Neviditelný čert

Do rukou se mi dostala další pozoruhodná knížka, která se jmenuje Všechno je jinak a napsal ji Pavel Tesárek. Jako by mě tyhle knížky přitahovaly s frekvencí téměř synchronicitní.

Lucifer

Pavel Tesárek prožil první půlku svého života v Praze a třebaže jej vždy oslovovala filosofická a teologická témata, studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém. Zde svůj myšlenkový svět konfrontoval se závěry vědeckých interpretací teorie relativity a kvantové fyziky, aby v průběhu druhé půlky svého života strávených na Benešovsku postupně definoval originální filosoficko-teologický systém, který přes svůj čistě teoretický základ dává zcela konkrétní odpovědi na praktické otázky týkající se poznávání a prožívání vnějšího světa.

Pro dnešek jsem přichystal úvodní část prologu této knížky a až se mi podaří ji celou přelouskat, ještě se k ní možná vrátím:

Bude-li vám v dnešní relativně vyspělé době někdo tvrdit, že hmota, čas, prostor, strast či štěstí ve své podstatě neexistují, budete pochybovat o jeho duševním zdraví. Pokud vám dotyčný své tvrzení upřesní v tom smyslu, že tyto atributy jsou sice vlastní každému z nás, avšak bez nás by neexistovaly, tehdy svou pochybnost patrně zaměníte za podezření z filosofického poblouznění. Když vám pak bude vysvětlováno, jak lze prokazovat jednotu obsahu poznávání zjištěním identity strasti a štěstí, to vše s odůvodněním, že se nejedná o strnulé protiklady, nýbrž o různé míry výskytu téhož, tehdy začnete pochybovat, zda před vámi nestojí vyznavač moderních fyzikálních či psychologických teorií. Když ale pak začnou být dotyčným spojovány obsahy poznávání s obsahy prožívání a i jejich vzájemný vztah označován za identitu s tím, že se jedná o různé ekvivalentní projevy téhož, pak se zřejmě vrátíte k původní diagnóze duševní choroby.

Leč váš závěr nemusí být správný, což dokážete pochopit i sami, ovšem za předpokladu, že se dokážete vymanit z pout svého zažitého myšlení a alespoň na chvilku se necháte unášet možností, že s tímto světem může být všechno jinak, než jak se nám to jeví. Jen tehdy je možné vydat se cestou za odhalením podstaty toho, co se nám v tolika podobách zrcadlí na jevišti divadla zvaného svět. Pak lze poměrně snadno a překvapivě nalézt pouhou subjektivitu takového divadla, a to v důsledku zjištění, že toto divadlo nemá své hlediště a my v něm nejsme diváci, ale přímo herci, kteří navíc nehledí vně sebe, nýbrž právě do sebe!

Pokud vás pouta vašeho zažitého myšlení stisknou a ovládnou, vzpomeňte na děj svých snů během spánku. Zaměníte-li svět za děj takového snu, tak ačkoli každý z vás pozoruje děj snu jako divák z hlediště, s probuzením je zřejmé, že všechno bylo jinak. Kromě aktivity mozku tu nebylo ničeho, to jen cosi doznalo přeměny, jiného stavu vědomí, v němž sebe učinilo subjektem a objektem zároveň. Není tu diváků, kteří by během snění mohli být v takové roli odhaleni, dokonce není ani žádné hlediště. Není nic kromě jediného herce, jenž svým pohledem do sebe utváří děj snu na svém vlastním vnitřním jevišti. S pochopením uvedeného principu je možné procitnout do života, respektive stát se tím, čím jsme byli dřív, než byl tento svět.

08.08.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0