zápasu Titánů, snažících se vnutit své nespoutané vůle povaze věcí, ani kompromisem k němuž dospěla jakási kosmická rada. Naše západní náboženská tradice nám vštěpuje předpoklad, že věci jsou řízeny logikou, která existuje nezávisle na nich, že zákony jsou uloženy zvenčí, jako by to byly výnosy transcendentního božského zákonodárce.

Jinak naše předsudky odrážejí směs rozličných tradic. V některých cítíme sílu řeckého imperativu, že vesmírná struktura je danou a neporušitelnou pravdou, která nemohla být odlišná, zatímco v jiných jsme zdědili pocit, že vesmír je výsledkem náhody. V této souvislosti je zajímavé připomenout komentář, který podal výstřední průkopník počítacích strojů 19. století Charles Babbage, který se hodně zabýval pojmem přírodních zákonů. To on jako první připodobnil vesmír počítači, jehož program (jak tomu dnes říkáme) v sobě zahrnuje zákony přírody. Takový obraz ho však přivedl k představě jiného programu, který by mohl aspoň občas dovolit nepravidelnosti a novoty:

Čím více se člověk zabývá zákony, jimiž se řídí vesmír, tím více se přesvědčuje, že jejich nejrozmanitější formy povstávají působením několika prostých principů. Samy tyto principy směřují stále výrazněji k jakémusi zhuštěnějšímu zákonu, jemuž se zdá být podřízena veškerá hmota. Ať je tento zákon jakkoliv jednoduchý, nesmíme zapomínat, že je jen jedním z nekonečného počtu prostých zákonů: že každý z těchto zákonů má důsledky stejně rozsáhlé jako ten, který platí, a že tudíž Stvořitel, jenž vybral platný zákon, musel předvídat důsledky všech dalších zákonů.

Naše tíhnutí k oné kvalitě, kterou nazýváme "krásou" a již si spojujeme s rozpoznáním hlubinné jednoty a harmonie pod povrchem zdánlivé rozmanitosti, nás nutí očekávat, že jednota vesmíru bude vyjádřena jistými zvláštními způsoby. Pokud jsme fyziky, často slýcháme o "kráse" či "eleganci" určitých myšlenek či teorií, takže se estetická kvalita stává vodítkem, či dokonce nezbytným předpokladem formulace správných matematických teorií přírody.

Badateli v oblasti živé přírody připadne tento estetický imperativ jako podivný, tím spíše, zjistí-li, jak neschopní jsou často přes všechnu svou matematickou výzbroj fyzikové, jakmile zabrousí do jeho království. Jsou totiž zvyklí zabývat se prvotními symetriemi a základními zákony přírody a to je pudí hledat a čekat symetrii a matematickou eleganci všude, kam pohlédnou. Živý svět však není mramorový palác, je to páté přes deváté, jež se zrodilo z přírodního výběru a soutěže mezi mnoha vzájemně působícími faktory. Výsledek často nebývá ani elegantní, ani symetrický.

Zdroj: John D. Barrow, Nové teorie všeho