Vracím se ke knížce Mathiase Junga, která se zaobírá skromným, ale neskonale moudrým a kouzelným dílkem Antoine de Saint-Exupéryho Malý princ, v níž se Malý princ vydal na kosmickou cestu, aby navštívil planety a asteroidy a setkal se s jeho podivnými obyvateli. Sedmou planetou byla Země, na níž Malý princ nejdříve potká hada, pak zabloudí v poušti, kde se setká s jedinou květinou, na vysoké hoře si povídá s ozvěnou, pak dorazí do zahrady plné růží a s jednou z nich se dá do řeči, a dalším podivným obyvatelem této zvláštní planety, na kterého narazí, je liška. Lucifer
Saint-Exupéry uvádí planetu Zemi takto: Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců. Abyste si dovedli představit poměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů. ... Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: Pracovali dvakrát do roka. Přejděme však k setkání Malého prince s liškou, jež by se dalo uvést slovy starověkého řeckého filosofa Sokrata: Člověk je jedinečný v tom, že dokáže říci, kolik má ovcí, ale nedokáže říci, kolik má přátel. Tak nízká je hodnota, kterou jim přikládáme. Malý princ se tedy setkává s liškou. Je to pouštní liška, fenek, jaké Saint-Exupéry vídal na Cap Juby. Malý princ je u vytržení. "Kdo jsi?" zeptal se Malý princ. "Jsi moc hezká..." Liška se představuje: "Jsem liška." Přítel je druhý člověk, někdo jiný než já. To je zároveň nepříjemné i povzbuzující. V přítelově jinakosti zakoušíme to, co sami ve svém životě nemáme nebo čeho se neodvažujeme: bohatství nápadů, drzou odvahu, múzičnost, sportovního ducha, jemnost, robustnost... S přítelem trávíme čas tvůrčím způsobem a zbavujeme se samoty a smutku. "Pojď si se mnou hrát," navrhl jí Malý princ. "Jsem tak smutný..." A tu řekne liška něco zvláštního: "Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena." Je jasné, že nemůžeme jen tak z ničeho nic udělat z jiného člověka svého přítele a aktivně s ním prožívat čas. Zdá se, že v přátelství je nezbytné, abychom se vzájemně ochočili. Malý princ chce vědět, co to je: "Co to znamená ochočit?" Chytrá liška mu prozradí mystérium přátelství: „Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“ „Vytvořit pouta?“ „Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“ Francouzský filosof Blaise Pascal kdysi řekl: Jediná kapka lásky je víc než oceán vůle a rozumu. O to právě jde v přátelství. Je to poezie všedního dne. Spojuje nás se světem. Cíl a smysl lidského života spočívají v rozvíjený bytostných zákonů, které jsou člověku vlastní a které svou strukturou vyžadují přátelství a solidaritu. Mám-li zdravou mysl, nic pro mne není dražšího nad něžného přítele, vyznal se básník Horatius. Filosof Michel de Montaigne volal roku 1563 za svým mrtvým přítelem de la Boetie: Když na mne naléhají, abych řekl, proč jsem ho měl rád, připadá mi, že se to nedá vyjádřit. Pak odpovídám: Protože byl takový a protože já jsem byl já. Voltaire se vyznal takto: Dobrý přítel je cennější než všechna sláva tohoto světa. Jeho dočasný pán, pruský král Friedrich II., se nikdy nepřenesl přes trauma způsobené tím, že byl před jeho očima v Kostříně roku 1730 na rozkaz královského otce popraven jeho šestadvacetiletý přítel Hans Hermann von Katte. Ještě ve stáří si stěžoval: Opravdového přítele považuji za dar nebes. Přátelství je naplnění času a milostná historie svého druhu, říká liška. "Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“ Tentokrát se ukazuje, že je Malý princ přece jen poněkud nezralý. Na opakovanou liščinu prosbu o ochočení odpovídá: "Velmi rád, ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí." A liška mu řízně odpoví slovy, která bychom si všichni měli opsat a pověsit nad pracovní stůl našeho workoholismu: "Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!" Ale Malý princ stále nerozumí. Špatně na to slyší, stejně jako my. Chce vědět, co by měl konkrétně dělat. Liška vysvětluje: „Musíš být hodně trpělivý... Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“ To je ono: v dlouhém procesu sbližování se přibližovat jeden k druhému. Být jeden druhému nakloněn. Dokázat mlčet. Někdy příliš mluvíme a zabíjíme přátelství řečmi. Musíme přátelství učinit pochopitelným. Musí se nás doslova chopit. Řeč se stává zdrojem nedorozumění, neboť v mluvení se míjíme a nevyjadřujeme tělem a pohledem to nevyslovitelné. Je to otázka mlčení, otázka praxe přátelství. Filosof Ludwig Wittgenstein zakončil své fundamentální dílo Tractatus Logico-Philosophicus slavnou závěrečnou větou: O čem nelze mluvit, o tom musíme mlčet. Malý princ je jako všechny děti nesmírně učenlivý, a tak si lišku ochočí. Když pak nastane čas rozloučení, liška se k bolestnému překvapení Malého prince přiznává: "Ach, budu plakat..." Což je právě vzniklé přátelství mezi liškou a malým princem pouhým ziskem ztráty? Skoro to tak vypadá. "Tak tím nic nezískáš!" říká Malý princ, ale liška odpoví: "Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí." To znamená: Kdo miluje, je bohatý, ale také zranitelný. Jak říká Nietzsche: V nevinnosti vznikání je láska největším ze všech utrpení. Ale je také největší ze všech radostí. V přátelství s liškou se však zrcadlí sám Malý princ i s kouzlem svých vlasů barvy zlatého obilí. Přátelství nám pomáhá, abychom milovali sami sebe a stali se sami sobě přáteli. Máme-li být schopni přátelství, musíme se stát přáteli sobě samým. Toto základní psychologické poznání je v přesných formulacích obsaženo v anonymním textu s názvem Potřebuješ člověka:
Potřebuješ člověka který tě respektuje, přijímá a miluje. Takového člověka můžeš najít, můžeš se s ním seznámit. Člověka, který tě podpoří, pochválí, povzbudí a má k tobě důvěru. Člověka, který je k tobě láskyplný. Potřebuješ člověka, který ti ukáže cestu, jak žít životem lehčím, prostším a šťastnějším. Takový člověk existuje. Tobě zcela nablízku. Tím člověkem jsi ty.
Alegria
Zdroj: Mathias Jung, Malý princ v nás
12.11.2012, 00:00:32 Publikoval Luciferkomentářů: 1