Neviditelný čert

O bájné Atlantidě jste asi slyšeli všichni, tedy u některých mladších ročníků si nejsem zcela jistý. Kolikrát jsem se už o ní napřemýšlel a také načetl. Zajímavé je, že tahle báje mě obvykle přitahuje na podzim, anebo s blížícím se podzimem. Třeba před dvěma roky jsem ji tady vzpomenul ve velmi krátkém textíku pod názvem Atlantis, kde najdete zmínku o tom, kam bych tu Atlantidu situoval. Nejen já, ale třeba i Viktor Farkas, který se ve své knížce Od Atlantidy k duté Zemi Atlantidě dost věnuje, jak koneckonců napovídá i název této knížky. Z ní jsem zde již ocitoval řadu věcí; poslední článek se jmenoval Šangri La, Agartha, Šambala, v jehož perexu najdete odkaz na předchozí, a tak dále. Pro dnešek jsem vybral jednu podkapitolu, která se nazývá Měnící se mapy a směřuje k Atlantidě. Berte to jako takový odpočinkový podklad ke svému pátečnímu rozjímání nad končícím se kalendářním létem (podzimní rovnodennost nastane v neděli zhruba ve tři čtvrtě na jedenáct v noci).

Lucifer

Dá se vysvětlit existence mořského přístavu vzdáleného 21 kilometrů od jezera Titicaca, které se nachází v Andách mezi Peru a Bolívií 3 812 metrů nad mořskou hladinou a 322 kilometrů daleko od pobřeží Tichého oceánu? Kruhy sloužící k uvazování plavidel k přístavnímu molu dnešního města zřícenin Tihuanaka jsou tak obrovské, že mohly být využívány pouze velkými námořními loděmi. V tomto podivném vysokohorském přístavu se dodnes nalézají stopy mořských řas a mušlí. Voda v jižní části jezera je slaná. Tihuanaco mohlo být před 11 000 - 12 000 lety obrovským kvetoucím městem, které nově vznikající horská pásma vyzdvihla o 3 000 metrů a vytvořila tím část andské plošiny. Tuto podivuhodnou představu propagují někteří vědci, například Arthur Poznanski. Mimo jiné upozorňují na to, že v okolních horách nalezli zvápenatělé mořské rostliny. To je však pouze jeden z mnoha příkladů měnící se topografie naší planety.

Pokud bychom dokázali odvést vody Atlantiku, uviděli bychom na oceánském dně horský řetězec (Středoatlantský hřbet), který se táhne od Islandu až k jižnímu pólu. Nejspíš vás nepřekvapí, že vyvýšenina jižně od Azor se nazývá Atlantis. Profesor M. Eving z Columbia University se roku 1949 vydal na průzkum pohoří uprostřed Atlantického oceánu. V hloubce 3 000 až 5 500 metrů narazil na prehistorický pobřežní písek. Ocitl se tak před záhadou, neboť na mořském dně se písek vzniklý erozí nevyskytuje. Z tohoto objevu lze usuzovat, že se na tomto místě kdysi potopila rozlehlá pevnina. Pokud by tomu tak nebylo, musela by se v minulých epochách hladina moře nalézat daleko níže. Pak je ovšem nejasné, kde se v oceánu vzalo současné množství vody.

Mnohá údolí na dně Atlantiku jsou pokračováním existujících řek. Vodní toky ústící v západní Evropě do moře lze na dně oceánu sledovat až do hloubky pěti set metrů. A to znamená, že na některých místech dnešního mořského dna kdysi existovala souš. Řeky pozorovatelné pod hladinou moří si totiž jednoznačně svá řečiště vyhloubily kdysi dávno v suché zemi. Sladká voda je lehčí než slaná a nemohla by tedy zanechat na mořském dně stopy, alespoň určitě ne tak výrazné. Roku 1898 pokládala francouzská loď podmořský kabel a její posádka narazila v hloubce 3 160 metrů na blok zesklovatělé lávy, která této podoby mohla nabýt pouze na vzduchu. V dávné geologické periodě se na místě dnešního oceánu rozkládala pevnina, na níž se sopečný výbuch odehrál.

