Neviditelný čert

Ze svého tlumoku jsem opět vytáhl ne králíka, ale knížku od Karla Wágnera, jež se zabývá poltergeisty ve spojitosti se čtvrtou dimenzí. Pokud vám ti poltergeisti připadají už poněkud nudní, tak vězte, že dnes bude řeč o zcela jiném fenoménu, o lidském magnetismu, jenž může mít dvojí pozadí. Tím prvním by mohla být nějaká šikovná iluzionistická finta ve stylu Davida Copperfielda, za tím druhým se pak skrývá ne zcela probádaný fyzikální jev na povrchu lidské pokožky.

Lucifer

Občas se ve sdělovacích prostředcích po celém světě objevují zprávy o tzv. magnetických lidech, schopných udržet na holém těle někdy i značně těžké předměty. S ukázkami "lidského magnetismu" seznamovaly své čtenáře již časopisy z prvé půle minulého století, kde se na dobových fotografiích objevují "magnetické" osoby, na jejichž těle ulpěly desítky příborových lžic, nožů a vidliček.

V dnešní době své údajné magnetické schopnosti fotoreportérům předvádí kupříkladu Miroslav Mandić v srbském Šimanovci, kterému manželka vynadá pokaždé, když projde kolem rádia nebo televize, v důsledku čehož se má objevit porucha na přijímači a dle jeho slov "přeskočí kanál". Ovšem opravdovým králem "magnetiků" se zdá být v současné době Miroslaw Magola, známější jako "Magnetic Man", který se narodil v Polsku a po své emigraci žije v Německu. O jeho mimořádné schopnosti se již zajímal David Lewis z výzkumného centra Mindlab International v Anglii, ale i fyzik Friedbert Karger z Institutu Maxe Plancka, nebo Konstantin Korotkov, ruský profesor fyziky ze Státní technické univerzity v Petrohradě. Kromě toho, že na Magolovi může viset různé nádobí, má Magola přihlížející novináře přivádět v úžas především svou schopností zdvihnout ze země předměty tím způsobem, že mu přilnou k holé kůži, aby je pak za pomoci takového "přilepení" zvedal do výše.

Rádoby magnetické jevy, kdy lidé drží na holé kůži jak mince, tak zapalovače, propisky či dokonce mobilní telefony, jsou k vidění v našich restauračních zařízeních, kde se štamgasti leckdy baví výkony svých spolustolovníků, obdařených mimořádnou přilnavostí. Ovšem mimořádná přilnavost je známa i ze světa zvířat. Tak například po stropě se občas projde moucha, což zřejmě berete jako holý fakt a nikdy jste o tom, jak se tam vlastně udrží, nijak zvlášť nepřemýšleli. Ale co když přímo před vašima očima po stropě přeběhne třeba takový gekon, oproti mouše již poměrně těžký?

K tomu, aby mezi molekulami gekoních končetin a nějakého povrchu vznikla příslušná vazba, jsou končetiny gekona vybaveny tzv. sétami. To jsou jemné keratinové chloupky, dlouhé 30 až 130 mikrometrů, přičemž protein keratin najdeme i v lidské kůži a jejích derivátech. Na těchto chloupcích pak v hojném počtu (od čtyř set do tisícovky) najdeme tzv. spatulae, tedy nanoútvary podobné špachtličkám. Při jejich množství (každý o průměru asi 100 nanometrů) působí i slabé přitažlivé síly a gekonovi je pak jedno, jestli se pohybuje po hladkém kameni, nebo hrubé omítce, neboť se zde jedná o funkční systém, vyplývající z překvapivých vlastností hmoty o rozměrech v řádu nanometrů. Navíc jsou šlachy na jeho končetinách uzpůsobené tak, aby se tíha zvířete rozprostírala na podklad rovnoměrně. Jaký konkrétní fyzikální jev stojí za faktem, že se gekoni na hladkých stěnách a stropě udrží, o tom se v minulosti již mnohokrát spekulovalo.

