Neviditelný čert

Jedna z nejhorších věcí, která nás může potkat, je, když se ztratíte. Nemyslím někde na ulici, v lese či poušti, ale v sobě - když ztratíte sami sebe.

Lucifer

Procesů, které vedou k tomu, že se ztratíte sami sobě, je několik. Pro běžného člověka je dnes jeden z nejrozšířenějších konzumní mašinérie. Výplach mozků pomocí nejrůznějších sdělovacích prostředků, patologické reklamní masáže apod. Odhodíte vše, co vám příroda dala do vínku, co jste zdědili po svých předcích, a začnete idiotsky napodobovat to, co vaší hlavy vmasíroval konzumní průmysl. A konzumní průmysl si vám dnes troufne do hlavy vmasírovat prakticky všechno, i ty nejidiotštější nesmysly. Výsledkem toho všeho je, že z lidí se stávají stádní stupidoidi, kteří jsou schopni si na tělo, do těla a do duše narvat ty nejzhovadilejší zhovadilosti a ztrácí svoji přirozenou identitu.

Typickou ukázkou je módní mašinérie, pseudomódního oblbování za účelem vmasírovat svým konzumentům přesvědčení, že pokud chtějí být "in" a zároveň "jedineční", musí si své tělo odít, upravit či zprznit něčím nesmyslným, nepraktickým a často i velmi nechutným. Kupříkladu notorické nošení kapuce, v dokonalejším provedení s kšiltovkou pod ní, za jakékoli situace, v jakémkoli prostranství, za jakéhokoli počasí a jakékoli roční době, zkrátka furt. Tito "jedineční" a "in" jedinci pak tvoří stádo téměř nerozlišitelných patvorů, kteří zcela ztratili svoji identitu.

Je tragikomické sledovat tyto zoufalce, kteří si myslí, že si svoje ego tak úžasně vylepšili, zatímco ve skutečnosti se jejich identita rozplynula v konzumním bahně. Narodili se jako jedinečné lidské bytosti, a díky stupidní, avšak zřejmě velmi výhodně zpeněžené masáži svých mozků, se o svoji identitu nechali zcela nesmyslně připravit. Řekl bych, že v lidských dějinách se něco takového v tak rozsáhlé míře ještě nedělo.

V této souvislosti mě zaujal jeden článek, kde se praví, že vědci došli k závěru, že populární hudba z 60. let byla mnohem barvitější tvůrčím způsobem propracovanější než ta dnešní (viz Písničky z 60. let byly pestré. Dnes jen více řvou, potvrdili vědci). Tak na tohle jsem bez jakéhokoli vědeckého výzkumu přišel už někdy v 90. letech, kdy jsem hudbu 60. let začal objevovat. Populární hudbu, teď mám na mysli především big beat, jsem vážně začal vnímat někdy v sedmdesátých letech, kdy jsem dospěl do pubertálního věku. Hudba 60. let mi tehdy připadala jako něco pro "starší generaci" - v pubertálním věku člověk často považuje za příslušníka starší generace každého, kdo je o více jak deset let starší.

Nicméně už koncem tohoto desetiletí jsem si všiml, že populární hudba začíná degenerovat. Na scéně se tehdy objevil hudební žánr disco (teď mám na mysli především to, co se objevilo u nás v době normalizace), se kterým jsem se setkal hlavně ve vinárnách, kam jsem občas v pozdních večerních hodinách zaskočil. Poměrně příjemné a intimně osvětlené prostředí bylo často vyplněno jakýmsi jednoduchým a mechanickým dunivým zvukem, ve kterém už tehdy převládaly basy, a ten zbytek někdy nebyl skoro vůbec slyšet. Tento vývoj nakonec dospěl až k tzv. technu, které se rovněž vyznačuje neustálým a monotónním "duc, duc, duc". Tvůrcům techna obvykle stačí elektronický hudební generátor, kde se dá zmáčknutím několika čudlíků naprogramovat vše, co tato hudba obnáší.

Trochu to zjednodušuji, ale podstata je právě taková. Jak tvůrci, tak především posluchači a vyznavači této "hudby" ztratili svoji identitu. Prvně jmenovaní mají výhodu v tom, že si tím "ducducáním" téměř bez jakékoli tvůrčí činnosti a s minimálním úsilím zabezpečí slušnou obživu, zatímco ti druzí si tím zcela zbytečně a nesmyslně nechávají oblbovat a otupovat mozek.

Tuhle hudební vložku jsem do zamyšlení na téma ztráta identity původně vůbec neplánoval. Díky výše jmenovanému článku, na který jsem během přípravy tohoto zamyšlení narazil, mi to však do mozaiky perfektně zapadlo. Abych však zde nedštil oheň a síru na něco, čemu se instinktivně vyhýbám jako čert kříži, navštívil jsem YouTube a poctivě si nějaké to techno poslechl. Zde jsou dva zdroje, na které jsem hned v první vlně narazil: Techno music a Techno 2012 Hands Up(Best of 2011)90 Min Mega Remix(Mix). Méně otrlým nevyznavačům techna doporučuji ten první, poněvadž je mnohem kratší. I když k nim také patřím, z důvodů poctivého výzkumu jsem zkusil i ten druhý, který trvá jeden a půl hodiny. Při smyslech jsem vydržel poslouchat asi patnáct sekund, ale abych z tak krátké sondáže nezobecňoval, začal jsem přeskakováním čili přískokem sbírat další vzorky a dospěl jsem asi tak do poloviny tohoto špičkového výběru dekadentní hudby, pardon, techna. Dál už jsem to nebyl schopen strávit, takže se omlouvám, že jsem svůj výzkum nedotáhl do konce. Skoro všude jsem slyšel zhruba totéž v nejrůznějších primitivních variacích.

Hudební vložku tím definitivně opouštím.

Téma "ztráta identity" by asi chtělo mnohem podrobnější a důkladnější zpracování, na což si však momentálně netroufám. Především proto, že jsem si k tomu zatím nevyhradil dostatečné množství času. K tomu, abych s tím začal alespoň takto zlomkovitě, mě přiměl úplně jiný proces, který způsobil totéž, tj. ztrátu identity. Ano, uvědomil jsem si, že, i přes veškerý odpor ke konzumní idiocii, ideologii a jakékoli jiné duševní masáži, jsem se začal sám v sobě ztrácet. Začal jsem tvořit a chovat se jinak, než jak mi bylo přírodou do vínku dáno, než jak jsem zdědil po svých předcích, než jak jsem nalezl v literatuře atd. Zkrátka mě ta všeobjímající mašinérie zřejmě také nějak semlela.

Jistěže ne až tak úplně, vlastně zatím docela málo, mám tuhý duševní kořínek, uvědomil jsem si však, že se sám před sebou či v sobě začínám ztrácet. Dovolím si tedy nyní prohlásit, že jsem se rozhodl učinit tomu přítrž.

Svou identitu si prostě vzít nenechám, protože je tím nejpodstatnějším a nejdůležitějším, co mi bylo shůry i z genů dáno.

04.08.2012, 00:00:36   Publikoval Luciferkomentářů: 13