Neviditelný čert

I dnes budu pokračovat v naší předvánoční kulturní rekapitulaci, tj. odkud kam směřujeme atd., jak jsem naznačil v Zohavení a poškození vlastního těla. Druhý rekapitulační stupeň je věnován našim potomkům, k čemuž mě přiměl páteční masakr v základní škole v americkém městě Newtown.

Lucifer

Autorem tohoto masakru byl tichý, bezproblémový a plachý až stydlivý dvacetiletý absolvent této školy Adam Lanza. Adam Lanza, o němž se říká, že patřil mezi nejlepší žáky, prý trpěl jistou lehkou formou autismu a žil se svojí matkou, která prý věřila, že podle mayského kalendáře se blíží konec světa. Možná právě z tohoto důvodu se vybavila celou řadou střelných zbraní a svého syna učila, jak s nimi zacházet. Adam Lanza přivítal nadcházející konec světa tím, že nejdříve zastřelil svoji matku, pak se vyzbrojil několika střelnými zbraněmi z jejího arzenálu, zásobil se dostatečným množstvím střeliva, vydal se do své bývalé školy a chladnokrevně postřílel dvacet dětí a šest dospělých lidí, načež pak zastřelil i sebe.

Nebudu zde rozebírat všechny možné důvody, jež ho k tomu přivedly - jestli to byl skutečně ten jeho matkou a mayským kalendářem ohlášený konec světa nebo nějaké podivné vztahy mezi ním a matkou či kýmkoli jiným. V internetových zpravodajstvích se toho nachází celá kvanta. Zajímavé především je, že podobné případy se začínají množit, avšak nejen ve Spojených státech, kde už s tím mají dlouhodobější zkušenosti. Autory podobných masakrů jsou zpravidla jedinci mužského pohlaví na vrcholu svého dospívání. V analýzách těchto skutků se objevují nejrůznější důvody, mám však pocit, že se nikdy nepřibližují ke kořenu věci. Takže kde je ten kořen? Co je podstatou narůstající série těchto na první pohled zcela nepochopitelných zkratů v myšlení nastupující generace?

Domnívám se, že v tzv. vyspělých zemích dochází k jisté kulturní sebedestrukci. Tento proces jsem zde již několikrát popisoval z různých úhlů, jako např. ztráta kontaktu s realitou díky vědeckotechnickým vymoženostem, jimž se většina lidí nedokázala mentálně přizpůsobit, atd. Dnešní rekapitulaci jsem zaměřil na to, jakým způsobem, zde na Západě, se věnujeme svým potomkům, co jim z našeho kulturního dědictví předáváme atd. Řeč je tedy o výchově dětí, čímž nemyslím nějakou jejich drezuru, ale především ono předávání kulturního dědictví.

Tohle téma je bezpochyby velmi složité a jistě se k němu ještě budu vracet. Pro dnešek jsem vybral pouze jeden jeho aspekt, který se týká ukolébavky. Abych to trochu osvětlil, předávám slovo Františku Koukolíkovi:


Matky často svým dětem zpívají ukolébavky. Ukolébavky znají úplně všechny kultury. Jestliže příslušníci jednoho kulturního okruhu naslouchají ukolébavce z jiného kulturního okruhu, obvykle dobře poznají, že jde o ukolébavku, přesto, že jsou setřená slova. Z toho plyne, že ukolébavky mají hudební znaky, které jsou společné úplně všem kulturám. Jestliže dospělí lidé nebo děti skutečně zpívají ukolébavku miminkám, zpívají ve vyšších tónech a zpívají pomaleji, než se zpívají písničky, které ukolébavkami nejsou. Kromě toho mají ukolébavky svou barvu i chvění zvuku.

Pozornost, kterou maminky dávají ukolébavkám, je vrozená. Kromě toho dávají přednost ukolébavkám zpívaným mateřským způsobem, takzvanou "maminkovštinou". Jestliže na ně cizí žena zpívá "maminkovštinou", věnují jí miminka delší pozornost, než vlastní mámě, která nezpívá mateřským způsobem. Děti jsou velmi rády, když se mohou na zpívajícího člověka dívat. Projeví se to ztišením, zklidněním a soustředěnou pozorností.

V jednom pokusu si maminky povídaly s dětmi dvěma způsoby. Jednou se jich směly dotýkat, podruhé se jich dotýkat nesměly. Jakmile maminky mluvily na své děti a nesměly se jich dotýkat, okamžitě se objevila "maminkovština". Začaly mluvit vyšším hlasem, pomaleji, v odlišných slabikách.

Mateřské zpívání krásně tlumí dětský stres. Ten se dá měřit hladinou kortizolu. To je stresový hormon, děti ho vylučují ve slinách. Stačí poměrně krátké mateřské zpívání a množství vylučovaného kortizolu prudce poklesne. Pokles trvá ještě 25 minut po skončeném zpívání, mateřská řeč takový vliv zdaleka nemá.

Dlouho se předpokládalo, že písničky děti upoutají, ale že si je nepamatují. Není to pravda, což dokázal pokus se šestiměsíčními dětmi. Vědci jim zahráli dvě písničky. Proměňovali u nich barvu tónu – jednou ji hráli na harfu, podruhé na klavír, a tempo – jednou ji hráli o 25 % rychleji, podruhé o 25 % pomaleji. A zjistilo se, že si děti pamatují jak písničky, tak barvu, tak tempo. Přijít se na to dá jednoduchým pokusem. Miminka jsou zvědavá. Jestliže je pro ně něco nové, podívají se tím směrem. Jde-li o zvuk, natočí hlavu k reproduktoru. Takže proběhlo učení písniček. Ale děti se nedívaly, ani neotáčely hlavu za proměněným tempem nebo za proměněnou barvou zvuku. Z toho plyne, že pro ně nebyly nové, takže si je pamatují. Tak vidíte, jak dobrou paměť mají šestiměsíční děti. "Maminkovština" je pro nejmenší děti stejně důležitá, jako zpívaní písniček. Klidní je to a rozvíjí to základy budoucí řeči. A pro tatínky platí to samé, co platí pro maminky. Děti budou v mnoha případech i snáze usínat, radí psychologové.

Zdroj: František Koukolík, Martin Dokoupil - Otázky současné vědy (Soubor mikroesejí)

Poznámka:

Docela by mě zajímalo, jestli matka Adama Lanzy svého syna někdy uspávala ukolébavkou. Ne nějakým popovým hitem, ale skutečnou ukolébavkou zpívanou přirozenou tzv. "maminkovštinou". Kolik maminek třeba u nás ještě něco takového dokáže? Narůstá počet dětí, které jsou ještě v předškolním věku místo ukolébavky vybaveny třeba mobilem. Taťkové a mamky, obzvláště finančně dobře zabezpečeni, dokážou svým "zlatíčkům" snést i "modré z nebe". Jenže to "modré z nebe" často bývá stupidní hračka z nějakého konzumního superpastviště. A jejím "zlatíčkům" zatím chybí skutečná maminkovská či tatínkovská ukolébavka.

18.12.2012, 00:00:41   Publikoval Luciferkomentářů: 9