Ostrovy se občas vynořují a začas zase mizí. Vzpomeňme si třeba na Ostrovy Aurory v jižním Atlantiku, které se objevují i v románu E. A. Poea Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Poprvé je v roce 1762 spatřila posádka velrybářské lodi „Aurora“. Zprávy o nich se objevovaly dalších třicet let. Ostrovy byly zakresleny i do námořních map. Dochovala se jejich topografie i popisy místní fauny a flóry. Naposledy je člověk spatřil v roce 1856. Poté se tři Ostrovy Aurory již nikdy neobjevily. Podobným tajemstvím je obklopen Dougherty Island. Počátkem 19. století objevil americký velrybář Swain přibližně 2 600 kilometrů jihozápadně od Hornova mysu ostrov o délce cca dvanácti kilometrů a šířce čtyř až pěti kilometrů. Na jeho březích žily stovky tuleňů a hejna ptáků. V následujících letech kolem proplulo několik lodí, jejichž kapitáni zakreslili polohu ostrova do map.

V roce 1830 byly na průzkum tohoto kousku země vyslány dvě lodě, ale nenašly jej. Poté se k ostrovu vydal velrybářský kapitán Dougherty a nalezl jej přesně tam, kde měl být. V roce 1859 potvrdil Doughertyho údaje anglický kapitán Keates a nazval ostrov jménem svého předchůdce. V letech 1885, 1886 a 1893 navštívila Doughertyho ostrov řada lodí, jejichž velitelé souš podrobně zaměřili a zmapovali. Pak záhadný kus země zmizel. Od roku 1894 do roku 1930 se ani za jasného počasí po ostrovu neukázala sebemenší stopa. Slavný polární badatel Robert Falcon Scott několikrát křižoval nad místem, kde se měl ostrov nacházet. Měřil echolotem hloubku až do 5 000 metrů, ale nikde nic. Po Scottovi se o nalezení ostrova pokoušelo ještě mnoho lodí, ale bez úspěchu. Po 73 letech od zaregistrování byl v roce 1932 Doughertyho ostrov zase z námořních map vyškrtnut.

Španělský cestoval Maurelle objevil roku 1780 v jižním Pacifiku Sokolí ostrov. V roce 1892 jej vláda království Tonga nechala osázet 20 000 kokosovými palmami, ale již o dva roky později se ostrov ztratil v oceánu. Dnes už ale opět vystupuje nad hladinu. V druhé polovině 19. století se do Tichého oceánu potopil ostrov Tuanaki (Cookovy ostrovy) i s 13 000 obyvateli. Rybáři, kteří se brzy ráno vydali na lov, se večer neměli kam vrátit. Ne vše ale jenom mizí, někdy se z temných hloubek naopak něco vynoří. Technici Western Telegraph Company, kteří v roce 1923 kontrolovali kabel položený na dně Atlantického oceánu, zjistili, že se během pouhých pětadvaceti let posunul i s podložím o značný kus vzhůru. V roce 1957 spatřili lidé poblíž Azorských ostrovů kouřící horu, vystupující z Atlantického oceánu.

Klesat nebo zvedat se však mohou nejen ostrovy nebo malé části pobřeží, ale i celé kontinenty. V oblasti Aleut se mořské dno Pacifiku stále více blíží k hladině. I v Atlantickém oceánu vzniká podle R. P. Lynche z Fordham University (New York) nová pevnina. Mnohé legendy různých národů předpovídají znovuzrození bájného světadílu, který nazývají různými jmény. Nejslavnější je Atlantida, o níž se zmiňuje i „spící prorok“ Edgar Cayce (Edgar Cayce - jasnovidec, léčitel, vizionář). Pokud se ale má Atlantida znovu zrodit, znamená to, že už kdysi existovala.

Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi

20.09.2013, 00:00:12   Publikoval Luciferkomentářů: 10