.:: Neviditelný čert ::.

Relativistická filosofie II

rubrika: Filosofický koutek

I přes veškerý technický pokrok si stále častěji uvědomujeme, že účinky věcí a jevů dokážeme analyzovat lépe než dříve, jejich skutečná podstata se nám stále více vzdaluje. S rostoucím poznáním tak zjišťujeme, že poznáváme jevy skutečnosti pouze v jejich účincích, nikoli v jejich skutečných principech. Dokážeme stále dokonaleji využívat světelné elektromagnetické záření, dosud však nedokážeme jednoznačně identifikovat podstatu světla, magnetismu či elektrického náboje. Paradoxně díky svému vlastnímu rozvoji věda přiznává své tápání, však co se týče možnosti nalezení odpovědi na ty nejzákladnější otázky spojené s tajemstvím podstaty bytí (vědomí), tam již ohlašuje svou rezignaci.

Lucifer

Snaha o materiální výklad podstaty bytí, tj. pokus o vysvětlení světa z něj samého ve smyslu materialismu, v tomto kontextu i přes svou působivost ztrácí půdu pod nohama, a proto ustupuje jiným alternativám. Vysvětlování světa z principů nacházejících se mimo tento svět ve smyslu objektivního idealismu má svou bohatou tradici v teismu, leč spekulativní přijímání těch kterých historických událostí (zjevení), osobností a knižních děl o zásazích boha či bohů do chodu tohoto světa vede k nevěrohodnosti jednotlivých teologických směrů a zároveň k příklonu k deismu. Filosoficko-teologický deismus na jednu stranu uznává cosi jako boha stvořitele, leč jeho osobní charakter odmítá, stejně tak důrazně popírá jeho možný kontakt s tímto světem.

Takový dualistický názor, jenž přijímá cosi mimo nás, co je však zároveň pro nás nepoznatelné, je příznačný i pro řadu jedinců považujících se za ateisty, ba dokonce i pro některé stoupence těch nejznámějších náboženských systémů. Zejména vyznavači katolického křesťanství, jehož církevní dogmata jsou až příliš četná a snadno napadnutelná, se často ve skrytu duše uchylují k myšlenkám deismu, ač to před církví či příbuznými nepřiznávají. Ani objektivní idealismus, ať už v podobě teismu či deismu, však není upokojivým východiskem pro hledání odpovědi na nejzáhadnější otázku podstaty lidského bytí.

Naivní myšlenky materialismu mají přece jen něco do sebe, neboť s výjimkou úvodního singulárního stavu nepotřebují složitá dogmata, jako je tomu v případě objektivního idealismu. Vycházejíc z jednoduchosti monismu (použití jediného principu) dokáže materialismus z minima výchozích předpokladů dosáhnout výkladu maxima zkušenostních obsahů. Právě využitím uvedené pozitivní stránky monismu při současném oproštění se od veškerých dogmatických předsudků lze dospět k nalezení originálního východiska pro odpověď na otázku podstaty bytí.

Kniha Všechno je jinak si klade za cíl umožnit pochopení podstaty a smyslu bytí bez dogmat, což uvolňuje prostor pro ničím nemanipulovatelnou víru. S ohledem na zavádějící antropomorfní představy je pojem boha často zaměňován za absolutno, náš vnější svět je označován jako skutečnost či objekt (resp. non já = vše mimo já) a člověk je uváděn též jako subjekt (resp. já). Přitom je důležité zmínit tu okolnost, že vnějšími jevy, jež působí na já, nejsou jen vjemy exogenní, tj. vjemy subjektivně vnějšího původu, jež přicházejí ze zdrojů mimo tělo vnímajícího člověka, ale též vjemy endogenní, které jsou dílem tělesné schránky vlastního já. Zjednodušeně lze konstatovat, že poznávanou a prožívanou skutečnost tvoří nejen světlo dopadající z hvězdné oblohy, ale též pocit hladu mající původ v prázdném žaludku.

Zatímco z neurofyziologického hlediska lze já interpretovat jako důsledek činnosti nervové soustavy (zejména mozku), z filosofického hlediska je nepřípustné nahlížet na subjekt jako na objekt, navíc není důvod činnost nervové soustavy předřazovat před vědomí já, neboť může být stejně tak i jeho důsledkem. V obou případech však platí, že já podle svých možností utváří podobu lidské zkušenosti, včetně obrazu sebe sama. Přitom vztah takto utvářené skutečnosti vůči absolutnu lze vyjádřit slovy: "Bůh vyhnal člověka z edenské zahrady obdělávati zemi, ze které byl vzat". Toto konstatování lze interpretovat tak, že obdělávaná země (lidská skutečnost) je na straně jedné shodného původu s rajskou zahradou (absolutnem), avšak na straně druhé je nesrovnatelně odlišnou, neboť člověku náleží nutnost jejího obdělávání.

Právě v tom se ukrývá podstata životní strasti, jež provází každou subjektivní skutečnost, až do té doby, než tato subjektivní skutečnost zanikne v důsledku přeměny já zpět v absolutno. Pojmu strast odpovídá nejvýstižněji pojem negativní emoce, respektive nepříznivý stav prožívání člověka, kdy obraz non já se vzdaluje potřebám já. Vyjdeme-li ze zjištění, že s vyčleněním já z non já je spojena subjektivní existence jakési projekční plochy, a zároveň ze zjištění, že strast je spojena s tímto vyčleněním já z non já, náhle máme před sebou pevný vztah reality a emocí. Subjekt si sám sebe i obsah zmíněné projekční plochy uvědomuje nejen poznáváním, ale též prostřednictvím prožívání. Poznávání je přitom pevně spojeno s prožíváním, třebaže člověk tyto atributy posuzuje odděleně. Ve své podstatě se však jedná o různé ekvivalentní projevy téže entity.

Úvodní trojice kapitol knížky Všechno je jinak se zabývá otázkami spojenými s poznáváním a prožíváním vnějšího světa. Ve dalších třech kapitolách jsou jejich poznatky přeneseny do světa gnoseologie relativistické filosofie a jejich důsledky jsou pak v závěrečné trojici kapitol rozvinuty v rovině ontologie relativistické filosofie.

Zdroj: Pavel Tesárek, Všechno je jinak

Poznámka: Tahle filosofická knížka mě bezpochyby zaujala a našel jsem v ní lecjaké pozoruhodné postřehy. Co si myslím o "absolutnu" v autorově pojetí, se zatím nebudu vyjadřovat. Pouze bych chtěl podotknout či lépe připomenout, co jsem už naznačil u první části, že si nemyslím, že současná věda tápe natožpak rezignuje. Přesto si však myslím, že Pavel Tesárek do té třetí kultury tak trochu patří. Možná tady ještě nějaký ten postřeh budu citovat, momentálně však knížku zavírám a v nejbližší době zde uvedu jiné zajímavé postřehy z Kvantové duše.