Původně nejjednodušší, ale nejvíce chybný předpoklad byl ten, že gekon se k ploše podkladu prostě přilepí. Na těle gekona však nebyly nalezeny žádné žlázy ani buňky, které by záhadný lepivý sekret produkovaly, ani sama "lepivá látka" nebyla nikdy objevena. Na řadu pak přišla úvaha o přísavkách. Mluvilo se o nálevkovitých prohlubních, z nichž se po přitlačení k hladkému povrchu vytlačí vzduch, čímž vznikne podtlak. Jenže gekoní tlapky pevně drží na podkladu i ve vakuu. A o tom, že mimořádná přilnavost gekoních prstů není výsledkem elektromagnetických sil, pak svědčí podle biologů poznatek, že k tomuto efektu dochází i v ionizovaném vzduchu.

Profesor Kellar Autumn se svými spolupracovníky z University of California v Berkeley tvrdí, že za přilnavost gekoních tlapek není zodpovědná chemická vazba, ale Van der Waalsova síla, působící na styčných plochách v nerovnostech i pórech materiálů. Naproti tomu však skotští fyzikové Ulf Leonhardt a Thomas Philbin z Univerzity v St. Andrews došli v roce 2007 k závěru, že za mimořádnou přilnavostí gekoních nanoútvarů z mikrochloupků stojí kvantový jev, známý jako Casimir-Lifšicová síla. Vraťme se však k tzv. magnetickým lidem. U magnetických lidí hovoříme o efektu "mimořádné přilnavosti", kterého dosahuje holá vnější vrstva lidské kůže zvaná epidermis, jejíž hlavní složkou (podobně jako u gekonů) je protein keratin. Za efektem mimořádné přilnavosti (adheze) však nestojí nějaké magnetické pole, nýbrž s velkou pravděpodobností kvantové jevy, jež zatím nebyly podrobně popsány.

Jakým způsobem se může normální člověk přeměnit na "magnetického člověka", tedy jakým způsobem může tento dosud neobjasněn fyzikální jev dosáhnout? Že může při navozených psychických a fyziologických stavech u člověka docházet k poněkud záhadným projevům jeho schopností, dokládá technika tumo, tedy ovládání "vnitřního ohně". V obecném podvědomí je tumo spojované s tibetským buddhismem a s osobou Heleny Petrovské Blavatské, která v roce 1875 založila Theosofickou společnost, jež si mimo jiné stanovila za cíl zkoumat "skryté síly" v člověku. Blavatská, však v Tibetu nikdy nebyla, což jí však nebránilo v manipulaci s různými texty, pojmy a myšlenkami, které v upravené podobě využívala ve vlastním věroučném systému. Ve skutečnosti s technikou dechových a meditačních cvičení zvanou tumo podrobně seznámila Evropany a posléze i Američany až francouzská cestovatelka Alexandra David-Néelová, která v Tibetu skutečně pobývala a studovala zde některé atributy buddhistické mystiky, ale také si osvojovala mezi mnichy a poustevníky praktikované tumo, aby sama dokázala vysušit na holém těle pověstné mokré prostěradlo.

V roce 1980 skupina vědců z Harvard Medical School v Bostonu, vedená Herbertem Bensonem, sledovala při experimentech meditaci tří tibetských mnichů, vystavených chladu. Benson došel k závěru, že mniši mohou ovlivnit dilataci cév v kůži, čímž se v nich zvyšuje průtok krve, což zase zvyšuje povrchovou teplotu těla. Je to vlastně opak toho, co se v běžném lidském organismu děje: v důsledku extrémního chladu se při tělesné reakci stahují cévy, čímž snižují teplotu končetin. Ovšem nejvíce umožnil do tajemství technik tumo vědcům nahlédnout tzv. Ledový muž Wim Hof, který se narodil roku 1959 v Nizozemsku, zvaný Iceman pro jeho schopnost odolávat extrémnímu chladu. Je nositelem několika Guinessových rekordů, při nichž vlezl vysvlečený do prázdné nádrže, ve které se nechal až po krk zasypat ledem. Při posledním pokusu vydržel v tomto prostředí sedět 1 hodinu a 52 minut. Při různých vědeckých experimentech byl u něho prokázán vliv koncentrace (meditace) na vegetativní nervový systém a vrozenou imunitní odpověď, přičemž dochází ke změně frekvence srdeční činnosti a dýchání, a tedy i krevního oběhu.

Zdroj: Karel Wágner, Poltergeist & čtvrtá dimenze

Poznámka: Mimochodem, Van der Waalsova síla je ve skutečnosti elektromagnetického původu.

01.02.2013, 00:00:53   Publikoval Luciferkomentářů: 13