Pro dnešní den, kdy se vodní počasí zřejmě už usoužilo a ve dnech následujících se teploty budou šplhat až někam ke třicítkám (tedy pokud meteorologové nekecají), tedy pro dnešní již letně omámený den jsem ze zoologického tlumoku Johna Lloyda a Johna Mitchinsona vyhrabal myš. Oni dva pánové s nenapodobitelným anglickým humorem tohoto tvora nazvali naším chlupatým souputníkem, a jak uvidíte, tohohle roztomilého plyšového tvorečka s korálkovýma očima jsme tím souputníkem udělali tím, že jsme se z lovců a sběračů transformovali do zemědělců. Když to myš, která si do té doby poklidně užívala indické prostory, pochopila, okamžitě Indii opustila, protože vycítila, že pod pokličkou lidských zemědělských výdobytků, i přes jistou averzi samotných lidí, se bude její rod kumulovat mnohem lépe.
Lucifer
Dějiny lidstva a myši domácí (Mus musculus) jsou těsně spjaty. Původně žila miliony let šťastně a spokojeně v přírodě severní Indie, ale jakmile se naši předkové lovci a sběrači před 10 000 lety v Mezopotámii změnili na zemědělce, změnil se i život myší. Pevná obydlí a zásoby zrní se nechtěně staly ideálním úkrytem a spolehlivým zdrojem potravy. Malé, čilé, důmyslné myšky se nedaly prosit. Samotné slovo „myš“ (z latinského mus a řeckého mys) je původně odvozeno ze sanskrtského kořene mush, což kromě označení myši znamená také krást. A tito malí zloději nás následovali všude, kam jsme se od té doby hnuli – pěšky, na vozech či lodích, a jednou nás budou možná provázet i na vesmírných korábech.
V důsledku toho se myš domácí vyskytuje všude, kde žijí lidé (a kromě toho i na mnoha místech, kde lidé vůbec nejsou). Žijí na všech kontinentech; v nadmořských výškách až 4700 metrů; daleko na severu, až u Beringova moře; na jihu na subantarktických ostrovech. Myši žijí v uhelných dolech, v chladničkách a podzemních železničních tunelech. Je to z části dáno tím, že se mohou živit téměř čímkoliv – zrním, kořínky, hmyzem, larvami, zbytky našeho jídla -, a pokud vůbec potřebují pít, stačí jim olizovat rosu nebo sraženou páru. Skutečným zdrojem jejich úspěchu je ovšem to, že se dokáží velmi rychle přizpůsobit prostředí. Většina zvířat se mění pomalu. Nejenže myši přežijí všude, ale ještě tam začnou prosperovat.
Pomáhá jim také neuvěřitelná plodnost. Myši pohlavně dospívají ve čtyřech týdnech; jediný pár myší vyvede 500 mláďat ročně. Mezi nimi vládne tvrdá konkurence a samičky jsou velmi promiskuitní. Čím delší penis, tím delší a častější kopulace; a čím vyšší obsah ejakulátu, tím větší pravděpodobnost, že dojde k oplodnění. Čtvrtina mláďat má více než jednoho otce, což je strategie, která nejen zaručuje genetickou rozmanitost, ale zároveň pomáhá předejít tomu, aby nový partner sežral samici mláďata, která by nebyla jeho. V extrémních případech samice dokonce znovu absorbuje plod, jen aby samec potomstvo nesežral.
Milostný akt myší není bez jistého nádechu romantiky. Myší samec zpívá složitou ultrazvukovou píseň, aby přivábil družku, a pak ještě „pěje“ při samotném spojení. Většina myší komunikace probíhá močí, kterou neustále vytváří pachové vzkazy. Věk, pohlaví, zdravotní stav a postavení – to vše je v močovém „podpisu“ zakódované. Samci svůj pach používají k označení teritoria; samice při procesu rozmnožování, takové myší „holčičí řeči“. Proto také myši nesnášejí mátu – ruší jim pachovou komunikační síť.
Co toto soužití dává nám? Myš domácí dnes tvoří 98 % všech laboratorních zvířat používaných ke genetickým pokusům. Ač je to neuvěřitelné, všechny tyto myši jsou potomky dvou chovů (C57BL/6 a L/10), které jisté laboratoři v roce 1921 prodal nadšený chovatel myší, učitel Abbie Lathrop z Massachusetts. A navíc, myši jsou hlavní potravou mnoha druhů masožravců. A to je velmi dobré; nebýt myší, mnohé šelmy by se pustily do domácího zvířectva. Jisté je, že nebýt těchto malých zlodějů, těžko by se starověcí Egypťané namáhali ochočit kočku.
Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech
Poznámka:
Většina lidí pociťuje k myším odpor, averzi, ani já jsem ve svém raném věku toho nebyl ochuzen. Vzpomínám si na jedno léto někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy jsem se svou ženou a svými rodiči navštívil své prarodiče na jejich venkovském statku někde kousek na východ od Vysokých Tater. Jejich statek se nacházel v kopcovité krajině poblíž hranic s Polskem, a ten statek byl statkem proto, že soudruzi zástupci tehdejšího Jednotného rolnického družstva usoudili, že by se jejich stroje do těch kopců nevyšplhaly dostatečně socialisticky efektivně. A tak těm místním rolníků jejich role ponechali a z výsledků jejich zemědělské a statkářské výroby vymáhali desátky, jež byly příslušně socialisticky vynásobeny.
V té době tam panovala ještě taková středověká idyla. Když zapadlo slunce, tak se celá vesnice ponořila do tmy, a když nesvítily hvězdy, tak si člověk, pokud si nerozsvítil nějakou svítilnu, neviděl ani na špičku nosu. A navíc tam byl kompletní klid.
Jednu z prvních nocí v onom statku, kdy jsem se ženou spal v odděleném pokoji, a byla naprostá tma, tak se ozval takový šramot. Moje žena se probudila a zneklidněla. Rozsvítil jsem malinké světlo a spatřil myš. Protože jsem se cítil zodpovědný za příjemnou noc své ženy, která tyhle poměry moc neznala, rozhodl jsem se, že zasáhnu. Vzal jsem do ruky nějaký předmět a tu myš jsem ubil. To se opakovalo ještě asi třikrát. Pak už byl klid.
Netrvalo dlouho a začal jsem z toho mít takový divný pocit. Pocit, že jsem ty myši ubíjet nemusel. Dnes mi myši vůbec nevadí. Klidně bych je v našem domě vyměnil za některé své lidské sousedy.
12.06.2013, 00:00:24 Publikoval Luciferkomentářů: 21