Neviditelný čert

Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu

Začínám odkazem na výstavu fotografií Heleny Wilson v galerii Josefa Sudka, která proběhla na podzim a v zimě r. 2009 a skončila r.2010 v lednu: Helena WILSONOVÁ - Fotografie - Galerie Josefa Sudka

Zuzana

Na fotografiích jsou členové Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, (a někteří pozdější členové Plastic People bandu), jejíž ministrem vnitra byl Ivan Martin Jirous Magor a jejími zakladateli a řediteli pánové Nepraš a Steklík. Fotografka Helena Wilson získala příjmení sňatkem s Paulem Wilsonem, členem skupiny Plastic People, který se studijně zabýval v Kanadě Orwellem a totalitními režimy a do Československa přijel vyzkoušet si to praxí - na vlastní kůži. Oženil se v Praze, získal dost přátel a v sedmdesátých byl nucen i se ženou Helenou normalizační Československo z politických důvodů opustit. Od té doby žije v Kanadě, zatímco jeho žena Helena se vrátila v r. 96 zpět do Prahy. Helena Wilson je vynikající fotografka a o její práci minulé i současné se dovíte víc v uvedeném odkazu. Píše se tam mimo jiné, že její nonkomformní fotografická práce je "velice osobním svědectvím o životě paralelní kultury svobodných lidí v nesvobodné zemi". Své svědectví z období života 60. a 70. let darovala Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Dík tomu velkorysému daru se výstava mohla uskutečnit.

Zakladateli, řediteli, ministry, sekretářkami atd. Křížovnické školy jsou např. Karel Nepraš, akademický sochař, ředitel KŠ, (zemřel v r. 2002), Jan Steklík, výtvarník, Ota Slavík, malíř, Zbyšek Sión, akademický malíř, Rudolf Němec, Eugen Brikcius, spisovatel a básník. Olaf Hanel, výtvarník a historik umění, Petr Lampl, (Plastic People, zemřel v r. 1978), Man Dad, Helena Wilson, fotografka a další lidi. Seznam by byl patrně dlouhý.

Malíř Otakar Slavík, který od r. 1980 žije ve Vídni a v šedesátých byl údajně ozdobou společenství Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, v níž se na sklonku šedesátých let sešli u jednoho restauračního stolu (hospoda U Křížovníků), výtvarníci (Karel Nepraš, Jan Steklík, Olaf Haněl...) s teoretiky a historiky umění, jejichž úkolem bylo mimo jiné zachovat a vytvořit legendu o této společnosti mystifikátorů a ironiků. Prohlásil na jedné pražské výstavě: „Křižovnická škola byla spojena s velkými plány a boji, ale teď si nemůžu vzpomenout na žádnej. Chachacha. Jo, některé hry byly dost nebezpečné, občas jsme se opili pod obraz. Chahacha."

A slova Jana Steklíka v odpovědi redaktorovi 'Undergroundu':
"Šedesátá léta. Jaká by byla tvoje charakteristika šedesátých let?

To je velice obtížný. Pro nás to byla zvláštní doba. My jsme především byli hrozně mladý. Chtěli jsme spoustu věcí, který byly vlastně všechny zakázaný. Měli jsme to štěstí, že jsme potkávali různý lidí, jako třeba Jiřího Koláře, kterej k Honzovi Koblasovi do ateliéru chodil a nosil nám všelijaký strojopisy, Becketta, Ionesca... Tu literaturu, která byla v podstatě zakazovaná. Pro nás to byla doba hrozně nadšenecká. Knížky a různý pásky jsme si půjčovali. Mikuláš Medek měl přítele, Luigiho Nona, to byl italský skladatel, velmi levicový, a ten mu vozil všechny možný pásky s nahrávkama. Takže jsme poslouchali Stockhausena, Varese, všechnu tu novou hudbu, a zároveň jsme poslouchali jazz. Ornette Coleman, Don Cherry, Cecil Taylor, John Coltrane... A samozřejmě rock'n'roll. Ten jsme zase měli z rádia Luxembourg. - V určitým ohledu ta doba byla taky hrozně romantická. Při všech těch nebezpečích, který tady byly.

To byla doba, kdy začínala Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu. Byls jedním ze dvou ředitelů této „školy". Co z KŠ zůstalo do dnešních dnů? Obsahově - a personálně?

No, personálně... Kolega už je v nebeský hospodě, s ním se už blbě komunikuje přes mikrofon - myslím Karla Nepraše... Ale co z toho zůstalo? Pepík Kroutvorů, pražskej kunsthistorik, říká: Po této generaci zbudou jenom legendy. Má úplně pravdu. Po nás toho asi moc nezůstane. Je pravda, že ty raný šedesátý léta byly hrozně silný. Byla soudržnost, velikánská, a nejsilnější věci se dělaly právě tehdy. Tlaky dělají protitlaky, a ty protitlaky jsou dobrý, někdy. Tím nehájím tu dobu, ani trochu... "

Dodávám docela vážně, ač jsem tu dobu nezažila a ač nechci byt patetická: s kunsthistorkem Kroutvorem, ani se Steklíkem, jenž to po Kroutvorovi opakuje, tak úplně nesouhlasím. Po některých z těch lidí, jmenovitě Nepraš, Steklík, Jirous, Plíšková, Sion, Helena Wilson atd. podle mne zůstane - někdy vynikající a vždycky zajímavý - odkaz a to jejich práce, která do jisté míry vznikla pravě dík 'křížovnickým' akcím.

24.08.2010, 15:58:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7